Ed McBain

Ed McBain

Jed

1

„Tady je ňákej bordel,“ řekl Monoghan.

„Tady je ňákej smrad,“ řekl Monroe.

Oba detektivové z oddělení vražd se opatrně koukli na mrtvolu na koberci a pak obešli Hala Willise, který se s rukama v bok taky díval na mrtvolu. Manévrovat kolem malého Willise byla hračka. Monoghan a Monroe, oba stejní mastodonti, si říkali, že by nechtěli mít za partnera takové vyžle jako je Willis, hubený, šlachovitý prcek, který by za starých časů jen taktak vyhověl požadavku 173 cm; dneska ovšem nemusí být člověk větší než požární hydrant, prý aby se nikdo necítil diskriminovaný. Dneska máte ve městě policajty, co by se člověku vešli do kapsičky u saka.

Monoghan a Monroe měli na sobě tmavé obleky s vestou, tmavé převlečníky a tmavé klobouky. Obličeje měli zčervenalé březnovým mrazem. Oba si drželi u nosu kapesník, protože v bytě to páchlo zvratky a výkaly. Nedal se udělat krok, aby člověk nešlápl do hromádky blití nebo sraček. Měli co dělat, aby se nepozvraceli. Monoghan a Monroe nesnášeli sajrajt při vraždách. Dávali přednost osvědčeným mordům nožem nebo pistolí. Nadto čpěla místnost i starým kouřem z cigaret. Popelníky byly plné oharků, oběť zřejmě čudila jako komín.

Zavražděný ležel naznak vedle postele ve vlastních zvratkách a výkalech. Na sobě měl jen krátké spodky. Telefonní sluchátko bylo vyvěšené. Pravděpodobně se snažil někomu zavolat, když se mu udělalo nanic, soudil Monroe. Buď to, nebo shodil sluchátko, jak padal. Modré oči měl doširoka otevřené, zornice rozšířené. V obličeji byl bledý jak papír. Asistent policejního lékaře nad ním klečel a sahal mu na ruce, zda jsou ještě teplé. Zřejmě mu nebylo o nic líp než ostatním. Třeba se cítil ještě hůř, když se tak skláněl nad mrtvolou a vším tím svinstvem. Dva fotografové z technického oddělení se činili a pořizovali jeden snímek dějiště zločinu za druhým. Monoghan a Monroe ustoupili po špičkách od mrtvoly jako pár baleťáků. Ještě pořád si drželi kapesník u nosu.

„Naposledy jsem viděl něco takovýho,“ řekl Monoghan, „takovej sajrajt, když jedna babka spadla do vany a umřela v tý vaně hladem. Vana byla celá podělaná a mládenci z devětsetjedenáctky ji museli vyndávat lopatou.“

„To byl fujtajbl případ,“ řekl Monroe.

Asistent policejního lékaře neříkal nic. Myslel si, že tenhle případ je taky fujtajbl. Proč vlastně MUDr. Frank O’Neill nezůstal u své soukromé praxe na Sands Spitu? Dosud viděl v duchu pláž a za ní úhledný domek pobitý bílými prkny. Místo toho tohle! Pondělí časně ráno a mrtvola, která se válí ve vlastních výkalech.

„Tak co myslíš?“ zeptal se Willis.

„Otrava?“ řekl O’Neill a pokrčil rameny.

„Nebo srdeční záchvat,“ řekl Monroe.

„Vytáhnou nás, málem je eště noc, a prej dostal srdeční záchvat!“

„Ne, srdeční záchvat to nebyl,“ řekl O’Neill.

Málem ještě v noci to taky nebylo. Hodinky, které měla oběť vedle postele, ukazovaly 9.20 ráno. Byl to dnes první Willisův a Carellův případ, začátek týdne jedna radost. Carella neřekl skoro nic od chvíle, co sem s Willisem přišli. Když posluhovačka zavražděného přišla ráno do bytu a našla svého zaměstnavatele, jak leží vedle postele ve vlastních výkalech, zavolala na policii. Policisté, kteří vzali telefon, zavolali na sedmaosmdesátku, že mají mrtvolu. Carella a Willis informovali oddělení vražd, protože už na první pohled to nevypadalo jako přirozená smrt. Vraždy i sebevraždy se ve městě vyšetřovaly stejným způsobem a účast detektivů z mordparty byla povinná, i když případ oficiálně patřil detektivům příslušného revíru. Carella prozatím mlčel.

Byl to vysoký, tmavovlasý muž s hnědýma očima, které v koutcích směřovaly dolů a dodávaly jeho obličeji poněkud orientální výraz. Monroe hádal, že Carella hrál na střední škole baseball; jako hráč nejen vypadal, ale taky se tak pohyboval. Monroe ho měl o něco radši – ale ne o moc – než většinu policajtů ze sedmaosmdesátky. Ti chlapi tam brali všecko moc vážně. Carella se teď taky tvářil velice vážně až bolestně, když se díval na mrtvého muže na koberci.

„Tak co řeknem, že je příčina?“ zeptal se Monoghan. „Votrava?“

„Příčina neznámá,“ řekl O’Neill. „Dokud neprovedeme pitvu.“

„Příčina je, že se poblil a podělal,“ řekl Monroe a uchechtl se.

„Příčina je nedostatek hygienickejch návyků,“ řekl Monoghan a taky se zachechtal.

„Kdy asi mohl zemřít?“ zeptal se Willis.

„Do pitvy vám to neřeknu,“ řekl O’Neill a zaklapl brašnu. „Příjemnou zábavu, hoši,“ řekl mile a vypadl z místnosti.

Černoška, která našla tělo, byla zřejmě vyděšená. V životě neměla potíže s policií a teď se domnívala, že jí nastanou. A přitom za nic nemohla. Seděla na židli na druhém konci místnosti a pozorovala hlouček ochránců zákona kolem mrtvoly. Blesky ze všech stran. Lidé s všelijakým nádobíčkem se motali po pokoji a něco dělali. Když lékař – usoudila, že je lékař podle brašny – odcházel, řekl někdo: „Hotovo?“ Přisvědčil a zamával rukou na rozloučenou. Někdo jiný začal sypat kolem mrtvoly nějaký prášek, aby měli obrys polohy těla.

„Snaž se nešlápnout do těch sraček,“ řekl Monoghan, „moh by to bejt důkaz.“

Byl to skutečně důkaz. Technikové je seberou i se zvratky a pošlou do laboratoře na Hlavní třídě. Svinstvo, kam se podíváš.

„Jestli nás už nepotřebujete, my se zdejchnem,“ řekl Monroe.

„Třeba byste votevřeli ňáký vokno, až technici doprášej,“ navrhl Monoghan.

Oba zastrčili kapesníky do kapes a vydali se ke dveřím, kde potkali dva policisty z devětsetjedenáctky, kteří přinášeli nosítka, gumové prostěradlo a pytel na mrtvolu.

„To si pošušňáte,“ řekl Monoghan a odešel.

S výslechem posluhovačky byli hotovi za pět minut, přesvědčili se, že je zcela bez viny, že si dokonce zaslouží pochvalu: objevila mrtvolu a okamžitě zavolala na policii. Při výslechu uvedla, že mrtvý byl její zaměstnavatel a že se jmenoval Jerome McKennon; teď, když technici obcházeli s práškem pokoj a hledali čerstvé otisky prstů, vysavačem pátrali po vlasech a vláknech, sbírali odporné tělesné výměšky z koberce, začali Willis a Carella hledat důkazy, které by její výpověď potvrdily.

Na prádelníku proti posteli našli náprsní tašku, kroužek s klíči, hřeben a hrst drobných. Náprsní taška obsahovala dvě padesátidolarové bankovky, jednu dvaceti, jednu pěti a dvě jednodolarové. Bylo v ní také několik kreditních karet a řidičský průkaz, který skutečně potvrdil, že mrtvý muž je Jerome Edward McKennon. Prohledali kapsy všech obleků, které visely ve skříni, a našli jen malý nožík v pravé kapse jednoho sportovního saka. Prohrabali všechny zásuvky v prádelníku. Nikde v ložnici nebyly prázdné lahvičky od léků.

V zásuvkách psacího stolu v malé pracovně vedle hlavní ložnice našli šekové knížky s vytištěným jménem JEROME EDWARD McKENNON a s adresou tady na silvermineském Oválu, jakož i dopisní papír se jménem, adresou a telefonním číslem. Zřejmě nebylo pochyb, že muž, kterého právě odnesli z bytu v pytli na mrtvoly, byl Jerome Edward McKennon. V nejhořejší zásuvce psacího stolu našli také jeho notýsek s telefonními čísly, který zběžně prolistovali a pak strčili do kapsy; prohlédnou si ho pořádně, až se vrátí do služebny.

Ve skříňce v koupelně našli několik lahviček s etiketami, z nichž žádná – soudě podle toho, co na nich bylo napsáno – neobsahovala nic smrtícího; přesto je zabavili pro potřeby laboratoře.

Prohledali všechny zásuvky v domě a nenašli žádné jiné léky nebo drogy. Prohledali kuchyňské skříňky, jestli tam nejsou insekticidy nebo čisticí prostředky, které by mohly obsahovat jed. Našli jen aerosolový sprej proti švábům, ale plastikový uzávěr na plechovce byl neporušený.

„Jestli se otrávil sám,“ řekl Willis, „tak čím?“

V ložnici se dosud činili technikové.

„S tím telefonem jste už hotovi?“ zeptal se Carella.

„Jo,“ řekl jeden technik a Carella zvedl sluchátko.

„Koho voláš, Steve?“ zeptal se Willis.

„Kancelář policejního doktora. Chci mít tu zprávu co nejdřív.“ Chvíli váhal a díval se na přístroj. „Má automatický vytáčení,“ řekl.

„Zkus to,“ řekl Willis.

Carella zmáčkl příslušný knoflík. Ozval se tón a pak telefon začal automaticky vytáčet. Jedno cinknutí, druhé, třetí…

„Haló, tady je…“

„Haló…“

„…je Marilyn. Nejsem zrovna doma…“

„Záznamník,“ řekl Willisovi.

„… ale když sdělíte své jméno a číslo telefonu a v kolik hodin jste volali, zavolám vám, jak nejdřív budu moct. Počkejte, prosím, na zvukový signál.“

Carella počkal na signál, představil se jako detektiv a požádal ji, aby zavolala 377-8024. Číslo telefonu ve služebně.

„Řekla jméno?“ zeptal se Willis.

„Jen Marilyn.“

„A svý číslo?“

„Ne.“

„Jsou v tý věci baterie?“

Carella obrátil telefon a otevřel zásobník na baterii.

„Jsou,“ řekl.

„Tak ho odpojíme a vezmeme s sebou,“ řekl Willis.

Než odešli z budovy, zaklepali na všechny dveře. Byla to nudná, ale nezbytná, mozek otupující součást vyšetřovací rutiny. Polovička nájemníků, kterých se ptali, McKennona ani neznala, což v tomto městě nepřekvapovalo. Nikdo nevěděl, v jakém oboru pracoval. Nikdo neviděl, že by včera večer nebo dnes ráno někdo přišel do jeho bytu. Domovník jim řekl, že McKennon tu žil už skoro rok, ideální nájemník, jakživ si na něj nikdo nestěžoval. Vrátili se do služebny těsně před třetí s McKennonovým telefonem a jeho notýskem s telefonními čísly a adresami. Nebyl tam nikdo, kdo by se jmenoval Marilyn. Buď znal McKennon její číslo zpaměti, nebo pro něj nebyla tak důležitá, aby si její číslo zapsal.

Většina žen ve městě udávala do oficiálních telefonních seznamů jen příjmení a začáteční písmeno křestního jména v naději, že tak zabrání, aby je volali neznámí sprosťáci. Záruka, že se ti funící pánové dají odradit, to nebyla, někteří pásli právě po příjmeních s iniciálami. A Marilyn se prozradila, že žije sama, když řekla „Zavolám vás“. A vylepšila to tím, že řekla „Teď nejsem doma“, což je pro podnikavého zloděje znamením, aby se tam rozběhl a byt vyloupil. Daleko líp by udělala, kdyby řekla: „Haló, tady je 846-0318. Nechte prosím vzkaz, až uslyšíte…“ a tak dále. Co nejjednodušší záznam, který neposkytne sprosťákovi nebo lupiči žádné informace. Neuvádět jméno, jen telefonní číslo, které si volající tak jako tak zjistí, když jede prstem po stránce telefonního seznamu. Žádné vysvětlování, proč nejdu k telefonu. Nechat eventuálního lupiče, ať si láme hlavu, jestli
obyvatel bytu – nebo obyvatelé – je ve vaně nebo spí; přijít do bytu, když v něm někdo je, je to jediné, čeho se zloděj bojí.

Detektivové si přáli, aby byla Marilyn řekla své číslo, ale to neudělala. Takže teď měli jen neznámé číslo pohřbené někde v telefonu, který odnesli z McKennonova bytu. Jestli byl rozhovor místní, nebude o něm mít telefonní společnost záznam. Protože to čirou náhodou mohl být taky meziměstský hovor, Carella zavolal na telefonní společnost a zjistil, že z bytu Jeremyho McKennona se od 13. března, tj. před jedenácti dny, žádný meziměstský hovor nekonal. Zdálo se nepravděpodobné, že by to byl poslední hovor, který McKennon měl – nebo chtěl mít. Pro každý případ to zkusili a ozvala se jakási kalifornská společnost rozesílající na dobírku pánské ošacení.

Willis se zeptal, jestli v přístroji byly baterie, protože ho napadlo, že by odpojení mohlo automaticky vymazat všechno, co měl telefon v paměti. Některé tyhle hogo fogo telefony byly háklivé a baterie sloužily jako pojistka.

Měli tedy co dělat s poloautomatizovaným přístrojem. Když se na něm zmáčklo malé tlačítko označené REDIAL, McKennonův aparát automaticky vytočil poslední voLane číslo. Marilynin telefon měl zase záznamník a ten, pokud byl přístroj zapnut, přehrál volajícím předem namluvený vzkaz.

Detektivové si byli jisti, že machři z laboratoře na kriminální ústředně budou s to vylovit z McKennonova přístroje Marilynino číslo, ale výsledky z laboratoře daly na sebe někdy čekat několik týdnů. Zvolili proto dávno osvědčenou metodu „udělej si sám“.

Zpátky ve stanici zapojili v úřadovně McKennonův telefon a zřídili u něj celodenní i celonoční službu. Úředník měl příkaz mačkat tlačítko REDIAL tak dlouho, dokud neodpoví sama Marilyn, nikoli její záznamník. V žádném případě nesmí telefon někdo použít, aby nevymazal z jeho paměti poslední McKennonovo volání. Úředník nebyl úkolem zrovna nadšen, šéf úřadovny Alf Miscolo taky ne.

Nebyl normálně nedůtklivý, ale byl pozadu se zakládáním do kartotéky a snažil se to dvoutýdenní zdržení dohnat. Mrzutě se mračil a ve svém modrém pulovru bez rukávů přes košili a kalhotami od uniformy, s tmavýma očima, masivním nosem pod huňatým obočím a tlustým zátylkem, který jako by mu seděl rovnou na ramenou, vypadal skoro nebezpečně.

„Máme tu práce nad hlavu a ještě abysme makali za vás,“ bručel a nevraživě se díval na telefon, který se mu sem vetřel.

„Sem“ byla malá přecpaná místnost v 1. patře staré budovy na Grover Avenue, celá nasáklá vůní kávy z kávovaru. Ani jeden detektiv nestál o Miscolovy experimentální výtvory, ale kávovar šel ve dne v noci a Miscolo míchal kolumbijskou kávu s vídeňskou, bezkofeinovou s normální. Detektivové se vyptávali, jestli není náhodou šílený vědátor a nesnaží se ukmochtit lektvar na zachování věčného mládí. Miscolo odpovídal, ať mu vlezou někam.

Vůně kávy zavanula z otevřených dveří a následovala detektivy chodbou a po schodech dolů do služebny, kde Carella okamžitě zavolal kancelář policejního lékaře. Když zavěsil, řekl: „Udělají, co můžou.“

„To znamená příští vánoce,“ řekl Willis otráveně.

Mýlil se.

Odpoledne ve tři čtvrtě na čtyři bez pěti minut, když se měly měnit služby, zavolal Paul Blaney.

„Tak co, jaký jsme?“ řekl.

„Co máte?“ zeptal se Carella.

„A nebyla to hračka, to si piš,“ řekl Blaney.

Carella mlčel. Radši nechá Blaneyho, ať se s tím vytasí, kdy sám chce.

„Nesnadno zjistitelnej jed,“ řekl Blaney.

Carella čekal.

„Prozradil ho tabákovej smrad,“ řekl Blaney. „I když to není pravidlo.“

Willis zvedl tázavě obočí. Na druhém konci místnosti právě procházel Meyer Meyer dvířky v laťkovém hrazení. Měl na sobě krátký kabát s límcem z umělé kožešiny a na holé hlavě naraženou vlněnou čepici přes uši. „Tohle že je březen?“ ptal se a dýchal si na ruce. „Tohle je pár dní před velikonocema?“

V telefonu řekl Blaney: „Akutní zánět žaludku a střev. To znamená, že se jed dostal do těla ústy. Všechny orgány jsou překrvený, krev je tmavá a nesražená. Testovali jsme obsah žaludku, střev a mozku. Barevný reakce na odebranejch vzorcích jsou pozitivní. S kyselinou nitrosylsírovou jsme dostali žlutý zabarvení slabě do oranžova. S koncentrovanou sírovkou žlutou do hněda. Erdmann nebo Mecke zůstali bez zabarvení. Marquisovo činidlo dalo světle oranžovou do hnědá. Janovsky vínově červenou. S paradimethylem tmavě rudou… Ostatně, tyhle barevný testy nemusíš znát. S chloridem platiničitým jsem dostal velký žlutý krystaly a s chloridem zlatitým beztvarou sraženinu. Je to sichrovka.“

„A co že je to za jed?“ zeptal se Carella.

„Nikotin,“ řekl Blaney.

Na druhém konci místnosti si Meyer zapaloval cigaretu, ještě si ani nesvlékl kabát a nesundal čepici.

„Nikotin?“ řekl Carella.

„Ba, ba,“ řekl Blaney. Znělo to potěšené. Carella si představil, jak se usmívá. „Smrtelnej jed,“ řekl. „Moc příjemná smrt to teda nebyla. Pálení v horním zažívacím traktu od úst až do žaludku. Slinění, nevolnost, zvracení, průjem, bolesti v břiše. Mdloby, šok, klesající krevní tlak, křeče a pak paralýza dejchání. Člověk by málem přestal kouřit, co?“

„Já nekouřím,“ řekl Carella a podíval se přes místnost: Meyer tam hulil jako lokomotiva. „Jaká je smrtelná dávka?“

„Záleží na tom, odkud je. Jako minimum se obvykle uvádí čtyřicet miligramů.“

„Jak rychle to účinkuje?“

„Rychlejší je jen kyselina kyanovodíková.“

„A ta je rychlá jak?“

„Kyanovodík tě může zabít za chviličku. Někdy za pár vteřin.“

„A nikotin?“

„Křeče za pár vteřin, smrt téměř vzápětí. Chceš vědět, kdy umřel?“

„Pomohlo by to.“

„Když uvážíme všechno ostatní – teplotu těla, bledost, obsah žaludku a tak dále – řek bych, že je to relativně čerstvá mrtvola.“

„Jak čerstvá?“

„Od rána, od časnýho rána.“

„Jak časnýho?“

„Umřel v 7.24 ráno,“ řekl Blaney. „Přesně v 7.26 a 36 vteřin.“

Carella na okamžik myslel, že mluví vážně.

„Co bys na mně nechtěl, prosím tě?“ řekl Blaney. „Dneska časně ráno, nic přesnějšího nemůžu říct.“

„A říkáš, že to spolk, jo?“

„Na beton.“

„Minimálně čtyřicet miligramů.“

„Čtyřicet by stačilo. Šedesát ještě spíš. A devadesát teprv.“

„Co je čtyřicet miligramů?“ zeptal se Carella. „Asi tak lžička?“

„Děláš si srandu? Stačí ochutnat.“

„To je to tak účinný?“

„Je to supertoxická droga.“

„Tak děkuju,“ řekl Carella. „Jsem ti vděčnej. Kdy to dostanu písemně?“

„Mám se mu podívat na zuby? Už jste ho prej identifikovali.“

„Neškodilo by.“

„Dej mi na to dva dny, jo? Potřebuješ ty papíry naléhavě?“

„Nepotřebuju, jestli se můžu spolehnout na ten nikotin.“

„Máš mý slovo,“ řekl Blaney.

„Dobrá, tak dík.“

„Nashle,“ řekl Blaney.

Carella položil sluchátko zpátky. Do služebny právě přicházel Cotton Hawes, zčervenalý od té zimy venku. Když se k tomu přidaly jeho rudé pačesy, plápolal jako oheň. Rušil jen bílý pruh vlasů nad pravým spánkem. Mrkl na hodiny a zabručel: „Promiňte, že jdu pozdě.“

Willis přešel ke Carellovu psacímu stolu.

„Tak co máme?“ zeptal se.

„Nikotin,“ řekl Carella.

„Ještě vy začínejte,“ řekl Meyer a šel k nim. „Od Sáry neslyším nic jinýho. Nikotin, nikotin, nikotin.“

„Dneska ráno jsme inkasovali vraždu,“ řekl Carella. „Otrava nikotinem.“

„Hele, nechte toho,“ řekl Meyer.

„Měl bys přestat,“ řekl Hawes.

„Přestal jsem. Už pětkrát.“

„V úřadovně máme na 24 hodin obsazenej telefon,“ řekl Carella. „Ne, abyste ho někdo použil.“

„Co jako?“ zeptal se Hawes.

„Prostě ten telefon nepoužívej,“ řekl Willis.

„Co udělal ten chlápek?“ zeptal se Meyer. „Spolykal špačky?“

Od hrazení se ozval Miscolo: „Máte na tom telefonu nějakou ženskou.“

2

Než doběhli do úřadovny, byla pryč.

„Řek jsem jí, ať chvilku počká,“ řekl Miscolo. „Řek jsem jí, že volá policie a že má počkat.“

„Zkus to znova,“ řekl Willis.

Carella zmáčkl tlačítko. Telefon zazvonil jednou, dvakrát, ještě a znova…

„Haló?“

Ženský hlas. Týž jako na kazetě.

„Tady je detektiv Steve Carella, 87. revír,“ řekl Carella. „Je to Marilyn?“

„Kdo to sakra…?“

„Vyšetřujeme…“

„Trhněte si nohou,“ řekla žena a zavěsila.

Carella se podíval na sluchátko.

„Zase zavěsila,“ řekl a znova zmáčkl tlačítko.

Sotva žena zvedla telefon, prohlásila: „Buďte tak laskav a neotravujte, ano?“

„Marilyn,“ řekl Carella. „Tady je policie. Jsem detektiv, mám odznak č. 714-5632…“

„Kde jste vzal mý číslo, vy sprosťáku, z telefonu?“

„Ano, z telefonu,“ řekl Carella. „Pracuju v 87. revíru a tohle zavolání je v rámci zákona. Používám tlačítko REDIAL…“

„Cože používáte?“

„Znáte člověka, který se jmenuje Jerome Edward McKennon?“

V telefonu bylo ticho.

„Slečno?“

„Jak jste říkal, že se jmenujete?“

„Detektiv Stephen Louis Carella.“

Opět mlčení.

„Jerry něco provedl?“

„Vy ho znáte?“ řekl Carella.

„Ano. Co se stalo, pro…?

„Můžete mi říct, jak se jmenujete? Celým jménem.“

„Marilyn Hollisová.“

„Řekla byste mi, prosím, svou adresu?“

„Proč?“

„Rádi bychom s vámi mluvili, slečno Hollisová.“

„O čem?“

„Jste teď doma?“

„Ano, jsem. Poslyšte, co…“

„A vaše adresa?“

„1211, Harborside. Můžete mi ksakru říct…?“

„Za deset minut jsme u vás,“ řekl Carella. „Čekejte na nás.“

Ulice Harborside Lane byla v areálu 87. revíru. Nebyla tak žádoucí jako silverminenský Ovál, ale stejně patřila mezi ty lepší – aspoň při porovnání s ostatním územím revíru. Ovál, jak se mu důvěrně říkalo, ležel uprostřed Silvermine Road jako vejce v hnízdečku, nedaleko Silvermineského parku a přepychových obytných domů s průčelími obrácenými k řece Harb a sousednímu státu. Na jih odtud už to šlo doslova i obrazně z kopce.

Stem byla dlouhá ulice, přetékající křiklavými obchody, restauracemi, biografy a v poslední době i masážními salóny. Na jih od ní se táhla široká Ainsley Avenue a Culverova a obě byly důkazem o úspěšnosti teorie „tavicího kotle“: jejich obyvatelstvo tvořili židovští starousedlíci, Irové a Italové, kteří odolali náporu černochů a Portorikánců a nehnuli se z místa. Směrem na jih ke krátké Masonově se území revíru zhoršovalo; provozovaly tu své řemeslo prostitutky rozhořčené nad masážními salóny na severu, které se rozrůstaly jak houby po dešti a dotýkaly se jejich výlučného práva na nejstarší řemeslo na světě.

Harborside Lane byla dál od centra než Silvermine Avenue, ale jako ona přiléhala k řece Harb a jako ona poskytovala nádherný pohled na výškové budovy vyrůstající podle břehu řeky v sousedním státě. Byla stejně široká jako všechny ulice ve městě (na rozdíl od avenuí) a lemovaly ji domy z hnědého pískovce, kdysi luxusní, ale dnes popsané sprejovými grafity a obydlené vzmáhajícími se mladými podnikateli.

V tomto městě vypadaly grafity jako načmárané azbukou. Člověk si připadal jako v někdejším Rusku – až na to, že v Rusku nikdo nečmáral po zdech, pokud si nekoledoval o dovolenou na Sibiři. Tvůrci čmáranic si říkali umělci. Jejich „díla“ zůstávala tajemstvím, protože byla nečitelná a tedy nesrozumitelná. Podle nedávno schváleného zákona byli obchodníci povinni zamykat plechovky se spreji, ale dosud nebylo známo, jak je tento zákon účinný. A tak umělci psali vesele dál a nikdo tomu, co napsali, nerozuměl; třeba doufali, že si jich všimne výbor pro udělování Nobelovy ceny.

Číslo 1211 v Harborside Lane bylo v řadě pískovcových domů okrášlených nerozluštitelnými čmáranicemi. Vchod na cestu vedoucí ke garáži, vzdálené asi 15 metrů od chodníku, střežila vrata z tepaného železa; vrata byla zavřena na zámek. Okna v přízemí a v prvním patře měla železné mříže a na střeše přečnívající nad třetím patrem byl ostnatý drát. Vedle zvonků stálo jen jediné jméno: M. Hollisová. Zřejmě obývala všechna patra. Willis zazvonil.

Nic.

„Myslíš, že utekla?“ zeptal se a zazvonil ještě jednou.

„Ano?“ řekl ženský hlas.

„Slečna Hollisová?“ řekl Willis.

„Přejete si?“

„Policie,“ řekl. „Před chvílí jsme vám volali…“

„Ano, pojďte dál,“ řekla.

Ozval se bzučák a dveře na úrovni ulice se otevřely. Bzučák drnčel ještě dlouho potom, co vešli. Octli se před dřevěnými dveřmi, v nichž byl ve výši očí zasazen mosazný štítek s jménem Marilyn Hollisová, pod ním byl zvonek. Willis stiskl i ten. Dveře byly tak tlusté, že zvonění v bytě neslyšeli.

Ženě, která otevřela dveře, mohlo být podle Willise něco mezi dvaceti a třiceti, měřila přes 170 cm a měla dlouhé světlé vlasy, rozzlobené modré oči, pleť bez poskvrnky a bledou jako mléko. Na sobě měla pletenou modrou pánskou vestu na zapínání, modré džíny a bílé tričko. Plavý kůň, plavý jezdec, říkal si Willis, plavá krása.

Legitimaci,“ řekla rovnou. Vyzná se, pomyslel si Willis. Carella jí ukázal odznak a průkaz.“

„Právě odcházím,“ řekla a vrátila mu kožené pouzdro, „tak si pospěšte.“

Její nesouhlas zdůraznilo přehnané pukrle, s nímž je pozvala dál. Hala a obývací pokoj byly vyloženy mahagonovým dřevem. Na stropě se protínaly mohutné staré trámy. Zařízení bylo viktoriánské, všude plno parádiček. Carellu to na okamžik přeneslo do doby, kdy město bylo mladé a lidé si blahobytně žili v domech, počmáraných teď klikyháky.

„Slečno Hollisová,“ řekl, „mohla byste nám říct, jestli jste někdy během včerejšího večera mluvila s panem McKennonem?“

„Nemluvila,“ řekla. „A opravdu bych ráda věděla, o co vlastně jde. Voláte mě, když se oblíkám, nic mi neřeknete…“

„Je mrtev,“ řekl Carella.

Modré oči se rozšířily.

„Cože?“ řekla.

„Bohužel…“

„Panebože, co to, prosím vás, říkáte? Jerry? Mrtvý? Jak to?“

„Je mi líto.“

„Bože můj, co…?“

Modré oči se rozšířily ještě víc. Zračil se v nich šok. Anebo šok jen zdánlivý.

„Jak?“ řekla.

„Ještě nevíme,“ řekl.

Lhal, ale nikde není psáno, že policista musí jednat s osobou, kterou vyslýchá, na rovinu.

„Byl zavražděn nebo co?“ řekla Marilyn. „Jste policajti, tohle je policejní záležitost, nepřišli jste přece proto, že umřel ve spánku.“

„Ne, ve spánku nezemřel.“

„Tak ho někdo zastřelil, nebo probodnul, přejelo ho auto?“

„Příčinu smrti se dovíme, až dostaneme pitevní zprávu,“ řekl Carella.

Někdy se jim řekne všechno, co člověk ví, někdy jim neřeknete nic a někdy – jako teď – jim řeknete právě tolik, abyste je nastartovali. Zdálo se, že v duchu probírá všechny možnosti, uvažuje rychle, hraje si na detektiva amatéra, ovšemže nahlas; ta nápomocná malá Hollisová, i když při svých 173 cm zase ne tak malá. Nezapomínali však, že Jerome McKennon naposledy volal právě sem do tohoto bytu.

„Kdy se to stalo?“ zeptala se.

„Někdy dnes ráno.“

„Kde?“

„U něj v bytě.“

„Vy jste ho našli mrtvýho v jeho bytě?“

„Jeho uklízečka ho našla.“

„Kdy?“

„Kolem devátý.“

„Jak dobře jste ho znala?“ zeptal se Willis.

„Tak to byla vražda, co?“ zeptala se.

„Neřekli jsme…“

„Ne? Tak proč chcete vědět, jak dobře jsem ho znala?“

„Protože jeho poslední telefonický rozhovor byl do vašeho bytu.“

„Proč by to bylo důležitý, kdyby to nebyla vražda?“

„Třeba to byla sebevražda,“ řekl Willis.

Povolil jí uzdu. Zkoušel ji. Možná že mu na to skočí, vyjádří se k tomu. Místo toho se postavila na odpor.

„Jerry a sebevražda? Nesmysl,“ řekla.

„Proč myslíte, slečno Hollisová?“ řekl Carella.

„Měl všechno, co si jen mohl přát. Dobře vypadal, měl nový zaměstnání…“

„Čím byl?“ zeptal se Willis.

„Náměstek prezidenta. Měl na starosti marketing u firmy Eastec Systems.“

„S čím obchoduje ta firma?“ zeptal se Carella.

„S bezpečnostním zařízením.“

„Dodává klientům poplašný zařízení?“

„Rádiovou telemetrii a digitální monitorování. Proti vloupání, ano, ale taky proti požárům, zamrznutí… prostě bezpečnostní ochranu všeho druhu.“

„U nás v městě?“

„Ano. Avenue J.“

„Říkáte, že to bylo nový místo?“

„Poměrně nový. Nastoupil tam krátce potom, co jsme se seznámili.“

Konečně se dostanou někam.

„A to bylo kdy, slečno Hollisová?“

„Těsně před vánoci.“

Willis začal v duchu počítat. Teď je skoro konec března. Tak tedy plus minus tři měsíce. „Od té doby jste se scházeli?“ zeptal se.

„Ano.“

„Můžete nám říct, jak dobře jste se znali?“

„To má být eufemismus?“

„Já nevím. Je?“

„Jinak řečeno, ptáte se, jestli jsme spolu spali?“

„Spali nebo ne?“

„Ano. To je už samo o sobě eufemismus.“

Willis si říkal, že se musí podívat, co je „eufemismus“, až se vrátí domů, ujistit se, že je to opravdu to, co si myslí, že to je.

„Řekla byste, že to byla vážná známost?“ zeptal se.

Marilyn pokrčila rameny. „Co pokládáte za vážnou známost?“

„Co za ni pokládáte vy?“

Znova pokrčila rameny. „Někdy jsme si spolu moc užilí,“ řekla.

„Byl jedinej muž ve vašem životě?“

„Ne.“

„Tak to tedy nebylo vážný.“

„Jestli byste za vážný pokládal, kdyby mi Jerry vyznával nehynoucí lásku a ostýchavě mi nabízel manželství, tak to vážný nebylo, ani nápad. To je snad vaše definice vážný známosti, ale ne moje.“ Odmlčela se. Pak řekla: „Měla jsem ho moc ráda. Někdy jsme si spolu moc užili. Je mi líto, že umřel.“

„Slečno Hollisová,“ řekl Carella, „kdy jste si naposledy telefonovala s panem McKennonem?“

„Asi tak před týdnem.“

„Vzpomněla byste si na den?“

„Myslím, že to byl čtvrtek.“

„On volal vám? Nebo vy jemu?“

„On mně.“

„A po minulým čtvrtku už nevolal?“

„Ne, nevolal.“

„Byla jste včera večer doma?“

„Ne, byla jsem celý víkend pryč.“

„Tak? A kde?“

„Myslím, že vám do toho nic není.“

„Můžete nám říct, kdy jste odsud odešla?“

„Proč?“

„Mohlo by nám to pomoct upřesnit dobu smrti pana McKennona. Víme určitě, že jeho poslední telefonický rozhovor z bytu na silvermineským Oválu byl sem. Kdybysme mohli…“

„Jak to víte?“

„Vaše telefonní číslo zůstalo v paměti jeho telefonního přístroje jako poslední volaný číslo. Je možný, ale ne pravděpodobný, že vás volal naposledy ten čtvrtek, jak říkáte. Pravděpodobnější ale je, že se vás snažil dovolat potom. Nejspíš včera večer. Nebo dnes časně…“

„Byla jsem pryč od pátku odpoledne.“

„Od kolika hodin?“

„Asi od půl šestý.“

„A vrátila jste se kdy?“ zeptal se Willis.

„Před půlhodinou. Zrovna než začal zvonit telefon.“

„Asi tak kolem čtvrtý?“

„Nezeptáte se mě, s kým jsem odjela?“

„Jestli nám to chcete říct, tak ano.“

„Je to muž a jmenuje se Nelson Riley.“

„Díky,“ řekl Willis.

Začínala ho dráždit. Snad proto, že se chovala tak zatraceně antagonisticky. Nikdo ji přece z ničeho neobviňuje – zatím. Ale chová se vyzývavě, jako by očekávala, že ji šoupnou do vězení, když si nedá pozor. Nevinný lidi se někdy takhle chovají. Vinni ovšem taky.

„Vy jste se tedy vrátila domů dnes odpoledne kolem čtvrtý?“ zeptal se Carella.

„Tak nějak,“ řekla Marilyn.

„Před chvílí jste se zmínila, že znáte i další muže a stýkáte se s nima,“ řekl Willis.

„Ano.“

„S kolika?“

„Co to má co dělat s Jerryho vraždou?“

„Nebo sebevraždou, přijde na to,“ řekl Willis. ,,S kolika?“

„Říkám vám, že moji přátelé Jerryho nezabili.“

„Jak to víte?“

„Protože ho ani neznali.“

„Víte to určitě?“ zeptal se Willis.

„Stoprocentně. Nemám ve zvyku vykládat všem o všech.“

„A kolik je těch všech?“ naléhal Willis.

Marilyn vzdychla. „Zrovna teď,“ řekla, „se stýkám se třema nebo čtyřma.“

„S kolika tedy?“ řekl Willis. „Třema nebo čtyřma?“

„Čtyřma včetně Jerryho.“

„Tak zbývají tři.“

„Ano.“

„Pravidelně?“

„Máte-li na mysli, jestli s nima spím, tak tedy ano, příležitostně.“

„Můžete nám sdělit jejich jména a adresy, prosím?“ řekl Carella.

„Proč? Chcete je do toho zatáhnout?“

„Jde o vraždu…“

„To vím. Ale ani já, ani mí přátelé…“

„Byli bychom vám vděčni, kdybyste nám dala jejich jména a adresy.“

Marilyn znova vzdychla a šla do rohu pokoje, kde stál psací stůl se sklápěcí deskou. Vyndala z něj adresář a začala vypisovat jména a adresy na list dopisního papíru. Podala ho Carellovi, ten se na něj letmo podíval, zastrčil ho do notesu a zeptal se: „Zapnula jste záznamník, když jste se vrátila?“

„Zrovna jsem se chystala,“ řekla Marilyn, „ale pak začala každý tři minuty volat policie.“

„Nepustila byste ho laskavě teď?“ řekl Carella.

Přistoupila k přístroji na psacím stole a zmáčkla tlačítko.

Willis otevřel notes.

„Ahoj, Marilyn,“ řekl ženský hlas. „Tady je Didi. Zavolej mě, až se ti to bude hodit!“

Willis si zapsal do notesu Didi.

Cvaknutí, zabzučení, jiný hlas.

„Slečno Hollisová, tady je Hadley Fields. Zavolala byste mě laskavě?“

Hadley Fields, psal Willis.

Cvaknutí, zabzučení, pak…

„Marilyn, tady je Baz. Mám lístky na filharmonii na středu večer. Potřebuju vědět, jestli jsi volná. Nejpozději v pondělí ráno, prosím tě.“

Pásek se otáčel a Willis psal.

„Já tenhle přístroj nesnáším, Marilyn. Tady je Chip, zavoláš mě?“

Cvaknutí, zabzučení… a někdo zavěsil.

„Já zas nesnáším tohle,“ řekla Marilyn.

Další cvaknutí, další zabzučení.

„Marilyn, tady je zase Didi. Kde, prosím tě, jseš?“

Přehlídka rozhovorů pokračovala. Velmi zaměstnaná dáma, řekl si Willis.

A potom, uprostřed zaznamenaných vzkazů…

„Marilyn… potřebuju tě… já…“

A zalapání po dechu.

A klepnutí, jak sluchátko dopadlo na jakousi tvrdou plochu…

A zvuk, jako když někdo zvrací…

Cvaknutí, zabzučení a záznamy pokračovaly.

„Marilyn, tady je Didi. Volám tě celý víkend. Ozvi se, prosím tě!“

Marilyn, tady je Alice, tady je Chip (a ještě pořád nesnáším ten tvůj pitomý aparát), tady je Baz (zase o filharmonii), tady je Sam, tady je Jane, tady je Andy…

O něco víc mužů než ti tři nebo čtyři, které jim vyjmenovala.

Carella otevřel notes, rozložil list papíru, na který jim načmárala jména, adresy a telefonní čísla, a řekl: „Jste si jista, že to jsou všichni muži, s nimiž se scházíte?“

„V tuto chvíli ano,“ řekla Marilyn.

„A ty ostatní?“

„Který ostatní?“

„Ty v telefonu.“

„To jsou jen známí.“

„Známí, ale nescházíte se s nima?“

„Ne.“

„Byl to hlas pana McKennona?“ zeptal se Carella.

Chvíli mlčela. Pak řekla „Byl“ a sklopila oči.

Carella sklapl notes.

„Možná že vás budeme muset zavolat do práce,“ řekl. „Mohla byste nám říct číslo…?“

„Já nejsem zaměstnaná,“ řekla.

Willis měl pocit, že si zachoval lhostejný výraz, ale ona v jeho obličeji zřejmě něco postřehla.

„Nejsem to, co si myslíte,“ řekla rychle.

„Co si myslím?“ zeptal se.

„Myslíte si: drahej barák, přepychový zařízení, myslíte si, že mám obstarožního pána, kterej mi to platí. Omyl. Mám otce, je v Texasu v petroleji a nepřeje si, aby jeho dcera v ošklivým velkoměstě umírala hlady.“

„Aha.“

„Je nám líto, že jsme vás tak zdrželi, slečno Hollisová,“ řekl Carella. „Moc jste nám pomohla a…“

„Jak?“ zeptala se a vedla je ke dveřím.

Vzduch venku byl studený a vítr pronikal do morku kostí.

3

Říkalo se tomu dvě čtyřiadvacítky. Týkalo se to vražd a šlo o důležitých čtyřiadvacet hodin, které něčí smrti předcházejí, a čtyřiadvacet, které následují.

Těch čtyřiadvacet hodin před smrtí je vždycky důležitých, protože to, co mrtvý dělal, kam šel, s kým se setkal, může mít souvislost s jeho smrtí. Těch čtyřiadvacet následujících bylo v tomto případě důležitých jen jestli McKennona někdo zavraždil, protože v takovém případě detektivové zápolí s časem a čím víc času uplyne, tím je stopa studenější a čas nahrává vrahovi. U policie se tvrdilo, že uplyne-li po vraždě týden bez závažné stopy, můžete ji zařadit mezi otevřené případy. Otevřené případy jsou hřbitovem vyšetřování.

Na McKennonově případu pracovali jen dva detektivové. Nebyla to vražda, která by se dostala na první stránky novin. Zabitý nebyl nikdo významný, prostředí nebylo exotické, šlo jen o obyčejnou vraždu v zahradě jednoho města, kde takové vraždy bují jako plevel. Je pravda, že jed byl neobvyklý, ale ani ten nebyl něčím, do čeho domorodci namáčejí hroty svých šípů. Sdělovací prostředky měly každodenně senzačních vražd habaděj a protože tenhle případ postrádal to, čemu detektivové říkali „přitažlivost římský arény“, dostalo se mu v tisku a televizi sotva běžné zprávičky. Jen jeden úterní komentátor, člověk, který hřímal proti kouření cigaret už šest měsíců, tedy už od té doby, co sám přestal kouřit – nic se nevyrovná polepšené děvce – využil případu ke zmínce o tom, jak silný jed je nikotin, ale to byl hlas volajícího na poušti.

Případ byl důležitý jen pro Willise a Carellu a i to jen proto, že byli na ráně – měli službu – když byla vražda ohlášena. Ani jeden si nepotrpěl na jed, který působí v několika minutách. U takového jedu je automaticky napadla sebevražda. Jenže oni nebyli placeni za to, aby je napadla sebevražda. Sebevražda se vyšetřuje jako vražda proto, že by vraždou skutečně mohla být. Ale nikotin účinkuje v minutách, někdy i vteřinách, a Jerome McKennon zemřel na otravu nikotinem; bylo tedy důležité pustit se do vyšetřování obou čtyřiadvacítek a hezky si pospíšit, protože jestli mu někdo dal jed do piva anebo mu ho nalil do krku, znamenala pro něj každá odtikávající vteřina náskok.

Byli na to jenom dva.

Ta první čtyřiadvacítka bude těžká; v McKennonově bytě nenašli žádný kalendář se záznamy. Ale Marilyn Hollisová jim řekla, že byl náměstkem prezidenta společnosti Eastec Systems na Avenue J. a měl na starosti marketing. Carella tedy začal tam.

Willis se na základě tří jmen, která jim dala Marilyn, pustil do hledání oněch dalších mužů v jejím životě. Pracoval tedy na druhé čtyřiadvacítce. Řekla jim, že ti další muži McKennona neznali – „nemám ve zvyku vykládat všem o všech“. Ale u slušné řádky vražd ve městě byla motivem žárlivost. Manžel zabije milence své manželky. Manželka zabije svého milence. Milý zabije milou, nebo dalšího milého milé, anebo velkoryse oba. Milenec zabije milence anebo milencovu matku. Možnosti jsou nekonečné, zelenooká příšera se dopouští násilí při sebemenší provokaci.

Jestliže Marilyn měla vedle McKennona ještě tři další obdivovatele, byla tu možnost, že jednomu z nich se znelíbil její vztah k McKennonovi a rozhodl se, že s ním skoncuje. Byla to možnost chabá, jak Willis věděl. Ale když jde o tu druhou čtyřiadvacítku, nemá člověk jinou možnost než pátrat po jehle v kupce sena.

Prvním z těch tří na seznamu byl Nelson Riley, Marilynin víkendový společník. Ale jestliže byl Riley s Marilyn někde pryč, nemohl být tady a podstrčit jed McKennonovi, když nikotin působí během několika minut. Detektivové měli, pokud jde o místo jeho – Rileyho – pobytu dva dny před McKennonovou smrtí jen její slovo. Willis zavolal Rielymu, představil se a řekl, že u něho bude během půlhodiny.

Nelsonu Rileymu táhlo podle Willisova soudu na čtyřicet. Vysoký byl přes 180 cm, měl zrzavou hřívu a zrzavé zakroucené kníry, zelené oči, masivní ramena i hrudník a velké ruce s klouby profesionálního zápasníka. Byl malíř a měl podkrovní ateliér na Carlson Street v tzv. Čtvrti poblíž centra. Zdi podkroví pokrývala ohromná plátna, střešním oknem proudilo dovnitř studené zimní světlo. Přepážka do výše ramen oddělovala Rileyho pracoviště od obytné části. Za přepážkou zahlédl Willis rozestlanou vodní postel.

Obrazy opřené o zeď byly vesměs naturalistické: městské scenérie, akty, zátiší. Jeden akt se nápadně podobal Marilyn Hollisové. Obraz na stojanu představoval meloun. Mezi barvami na Rileyho paletě, která ležela na vysokém stole vedle stojanu, převládala červená a zelená. Rileyho džíny a vybledlé modré triko byly pocákané barvou stejně jako jeho obrovité ruce. Willis se nemohl zbavit myšlenky, že by za nic na světě nechtěl narazit na Rileyho v tmavé uličce za bezměsíčné noci. I když třeba má duši umělce.

„Tak o co kráčí?“ zeptal se Riley.

„Vyšetřujeme případ, který vypadá jako sebevražda,“ řekl Willis. „Pana McKennona.“

Pozoroval oči. Oči prozradí mnoho. Neobjevil se v nich ani záblesk poznání.

„Znáte ho?“

„V životě jsem o něm neslyšel,“ řekl Riley. „Dáte si kávu?“

„Díky,“ řekl Willis.

Následoval Rileyho za přepážku, kde se vodní postel dělila o místo s prádelníkem, dřezem, ledničkou, policí, stojací lampou, kuchyňským stolem se židlemi a vařičem na dalším stole pokecaném barvami. Divoký březnový vítr otřásal oknem blízko paty postele. Riley natočil do čajníku vodu a postavil ho na vařič.

„Instantní,“ řekl. „Doufám, že vám to nevadí.“

„Vůbec ne,“ řekl Willis.

Riley šel ke skříňce a vyndal dva hrnky umazané od barvy. „Říkal jste, že vypadá, viďte?“ zeptal se. „Na sebevraždu.“

„Ano.“

„Chcete říct, že to třeba sebevražda nebyla?“

„My zatím nevíme.“

„Tak co teda? Vražda?“

„Snad.“

„A co já s tím mám společnýho? Co…“

„Znáte Marilyn Hollisovou?“

„Samo. Jak ta s tím souvisí?“

„Odjel jste s ní někam ven minuly víkend?

„Jo.“

„Kde jste byli, pane Riley?“

„Co to má společnýho s něčí sebevraždou? Nebo vraždou?“

„Policejní rutina, nic víc,“ řekl Willis.

„Že by?“ řekl Riley a povytáhl skepticky obočí.

Okno zarachotilo pod čerstvým náporem větru.

„Pane Riley,“ řekl Willis, „Byl bych vám skutečně vděčný, kdybyste mi řekl, kam jste jel se slečnou Hollisovou, v kolik hodin jste vyjeli z města, a v kolik jste se vrátili. Pochopte, prosím…“

„Ovšem ovšem, policejní rutina, nic víc,“ řekl Riley. „Jeli jsme do hor, trochu si na jaře zalyžovat. Zalyžovat! Snowflake byl učiněná ledová hora!“

„Kde je Snowflake?“

„Ve Vermontu. Vy asi nelyžujete, jak to vypadá.“

„Ne, nelyžuju.“

„Někdy si přeju, abych taky nelyžoval,“ řekl Riley.

„A z města jste odjeli v kolik?“

„Zastavil jsem se pro Marilyn kolem půl šestý. Po práci, dřív ne, na to si potrpím. Spousta lidí si myslí, že malíři malujou, když mají náladu. To je hovadina. Já makám osm hodin denně, od devíti do pěti, každej den mimo víkend. Jednu dobu jsem byl uměleckej ředitel jedny reklamní agentury, pak jsem toho nechal a od tý doby jen maluju. Tenkrát jsem maloval v noci a o víkendu. A když jsem s tím praštil, zařek jsem se, že už nikdy nebudu dělat v noci a o víkendech. A dodržuju to.“ Pokrčil rameny. „U vás je to asi jinak, co?“

„Trošku,“ řekl Willis a usmál se. „Takže jste odjeli v pátek v půl šestý…“

„Jo, tak nějak.“

„A vrátili se kdy?“

„Včera odpoledne. Já vím, co si myslíte. Vykládám vám tu, že pět dnů v tejdnu makám od devíti do pěti, a pak se vrátím domů až včera odpoledne kolem čtvrtý.“ Znova pokrčil rameny. „Ale já jsem zrovna dokončil tuhle krávu, co stojí u stěny, a tak jsem si řek, že jsem si to zasloužil.“

Kráva u stěny představovala výjev z centra města, jednu z těch přecpaných holandských uliček vydlážděných kočičími hlavami, těsný kaňon, do něhož proniká chabé zimní světlo, pod nohama chodců je sněhový poprašek, muži v objemných zimnících spěchají kolem žen, které sklánějí hlavu a svírají u krku kožešinové límce, ve větru se plácá osamělý výtisk novin jako zbloudilý racek. Člověk téměř cítil na vlastní kůži pronikavý vítr, slyšel klapot ženských kozaček s vysokými podpatky, v nose mu čpěl pach horkého kyselého zelí, prodávaného u stánku na rohu pod deštníkem, jehož střapečky se zmítaly ve větru.

„Pracoval jsem v tamějším revíru,“ řekl Willis.

„U starý přístavní hráze?“

„Jo. Bezva revír. V noci tam chcípnul pes.“

„Kde pracujete teď?“ zeptal se Riley.

„V sedmaosmdesátým. U Groverova parku.“

Čajník zapískal. Riley nasypal po lžičce instantní kávu do hrnků a pak je dolil vřelou vodou. „Smetanu nebo cukr?“ zeptal se.

„Nic, děkuju,“ řekl Willis a vzal si hrnek. „Takže vy jste toho Jerryho McKennona vůbec neznal?“ zeptal se.

„V životě jsem o něm neslyšel, teprve před pár minutama.“

„Slečna Hollisová se o něm nikdy nezmínila?“

„Ne. Proč? Ona ho znala?“

„Ano.“

„Hm. No jo. Marilyn zná určitě moře lidí. Je to náramné pohledná ženská.“

„Jak dlouho ji znáte?“

„Asi tak šest měsíců.“

„Jak byste nazval váš vzájemný vztah, pane Riley?“

„V jakým smyslu?“

Willis se zase usmál. „Prostě takhle. Jak dalece ho berete vážně… závazně… já nevím, jak byste ho nazval.“

„Marilyn se k ničemu nezavazuje. A neuznává stálost. Třeba ani nemusí. Spousta zdejších ženských hledá živitele. Marilyn má bohatýho tatínka v Texasu a s penězma si nemusí dělat starosti. Chodí s někým, protože ji to baví. Nemluvím teď o posteli. To je samo sebou. Když se muž a žena neshodnou v posteli, neshodnou se nikde jinde, že jo? Já mluvím o něčem jiným. O tom bejt s někým. Povídat si s ním, mít všelicos společnýho, zasmát se spolu.“

„Ale to určitý závazek je, nemyslíte?“ řekl Willis.

„Já tomu říkám přátelství.“

„Marilyn tomu říká taky tak?“

„Těší mě, že mě bere jako dobrýho kamaráda.“

„Znáte někoho z jejích dalších přátel?“

„Ne.“

„Nikdy jste se s žádným nesetkal?“

„Ne.“

„S nějakým Chipem Endicottem?“

„Ne.“

„Basilem Hollanderem?“

„Ne.“

„A co její otec? Znáte ho?“

„Ne.“

„Víte, jak se jmenuje?“

„Myslím, že Jesse. Nebo Joshua. Nebo snad Jason. Nevím.“

„Víte, kde v Texasu žije?“

„Myslím, že v Houstonu. Nebo v Dallasu. Nebo v San Antone. Nevím určitě.“

„Pane Riley, kde jste se ubytovali v těch horách?“

„Jmenuje se to tam Summit Lodge. Můžu vám dát telefonní číslo, kdybyste si to chtěl ověřit.“

„Byl bych rád,“ řekl Willis.

„Ona to nebyla sebevražda, viďte?“ řekl Riley. „Byla to zkrátka a jednoduše vražda.“

Willis neodpověděl.

Myslel na to, že ta záležitost nebude krátká ani jednoduchá.

Náměstek prezidenta odpovědný za marketing společnosti Eastec Systems.

Člověk by si představil gigantický podnik, něco jako IBM či General Motors. Představil si vedoucí osobnost v obrovské kanceláři se stěnami plnými map se špendlíky s barevnými hlavičkami, které označují smečky obchodních agentů na jednotlivých územích.

Bláhovost.

V tomhle městě, kde se popelářům říká sanitární personál a prostitutkám sexuální poradci, byl Jerry McKennon náměstkem prezidenta u firmy, která měla zřejmě daleko menší pole působnosti.

Avenue J byla v té části města, které policisté říkali Campbellovo město vzhledem k polévce s písmenky, kterou dodávala na trh právě Campbellova společnost. V průběhu let se však Campbellovu městu začalo říkat Polívková kuchyň. Ulice zmáčknuté v klubko bídy, které mohlo klidně soupeřit se svými bližními někde v Kalkatě, zabíraly slušnou rozlohu Isoly, byly označeny A až L a táhly se od východu na západ a od severu na jih, kde u řeky Dixu Polívková kuchyň končila. Přes řeku bylo vidět dýmající komíny továren Calm’s Pointu.

Na přelomu století obývali místní špinavé činžáky emigranti přijíždějící do Ameriky dobývat slíbené zlato na ulicích. Místo zlata našli kobližky koní, kteří tahali vozy s ledem, vozy s mlékem, vozy s dřívím a tramvaje. Stěhování z centra a úporná vůle přežít je vytlačily do ghett okolních čtvrtí lišících se navzájem podle země původu, a nakonec až na okraj města do relativně předměstského Riverheadu a Calm’s Pointu, Majesty a Bethtownu.

Ve čtyřicátých a padesátých letech se do činžáků nastěhovala nová vlna emigrantů – nicméně řádných občanů Spojených států – a španělštinu nahradila italština, jidiš, polština, němčina a ruština. Portoričani, kteří přišli hledat totéž zlato, co někdejší přistěhovalci, nenašli už koňské kobližky, ale ochromující předsudky, které činily rovnítko mezi každým, kdo mluvil španělsky, a kriminalitou. Ve městě vládly předsudky už předtím. Předsudky proti prvním Irům, kteří sem přišli; aby unikli hladomoru, předsudky proti Italům, prchajícím před morem, jenž napadl jejich drahocennou révu, předsudky proti Židům zachraňujícím se před náboženským pronásledováním, předsudky – vždycky pro ně existovala spousta zdánlivě rozumných důvodů – proti černochům, kteří obývali brlohy v Diamondbacku. Ale nynější předsudky byly hlubší, snad proto, že Portoričané se nedali zviklat v příchylnost i k starým tradicím a mateřštině.

Bylo proto nesmírnou ironií, když se sami Portoričané postavili tak nesmlouvavě proti květinovým dětem, které se v polovině šedesátých a počátkem sedmdesátých let nastěhovaly do brlohů – mnohé byly už tenkrát opuštěné. Nebylo tehdy neobvyklé, že se kokainem nadrogovaní výrostci divili; když jim tlupa domorodců z Polívkové kuchyně (byli už domorodci, i když je za ně ostatní Američané sotva pokládali) vtrhla do bytů, vyloupila je – ach ano, to staré proroctví seberealizace – a znásilňovala a občas i vraždila. „Mír,“ říkaly květinové děti, „Láska,“ říkaly květinové děti, když jim vetřelci rozbíjeli lebky. Nakonec zmizely ze scény. Nechaly však za sebou dědictví drog a z písmenkových ulic se stala úspěšná loviště překupníků a dealerů všeho druhu a vyznání.

Firma Eastec Systems měla kanceláře v polorozpadlé budově na jižním konci Avenue J. Recepční, která si pilovala nehty a žvýkala, se podívala na Carellův odznak a průkaz s jakýmsi posvátným strachem, a pak mu řekla, že pan Gregorio ho okamžitě přijme. Carella došel po chodbě ke dveřím s černou plastikovou jmenovkou, stálo na ní RALPH GREGORIO, PREZIDENT. Zaklepal. Mužský hlas řekl „Dále“. Otevřel dveře. Zelený kovový nábytek a kartotékové skříně. Zaprášené žaluzie na oknech do ulice. Za psacím stolem obtloustlý muž, přibližně čtyřicátník, s vykasanými rukávy od košile, červené tváře, široký úsměv, napřažená ruka.

„Nazdárek, paisan,“ řekl, „čím vám můžu posloužit?“

Carella nesnášel, když mu někdo říkal paisan. Paisan ho oslovilo už příliš mnoho italsko-amerických gangsterů, obvykle v souvislosti s prosbou o protekci na základě společného etnického původu.

Přijal nabízenou ruku.

„Pane Gregorio,“ řekl, „jsem detektiv Carella z 87. pátrací skupiny.“

„Posaďte se, posaďte se,“ řekl Gregorio. „Jde o Jerryho, že ano?“

„Ano.“

„To je příšerná tragédie, příšerná!“ řekl Gregorio. „Viděl jsem to v televizi, věnovali mu – kolik – třicet vteřin? Příšerná tragédie! Zabil se sám, co?“

„Kdy jste ho viděl naposledy?“ zeptal se Carella. Otázku nechal bez povšimnutí.

„V pátek. V pátek k večeru.“

„Pozoroval jste na něm něco jako skleslost?“

„Skleslost? Co vás vede! Jerry a skleslost? Abyste věděl, je to pro mě obrovský překvapení, že si sám vzal život.“

„Nastoupil u vás do práce nějak krátce před vánoci, že ano?“

„Správně, odkud to víte? Ale co, vy máte svý cestičky, že jo, paisan?“ řekl Gregorio a mrkl na Carellu.

„Zdálo se vám někdy, že je v depresi, že není ve svý kůži? V posledních třech měsících?“

„Ne. V jednom kuse se usmíval. Chodil tady a zpíval si, věřil byste tomu? To o nás se přece říká, že si pořád zpíváme, že jo, paisan? Jerry byl co – Angličan, Ir, kdo to má sakra vědět? Furt si zpíval. Náš Pavarotti! My prodáváme a instalujeme bezpečnostní zařízení, víme? Aby to lupiči neměli tak snadný. Pomáháme krapet i vám.“ Zase mrkl na Carellu.

„Kdy odešel v pátek z práce?“

„V půl šestý. Jerry byl dříč. Někdy se odsud dostal až v šest, v sedm. Jsme nová firma, víte, ale máme skvělou budoucnost. Jerry si to uvědomoval. Věnoval jí všechny síly a schopnosti. Je to ale tragédie, co?“

„Zmínil se vám o svých plánech na víkend?“

„Ne.“

„Neřekl, kam pojede, co bude dělat?“

„Ne.“

„Zmínil se někdy o nějaký Marilyn Hollisový?“

„Ne.“

„Pane Gregorio…“

„Hele, paisan,“ řekl Gregorio káravě a rozpřáhl ruce. ,,Nač tyhle formality? Říkejte mi Ralph, jo?“

„Děkuju,“ řekl Carella a odkašlal si. „Tak tedy… Ralphe… myslíte, že bych se mohl podívat na kancelář pana McKennona?“

„Samo. Je dole na chodbě. Co hledáte?“

„Cokoli, co by nám mohlo pomoct,“ řekl Carella.

Hledal kalendář se záznamy a ihned ho našel na McKennonově psacím stole, otevřený na stránce, kde začínal měsíc březen.

„Smím si ho vzít s sebou?“ zeptal se Carella.

„Jerry už ho nepotřebuje,“ řekl Gregorio.

„Napíšu vám potvrzenku…“

„Jděte do háje, paisan, copak vy a já potřebujeme nějaký potvrzení?“

„Je to předpis,“ řekl Carella a začal psát.

Druhým na Marilynině seznamu byl Chip Endicott

Jméno na jeho dveřích znělo Charles Ingersol Endicott ml.

Ten, co nesnášel její záznamník.

Mimoto byl právníkem u firmy Hackett, Rawlings, Pearson, Endicott, Lipsteinn a Marsh. Willis by byl rád věděl, jak se tam dostal ten žid.

Endicottovi táhlo na padesátku, jak usoudil Willis, i když udělat si představu bylo poněkud obtížné. Opálený, zdravý muž, přibližně 180 cm vysoký, na úzkém hezkém obličeji ani vráska, tmavohnědé bystré a inteligentní oči. Jediným klíčeni k jeho věku byly bílé vlasy – ale ty mohly zbělet předčasně. Potřásl si s Willisem energicky rukou, řekl: „Týká se to Marilyn, viďte?“ a pak ukázal na židli stojící proti jeho psacímu stolu.

Místnosti firmy Hackett, Rawlings atd. atd. byly ve dvanáctém poschodí budovy na Jefferson Avenue; byla to nejvyšší budova ve městě. Endicottova kancelář byla zařízena v chladně moderním stylu: psací stůl z týkového dřeva, modrý koberec, pohovka a klubovky potažené taky modrou látkou, ale tmavší, nad pohovkou abstraktní malba v převážně modrých tónech, s červenými cákanci, které šokovaly jako skvrny od krve.

„Slečna Hollisová vás uvedla jako jednoho ze svých přátel,“ řekl Willis.

„Snad nemá nějaké potíže?“ zeptal se Endicott rychle.

„Ne, pane Endicotte, nic takovýho. Ale vyšetřujeme případ…“

„Jaký případ?“

„Vypadá jako sebevražda.“

„Ale? O koho jde?“

„O muže, který se jmenuje Jerry McKennon.“

Willis se opět díval na oči svého protějšku.

Nic.

A pak náhlé poznání.

„Ach ano! U někoho v bytě, že? Viděl jsem noticku v ranních novinách.“

Nechápavý pohled.

A potom: „Promiňte, ale co to má společného s Marilyn?“

„Byl taky její přítel,“

„Ale?“ řekl Endicott.

„Setkal jste se s ním někdy?“

„Ne. Marilyn vám řekla, že ano?“

„Ne, ne. Jen mě to zajímá.“

„To jméno mi bohužel nic neříká. McKennon? Ne.“

„Zmínila se vám někdy o něm?“

„Pokud se pamatuju, tak ne.“ Endicott se odmlčel a pak řekl: „Jestli se nemýlím, vy vyšetřujete vraždu, pane Willisi.“

„Ne tak docela, pane Endicotte. Ale jsme povinni vyšetřovat sebevraždu stejně jako vraždu. Jste koneckonců právník, tak to víte.“

„Já se specializuju na obchodní právo,“ řekl Endicott.

„Takhle to prostě je,“ řekl Willis.

„A podle vás byl ten člověk Marilynin přítel?“

„Ano, pane Endicotte.“

„A ona uvedla mě jako svého dalšího přítele?“

„Ano.“

„Hm,“ řekl Endicott.

„Jste její přítel, že?“

„Ovšemže ano.“

„Jak dlouho ji znáte?“

„Musí to být už skoro rok. Seznámili jsme se brzo potom, co přijela z Texasu. Její otec je tam milionář, ropa nebo dobytek, zapomněl jsem, co. Zařídil jí tady dům v… konečně, vy jste tam byl?“

„Byl.“

„Přepychový dům, pro milovanou dcerušku jen to nejlepší. Podle toho, jak o něm mluví, je to skrblík, ale až nemožně štědrý, pokud jde o jeho jedináčka.“

„Věděl byste, kde v Texasu žije, pane Endicotte?“

„V Houstonu? Ano, určitě řekla v Houstonu.“

„A jak se ten otec jmenuje? Zmínila se vám o tom někdy?“

„Jestli ano, tak si to nepamatuju.“

„Jak jste se s ní seznámil, pane Endicotte?“

„Právě jsem se rozváděl… už jste se někdy rozváděl?“

„Ne, pane Endicotte.“

„Ženatý jste byl?“

„Nebyl.“

„Jestli je manželství očistec, tak rozvod je peklo,“ řekl Endicott a usmál se. „Tak či onak, prodělal jsem to od A až do Zet. Koupil jsem si ručně šitý oblek, začal jsem používat pánskou kolínskou, málem jsem si koupil motocykl, ale rozum nakonec zvítězil. Začal jsem chodit do barů pro osamělé, posílal inzeráty do Sobotních novin – ve Čtvrti, víte…“

„Vím, pane Endicotte.“

„… a co je u čerstvě rozvedeného muže, který se vydává na lov, nejdůležitější, začal jsem chodit do muzeí.“

„Do muzeí?“

„Ano, pane Willisi, do muzeí. Každé odpoledne se v muzeích vyskytuje velký počet nezadaných žen, obvykle z vyšších kruhů. Především v obrazárnách. Obzvlášť, když prší. A tam jsem potkal Marilyn. Jedné deštivé soboty v Muzeu výtvarného umění ve městě.

„To bylo asi před rokem?“

„Myslím, že v dubnu. Skoro před rokem.“

„A od té doby se s ní stýkáte?“

„Ano. Okamžitě jsme si padli do oka. Víte, Marilyn je neobyčejná žena. Dobře vychovaná, inteligentní, zvídavá, být s ní je nesmírně příjemné.“

„Jak často se s ní scházíte, pane Endicotte?“

„Nejméně jednou týdně, někdy častěji. Občas spolu odjedeme na celý víkend, ale to je vzácné. Jsme dobří přátelé, pane Willisi. Mně je sedmapadesát…“

Willis jen zamžikal.

„… a vyrostl jsem v době, kdy se muži nepřátelili se ženami. Šlo jen o to dostat je do postele. Jenže časy se změnily a já taky. Nechci probírat naše osobní vztahy, vím, že Marilyn by si to taky nepřála. Ostatně to není důležité. Důležité je, že jsme přátelé. Můžeme se jeden druhému svěřit se vším, můžeme se naprosto uvolnit, jsme velice dobří přátelé, pane Willisi. A pro mě to znamená moc.“

„Chápu,“ řekl Willis a zaváhal. „Vadí vám, že by mohla mít ještě jiný přátele?“

„Proč by mi to mělo vadit? Kdybychom se vy a já přátelili, pane Willisi, a vy měl ještě další přátele, vadilo by mi to? Uvažujete stejně, jako jsem uvažoval kdysi já. Že je jaksi vyloučeno, aby muž a žena byli opravdoví přátelé, aniž by se jim do toho pletly všelijaké nesmysly. Marilyn se stýká s jinými muži a já o tom vím. Je krásná a inteligentní. Nic jiného bych ani nečekal. A některé z nich určitě pokládá za přátele. Ale má být přátelství exkluzivní záležitost? A jestli s některými spí – což asi ano, nikdy jsem se na to neptal – nespím já s jinými ženami? Chápete to, co říkám, pane Willisi?“

Říkal, že v něm není ani zbla žárlivosti. Říkal, že v žádném případě nemohl zabít Jerryho McKennona, ať to byl kdo chtěl, protože ho neznal a bylo by mu lhostejné, i kdyby se on a Marilyn spolu pelešili ve dne v noci na chodníku před policejní stanicí.

„Myslím, že chápu,“ řekl Willis. „Děkuju vám, že jste mi věnoval tolik času.“

Záznamy v McKennonově kalendáři pro větší část března vypadaly takto:

Carella se pustil do porovnávání záznamů s osobními telefonními seznamy, které našel v McKennonově bytě a kanceláři.

Často uváděný Ralph byl přirozeně prezident Eastecu a těch mnoho schůzek s ním naprosto odpovídalo „skvělé budoucnosti“ firmy.

Z telefonního adresáře, který měl McKennon v kanceláři, zjistil Carella, že:

Eltronics není špatně napsané slovo Electronics. V Calm’s Pointu skutečně existovala společnost Eltronics, která dodávala elektronická zařízení pro digitální systémy.

Pierce Electronics byl další dodavatel, tentokrát se sídlem přímo v Isole.

Dynomat byla společnost pro bezpečnostní zařízení v River Headu.

Karl Zenger, Paul Hopkins, Lawrence Barnes, Max Steinberg, Geoffrey Ingrams, Samuel Oliver, Dále Packard, Louis „King, George Andrews, Lloyd Davis, Irwin Fein, Peter Mclntyre, Frederick Carter, Joseph di Angelo, Michael Lane, Richard Heller, Martin Farren, Thomas Haley, Peter Landon, John Fields, Leonard Harkavy, John Unger, Benjamin Jagger a Axel Sanderson byli potenciální klienti Eastecu a jako takoví byli uvedeni v McKennonově adresáři. Některá ta jména byla již přeškrtnuta. Buď se z nich stali skuteční zákazníci, nebo přestali mít zájem.

Z telefonního seznamu pro město Isola zjistil Carella – jako kdyby to nepředpokládal už předem – že U Maria, U šálku kávy, Ascot, U Jackie, U Joneseyho, l’Italico a U nimroda byly restaurace. Nenašel mezi nimi podnik U Harolda, kde by McKennon večeřel 8. března v 7 hodin večer, takže usoudil, že Harold je přítel, stejně jako Hillary (pozvání na 8 hodin večer 15. března) a Colly (pozvání na večírek 30. března v 7, kterého se McKennon už nezúčastnil).

V tomto místě Meyer Meyer, který pokuřoval cigaretu a přihlížel, jak Carella připravuje své seznamy, podotkl čistě mimochodem, že on by jen tak šmahem neopominul dny 8. a 15. března jako příliš časově vzdálené od vraždy. Připomněl Carellovi, že kdysi dávno, když se po zeměkouli ještě potloukali dinosauři, vyšetřovali spolu vraždu, v níž televizní komik jménem Stan Gifford klesl mrtev uprostřed živě vysíLaneho představení před očima přibližně čtyřiceti miliónů diváků. Po pitvě policejní lékař – i v tomto případě Paul Blaney – oznámil, že Gifford požil stotřicetkrát silnější dávku jedu, než je smrtelná; jed se jmenoval strofantin a smrt nastala v několika minutách.

„Ukázalo se, že vrah si doma zařídil vlastní laboratoř, pamatuješ?“ řekl Meyer. „Třeba tu máme totéž.“

„Třeba,“ řekl Carella.

Ale věděl, že tak snadné to nebude.

Při další kontrole však našel v adresáři, který našel v McKennonově bytě, nějakého Harolda Sachse a Hillaryho Lawsona a poznamenal si, že je zavolá a zeptá se, o jaké večírky šlo. Našel také číslo jakéhosi Nicholase di Marino, o němž předpokládal, že je to onen Colly, který v sobotu před týdnem pořádal jakýsi večírek; ale volat ho nemělo zřejmě velký smysl.

Jakési schůzky vil hodin dopoledne 8., 15. a 29. března (další, kterou McKennon nedodrží) vedly Carellu k podezření, že Ellsworth je buď lékař nebo zubař. Při porovnání obou McKennonových adresářů našel MUDr. Ronalda Ellswortha, zubního lékaře, číslo telefonu a adresu ordinace Carrington Street 257 v Isole.

Kreuger, jemuž právě instalovali bezpečnostní systém, byl Henry Kreuger z Calm’s Pointu. Carella to zjistil, když zavolal McKennonova šéfa. Annii ani Franka však Gregorio neznal a nikdo takový se v McKennonově adresáři nenašel. Carella předpokládal, že dotyčný Frank ležel v nemocnici – odtud květiny – a že McKennon volal nějakou Annii, aby zjistil, ve které nemocnici Frank leží.

Carella neměl rád filmy s tisíci účinkujícími.

Ani případy, kde možností přibývá geometrickou řadou.

Aspoň jednou v životě by byl s chutí vyšetřoval případ dvou mužů, kteří ztroskotali na pustém ostrově. Jeden by byl zavražděný a druhý očividně vrah.

Aspoň jeden takový případ!

Mezitím měl na krku tenhle.

4

To úterý večer v osm hodin mluvil Willis se všemi třemi muži z krátkého seznamu „přátel“, který mu – ne zrovna ochotně – poskytla Marilyn Hollisová, a řekl si, že je čas poctít tuto dámu novou návštěvou.

Nezavolal předem.

Bez oznámení a bez pozvání dojel do Harbourside Lane až k č. 1211 a zaparkoval u chodníku vedoucího podle parčíku na protější straně ulice. Bylo pořád ještě ukrutně zima. Březen se přiřítil jako lev a odcházel taky jako lev – v tom měli vyznavači Farmářského almanachu pravdu. Vítr rval Willisovi vlasy, obličej měl bolestivě ošlehaný jen za těch pár kroků od auta přes ulici. Zazvonil u dveří a čekal.

Hlas v mluvítku řekl: „Mickey?“

„Ne,“ řekl, „tady je detektiv Willis.“

Následovalo dlouhé mlčení.

„Co chcete?“ řekla.

„Rád bych vám položil několik otázek. Jestli máte chvilinku čas.“

„Bohužel teď právě s váma nemůžu mluvit,“ řekla. „Čekám někoho.“

„Kdy se můžu vrátit?“ zeptal se.

„Co když nikdy?“ řekla a byl by přísahal, že se usmívá.

„Co tak později dneska večer?“ řekl.

„Ne, bohužel.“

„Slečno Hollisová, jde o vraždu…“

„Bohužel,“ řekla opět.

Cvaknutí. A pak ticho.

Stiskl znovu tlačítko zvonku.

„Poslyšte,“ řekla do mluvítka, „je mi vážně líto, ale…“

„Slečno Hollisová,“ řekl, „mám si jít pro povolení k prohlídce jen proto, abych s váma mohl mluvit?“

Ticho.

Potom. „Dobrá, tak pojďte.“

Ozvalo se zabzučení. Hmátl po klice a vešel do předsíně. Ozval se další bzučák, otevřely se vnitřní dveře. Opatrně vešel do obývacího pokoje obkládaného dřevem. V krbu na druhé straně pokoje plápolal oheň. Vonělo kadidlo. Po ní ani stopy.

Zavřel za sebou dveře.

„Slečno Hollisová,“ zavolal.

„Jsem nahoře. Sundejte si plášť a posaďte se, právě telefonuju.“

Pověsil si kabát na věšák těsně u dveří a pak usedl do židle čalouněné rudým vroubkovaným sametem. Mickey, myslel si, Mickey kdo? Čekal. Z hořejších pater domu se neozývalo nic. Oheň praskal a jiskry jen sršely. Čekal. Shora pořád ani hlásek.

„Slečno Hollisová?“ zavolal znova.

„Za moment jsem u vás,“ zavolala.

Uplynulo ještě nejméně deset minut, než konečně sešla dolů po schodišti se zábradlím z ořechového dřeva. Měla na sobě cosi ledově modrého a přiléhavého, u pasu širokou pentli, safírové náušnice, lodičky odpovídající barvou toaletě, vysoké podpatky. Plavé vlasy stažené z bledého oválu obličeje dozadu. Modré oční stíny. Žádnou rtěnku.

„Přišel jste nevhod,“ řekla. „Právě jsem se oblékala.“

„Kdo je Mickey?“ zeptal se.

„Známá. Právě jsem volala, že se opozdím. Doufám, že to nebude trvat dlouho. Chtěl byste se něčeho napít?“

Nabídka ho překvapila. Neukazujete někomu dveře a jedním dechem ho nezvete, aby se něčeho napil.

„Nebo jste ještě ve službě?“ zeptala se.

„Dá se říct.“

„Ve čtvrt na devět večer?“

„Mám celodenní,“ řekl.

„Vyberte si, čím se chcete otrávit,“ řekla a on to na okamžik pokládal za úmyslný, byť poněkud černý vtip, ale ona mířila k baru na druhé straně místnosti.

„Skotskou,“ řekl.

„Aha, pán se dá uplatit,“ řekla a podívala se s úsměvem přes rameno. „S něčím?“

„S ledem, prosím.“

Pozoroval ji, jak hází kostičky ledu do dvou nízkých skleniček, nalévá mu whisky a sobě gin. Pozoroval ji, jak nese skleničky k místu, kde seděl. Bledý kůň, bledý jezdec, bledá krása.

„Pojďte si sednout k ohni,“ řekla, „bude to útulnější,“ a zamířila přes pokoj k stejně rudé sametové pohovce. Vstal, přešel k pohovce, počkal, až si sedne ona, a pak usedl vedle ní. Zkřížila nohy. Na okamžik zahlédl hladká nylonová kolena a náznak stehna, pak si ctnostně stáhla sukni jako jeptiška. V téměř nezměřitelném záblesku ho napadlo, proč zvolila slovo „útulnější“.

„Mickey jak dál?“ zeptal se.

„Myšák,“ řekla a opět se usmála.

„Tak tedy muž?“

„Ne, to byl jen vtip. Mickey je kamarádka. Jdeme spolu na večeři.“ Podívala se na hodinky. „Jestli budeme hotovi do půlnoci. Řekla jsem, že zavolám.“

„Nezdržím vás dlouho,“ řekl.

„Tak tedy,“ řekla. „Co máte tak naléhavýho?“

„Naléhavý to není,“ řekl.

„Tak to spěchá?“

„Ani to nespěchá. Jen se mi pár věcí nezdá.“

„Například?“

„Vaši přátelé.“

„Aha, ti moji všichni,“ zeptala se a zase se usmála.

Narážela na jejich první, trochu nepříjemné setkání, ale teď se tomu posmívala, jako by ho chtěla zbavit rozpaků. Okamžitě ho napadlo, že to na něj hraje. A to vedlo k další myšlence: má co skrývat.

„Mluvím o seznamu, který jste mi dala,“ řekl. „Seznam vašich důvěrných přátel, jak říkáte.“

„Oni opravdu jsou,“ řekla.

„Ano, potvrdili mi to.“ Odmlčel se. „A právě to se mi nezdá.“

„Co přesně se vám nezdá, pane Willisi?“ posunula se na pohovce a zase si upravila sukni.

„Nelson Riley,“ řekl. „Chip Endicott. Basil Hollander.“

„Ano, ano, já ta jména znám.“

Basil Hollander byl muž, který nechal na záznamníku vzkaz, že má lístky na filharmonii. To, co řekl Willisovi, bylo jen ozvěnou toho, co mu už sdělili Nelson Riley a Chip Endicott. Řadil Marilyn Hollisovou mezi své nejlepší přátele. Báječná společnice. Ale Hollander, (který se v Marilynině záznamníku představil jako Baz) patřil k lidem, kteří odpovídají jen ano a ne, a takových se detektivové celého světa bojí jako čert kříže. Dostat z něho něco víc bylo jako tahat mu zuby.

„Znáte ji dlouho?“

„Ano.“

„Jak dlouho?“

„No…“

„Rok?“

„Ne.“

„Dýl?“

„Ne.“

„Deset měsíců?“

„Ne.“

„Míň než deset měsíců?“

„Ano.“

„Pět měsíců?“

„Ne.“

„Míň než deset měsíců, ale víc než pět?“

„Ano.“

„Osm měsíců?“

„Ano.“

„Jak dobře se znáte?“

„No…“

„Například spali jste spolu?“

„Ano.“

„Pravidelně?“

„Ne.“

„Často?“

„Ne.“

„Příležitostně?“

„Ano.“

„Znáte někoho, kdo se jmenuje Jerry McKennon?“

„Ne.“

A takhle dál.

Willise trápilo, že všichni ti muži mluvili stejně.

I když vzal v úvahu jejich různý vyjadřovací způsob (Hollander například přerušil výslech překvapivě nadšenou tirádou na jakéhosi pianistu, o kterém Willis jakživ neslyšel), když uvážil i rozdíl v jejich životním stylu a povolání (Hollander byl účetní, Riley malíř, Endicott právník), a jejich věk (Endicottovi bylo sedmapadesát, Rileymu osmatřicet a Hollanderovi dvaačtyřicet), když všechno tohle zvážil, měl Willis přece jen nakonec pocit, že by stačilo natočit si ten první rozhovor s Marilyn a ušetřit si námahu s výslechem mužů z jejího seznamu.

Jsme velice dobří přátelé, řekla tenkrát.

Příležitostně se spolu vyspíme.

Ohromně si spolu užijeme.

Jerryho McKennona neznají.

Neznají se navzájem.

A přesto popsali ti tři muži, kteří se navzájem neznali, svůj vztah k Marilyn Hollisové přesně tak, jak to učinila ona. A všichni se vytasili s vážnými alibi na neděli večer a pondělí ráno – dobu, kdy se McKennon sám zabil nebo byl zabit.

Nelson Riley s ní byl v neděli večer ve Vermontu – nebo to aspoň tvrdí. Byl tam ještě v pondělí ráno a spolu se naposledy proběhli po ledových stráních, než se vydali na dlouhou cestu autem zpátky do města.

Chip Endicott byl v neděli večer na večeři asociace právníků a v pondělí časně ráno seděl za svým psacím stolem čilý jako rybička.

Hollander byl v neděli večer na koncertu komorní hudby v koncertní síni Randalla Forbese ve středu města. V pondělí ráno o osmé, kdy McKennon se vší pravděpodobností lapal po dechu do telefonního záznamníku, jel Hollander metrem do kanceláře pánů Kileyho, Bensona, Marxe a Rudolpha, kde byl zaměstnán.

Všichni na svých místech, potvrzeno svědky.

Ale Willis se nemohl zbavit dojmu, že se třikrát dívá na tutéž komedii s třemi různými aktéry, kteří hrají stejnou postavu a pronášejí autorovy řádky svým osobitým hereckým stylem.

Je Marilyn Hollisová oním autorem?

Zvedla v okamžiku, kdy od ní detektivové odešli, sluchátko a řekla Nelsonovi, Chipovi, Bazovi – na mlčenlivého Baze nesmí zapomenout -, že u ní právě byla policie a že by jim byla vděčná, kdyby řekli, že jsou milí staří kamarádi a jakživo neslyšeli o nějakém Jerrym McKennonovi, děkuju miliónkrát, zase se někdy sejdeme v posteli.

Ale jestli ano, tak proč?

Její alibi je nezvratné.

Alibi ostatních rovněž tak.

Kdyby jen nemluvili všichni tak na jedno brdo!

Vždyť je ale docela možné, že jejich vztahy jsou stejné.

Marilyn Hollisová třeba určila na chlup přesně, kudy se bude to „přátelství“ ubírat, a pánbu pomoz chudákovi, který by se z vytčené cesty uchýlil jen o palec!

Třeba.

„Povězte mi o nich ještě něco,“ řekl.

„Není co povídat,“ odpověděla, „jsou to prostě dobří přátelé.“ A pak najednou a nečekaně: „Už jste někdy někoho zabil?“

Překvapeně se na ni podíval.

„Proč se ptáte?“

„Jen tak ze zvědavosti.“

Chvíli váhal a pak řekl: „Ano.“

„Jaký to bylo?“

„Myslel jsem, že otázky kladu já.“

„Ale vzal čert otázky,“ řekla. „Mluvila jsem se všema a vím přesně, co jste říkal vy a co říkali oni, tak proč to probírat znova? Jste tu, protože vám všichni řekli totéž, mám pravdu?“

Tentokrát zamžikal.

„Mám?“

„No… ano,“ řekl.

„Teď mluvíte zrovna jako Baz,“ řekla a zasmála se. „Zbožňuju ho, je děsně milej,“ řekla. „Zbožňuju je všechny, jsou to opravdoví kamarádi.“

„Říkali to.“

„Ano, já vím, co říkali. A vy si myslíte, že lhali, že jsem je navedla nebo něco? Ale proč bych to dělala? A je tak nemožný, že o sobě navzájem smýšlíme úplně stejně? Jako o dobrých kamarádech? Všichni? A každej zvlášť.“

„Snad ano.“

„Máte vy nějaký dobrý přátele, pane Willisi?“

„Ano.“

„Koho?“

„No…“

„Aha už zase Baz.“

„Mám přátele,“ řekl a poprvé o tom začal přemýšlet.

„Kdo to je? Poldové?“

„Ano.“

„Policajtky?“

„Taky.“

„Jsou to kamarádky?“

„No… Myslím, že ty, který znám, nejsou… no… čemu byste vy říkala kamarádky, to ne.“

„Tak co? Milenky?“

„Ne, ty, s kterýma chodím, nejsou u policie.“

„Máte vůbec nějaký přátele mezi ženami? Ženy, kterým byste opravdu mohl říkat kamarádky?“

„No…“

„Jste k nerozeznání od Baze, pane Willisi. Musím vám říkat pane Willisi? Jak se jmenujete křestním jménem?“

„Harold.“

„Tak vám říkají vaši kamarádi!“

„Říkají mi Hal.“

„Můžu vám říkat Hal?“

„No…“

„Jděte, prosím vás! Já jsem ho na mou duši nezabila. Sedíte tu, jako kdybyste spolkl pravítko. Napijte se whisky, ohřejte se u krbu, říkejte mi Marilyn a ten úřední tón nechte plavat!“

„No…“

„Hale?“ řekla.

„Ano?“

„Dejte s tím pokoj!“

„Už dávám,“ řekl.

„Nedáváte. Já poznám, kdy se muž cítí dobře a kdy ne. Jste ve střehu. Protože si myslíte, že jsem zavraždila Jerryho, a věříte, že jsem vám nabídla whisky a oheň v krbu jen proto. Je to tak, viďte?“

„No…“

„Jestli chcete, abysme se spřátelili, chovejte se ke mně upřímně, buďte tak laskav! Nesnáším předstírání. I u policajtů.“

Díval se na ni s neskrývaným úžasem. Rychle si loknul whisky – a pak, aby se ujistil, že je policista ve službě a že jí musí položit několik důležitých otázek, řekl: „Musíte přece uznat, že ten playback od tří různých lidí je trochu legrační…“

„Vůbec ne,“ řekla. „Oni prostě nedovedou lhát, a proto jsou mí přátelé. Proto jsme rádi spolu, Hale. Naše vztahy nezatěžujou žádný lži. Poznal jste někdy v životě něco podobnýho?“

„No… myslím, že ne.“

„Tak jste o moc přišel. Chcete ještě skleničku?“

„Máte přece schůzku…“

„Ona počká,“ řekla Marilyn a zvedla se z pohovky. „Totéž?“

„Prosím,“ řekl Willis a podal jí skleničku.

Pozoroval ji, když šla k baru.

„Prohlížíte si mě zezadu?“ zeptala se.

„No…“

„Jestli ano, tak to řekněte.“

„Tak tedy ano, prohlížel jsem si vás, dokud jste to neřekla.“

Vrátila se k němu s plnou skleničkou. Podala mu ji a usadila se vedle něho. „Povězte mi o muži, kterýho jste zabil,“ řekla.

„Nebyl to muž,“ řekl Willis.

Nemluvil o tom strašně dlouho. A nechtělo se mu o tom mluvit ani teď.

„Tak žena?“

„Ne.“

„Kdo tedy?“

„Nechme toho,“ řekl. Vypil už skoro všechnu whisky, vstal a řekl: „Slečno Hollisová, já vím, že máte co dělat, tak snad bude nejlepší, když…“

„Máte strach?“ zeptala se.

„Ne, nijak zvlášť.“

„Tak si sedněte.“

„Proč?“

„Protože se s váma ráda bavím. A tím to začíná.“

Podíval se na ni.

„Tady se něco děje,“ řekl.

„Co se má dít?“

„Přijdu sem jen tak z ulice…“

„Ano…“

„Když se vidíme poprvé, prskáte oheň a síru…“

„To bylo poprvé.“

„A teď…“

„Teď si sedněte a bavte se se mnou.“

„Vaše kamarádka čeká, že…“

„Koho jste zabil?“ řekla Marilyn.

Nespouštěl z ní oči.

„Sedněte si,“ řekla. „Prosím.“

Mlčel.

„Já vám ještě naleju,“ řekla a vzala nedopitou sklenici. Nesedl si. Místo toho ji znova pozoroval, jak jde k baru a nalévá do poloviny jedné sklenice na vodu skotskou, do druhé gin.

Nechtělo se mu mluvit o tom, koho ksakru zabil nebo nezabil. Místo toho se díval, jak vypadá zezadu. Doufal, že se znova nezeptá, jestli si ji prohlíží zezadu, a ulevilo se mu, když se nezeptala. Vrátila se k němu, podala mu sklenici a zase se posadila. Zase hladká nylonová kolena. Tentokrát si sukni nestáhla. Zůstal stát.

„Sednout,“ řekla a poplácala pohovku. „Koho jste zabil, Hale?“

„Proč to chcete vědět?“

„Upřímnost,“ řekla a pokrčila rameny.

Váhal.

„Povídejte,“ řekla.

Oheň v krbu praskal a sršel. Na roštu se pohnulo poleno.

„Povídejte, Hale.“

Nadechl se.

„Kluka,“ řekl.

„Cože?“

„Byl to kluk.“

„Jak starý?“

„Dvanáct.“

„Ježíši Kriste,“ řekla tiše.

„Měl v ruce Magnum 357.“

„Kdy to bylo?“

„Dávno.“

„Jak dávno?“

„Když jsem nastoupil u policie.“

„Běloch nebo černoch?“

„Černoch.“

„Tím horší.“

„Nemohlo to být horší.“

„Chtěla jsem říct…“

„Já vím, co jste chtěla říct. Je to tak, ano, ale… víte, na tom mi tenkrát nezáleželo… jako na tom, co se říkalo v novinách, bílej policajt zastřelil nevinný černošský dítě… vyloupil právě prodejnu alkoholických nápojů, loupež, a zabil přitom tři lidi, ale to nebylo… já jsem ho musel zastřelit, tři vteřiny nato by byl zastřelil on mě. Ale… bylo mu dvanáct let.“

„Proboha,“ řekla.

Skoro šeptem.

„Jo,“ řekl. „O to právě jde.“

„To je pro vás strašný,“ řekla.

„Jo,“ opakoval.

Oba mlčeli.

Byl by rád věděl, proč jí to vlastně říká.

Přece upřímnost.

„Jeho matka… jeho matka pak přišla na stanici,“ řekl a mluvil docela tiše. „A… zeptala se seržanta, kde by našla strážníka Willise. Tenkrát nám říkali strážník, teď se říká těm uniformovaným policisti… a já jsem se zrovna vracel z města, kde jsem na ředitelství odpovídal celý dopoledne na otázky, a seržant řek ‚Tady ho máte, paní‘, nevěděl, neuvědomoval si, že je to máma toho kluka, a ona přišla ke mně a… a… plivla mi do obličeje. Nic neřekla. Jen mi plivla do obličeje a odešla. Já jsem tam stál… já… všude kolem byli chlapi… je tam vždycky rušno… a… myslím, že jsem… myslím, že jsem se rozbrečel…“

A zase se odmlčel.

Pozorovala jeho obličej.

Dvě rány do prsou, říkal si.

Blížil se k němu.

A jednu do hlavy.

Trefil se mezi oči.

Pak následovaly otázky. Dvě velký zvířata z oddělení vražd. Zmatek a rámus. Nějakej chlápek z jedny z místních televizních stanic se snažil vniknout s kamerou do obchodu, vyfotografovat ty jatka. Mrtvoly majitele a dvou ženskejch na podlaze uprostřed střepů z flašek whisky. Venku na chodníku kluk s prostřelenou hlavou.

Do hajzlu s tím, řekl si.

Tohle město, to zatracený posraný město.

„Jste v pořádku?“ zeptala se Marilyn.

„Jsem,“ řekl.

„Ani jste se nenapil.“

„Asi ne.“

Zdvihla svou sklenici. „Na zlatý dny a nachový noci,“ řekla a přiťukla si s ním.

Přikývl, mlčel.

„To byl oblíbenej přípitek mýho otce,“ řekla. „Kolik je vám, Hale?“

„Čtyřiatřicet,“ řekl.

„Kolik vám bylo, když se to stalo?“

Polkl doušek whisky a pak řekl: „Dvaadvacet.“ Potřásl hlavou. „Právě zabil v tom krámě tři lidi. Majitele a dvě ženský.“

„Byla bych udělala totéž, co vy,“ řekla Marilyn.

„Snad…“ řekl Willis a opět pokrčil rameny. „Kdyby jen byl pustil tu bouchačku…“

„Ale on ji nepustil…“

„Já jsem mu řek, ať ji položí. Varoval jsem ho…“ Znova potřásl hlavou. „Jen se ke mně blížil.“

„Tak jste vystřelil!“

„Ano.“

„Kolikrát?“

„Třikrát,“ řekl Willis.

„To je hodně.“

„Je.“

Oba mlčeli. Willis upíjel whisky. Marilyn se na něj upřeně dívala.

„Na policajta jste malý,“ řekla.

„Já vím. Stotřiasedmdesát.“

„Policajti jsou většinou vyšší. Zvlášť detektivové. Ne, že bych se už někdy setkala s detektivem. Znám je z filmů. Většinou jsou obrovský.“

„To víte, filmy,“ řekl Willis.

„Předtím jste nezabil nikoho?“

„Ne.“

„Ach ach,“ řekla a chvíli mlčela. Konečně řekla: „Kolik je hodin?“

Podíval se na hodinky. „Bude devět,“ řekl.

„Musím opravdu zavolat, Mickey čeká,“ řekla. „Promiňte, nechci vás vyhánět.“

„To je v pořádku,“ řekl. „Stejně jsem vás zdržel.“

„Tak si to aspoň dopijte,“ řekla. „A jestli stojíte o mou radu, tak pusťte celou tu věc z hlavy, vážně. Zabil jste člověka, prosím, ale tak strašná věc to zas není. Vážně. Chápete, co říkám?“

Přikývl a mlčel.

Přemýšlel. Ne člověka, ale chlapce.

Dopil skotskou. Bylo mu horko a měl lehkou hlavu. Postavil prázdnou sklenici na stoleček.

„Děkuju za tu whisky,“ řekl. „Za několik.“

„A kam jdete teď?“ zeptala se.

„Zpátky na stanici, naklepat zprávy.“

„Uvidím vás zase někdy?“

Ještě seděla, vzhlížela k němu, bledé oči se pátravě dívaly do jeho. Zaváhal.

„Já jsem Jerryho nezabila,“ řekla.

Oči upřené do jeho.

„Zavolejte mi,“ řekla.

Neříkal nic.

„Zavoláte?“

„Jestli si to přejete,“ řekl.

„Přeju.“

„Tak ano,“ řekl.

„Přinesu vám kabát,“ řekla a vstala, hladká kolena se zableskla.

„Já trefím,“ řekl. „Vím, že máte naspěch.“

„Nežvaňte,“ řekla.

Vzala jeho plášť z věšáku a pomohla mu do něj. Když byl na odchodu, řekla: „Nezapomeňte zavolat.“

„Zavolám,“ řekl.

Sotva vyšel ven, udeřil do něho náraz větru, rozehnal alkohol a útulný oheň, vrátil ho zpátky do skutečnosti. Přešel ulici k svému vozu, zápasil se zamrzlým zámkem, držel pod klíčem sirku a nakonec se mu podařilo dvířka otevřít. Nastartoval a zapnul topení. Rukou v rukavici otřel zledovatělé přední sklo.

Sám nevěděl, proč zůstal sedět ve voze a pozoroval přes ulici její dům.

Možná jen proto, že byl detektivem už tak dlouho.

Za dvacet minut zastavil u chodníku před Marilyniným domem černý Mercedes-Benz 560 SL. Willis se díval, jak se na straně u chodníku otvírají dvířka.

Kamarádka Mickey, pomyslel si.

Radši pozdě než nikdy.

Osoba Mickey – byla-li to ona – zamkla dvířka od auta, ušla těch několik kroků k Marilyninu domu, stáhla rukavici a stiskla zvonek.

Za okamžik osoba Mickey – byla-li to ona – otevřela dveře a vešla dovnitř.

Osoba Mickey – byla-li to ona – byla 190 cm vysoký, stokilový chlap, běloch v huňatém kožichu, ve kterém se zdál ještě mohutnější.

Upřímnost, řekla Marilyn.

Kecy, pomyslel si Willis a zapsal si poznávací značku. Pak se vrátil na stanici a pustil se do psaní zpráv v trojím vyhotovení.

5

Duben přišel toho roku tak náhle, že se lidé nestačili vzpamatovat. Město se do té doby cítilo jako v obklíčení. Březnové větry duly jako válečné polnice, pod nohama byl udusaný, od sazí zčernalý sníh, oblohu barvy střelného prachu neozářilo slunce. Občanstvo spěchalo po ulicích zachumláno do objemných kabátů, obličeje omrzlé a náladu pod psa. Zima útočila bez přestání, takže obyvatelé města, kteří nikdy neslynuli přátelskou bodrostí, se ještě víc uzavřeli do sebe. Willis zimou opovrhoval. Měl pocit, že se pohybuje v čase a prostoru bez těla, oběť nemilosrdného nepřítele, který napadá bez příčiny. Obleva se zdála vzdáleným snem. Meteorologové slibovali teplé fronty z Georgie, ale teplé fronty se neuskutečnily. Den po dni přetrvávala březnová šeď a zima byla pronikavý, bezohledný a pomstychtivý protivník, který žádá naprostou kapitulaci.

Ale pak přišel zčistajasna duben.

Od staré přístavní hráze zavanuly do města nečekaně lahodné vánky. Hlavy, skloněné tak dlouho před nepřítelem, se zvedly k jasnící se obloze, zmrzlé nosy podezíravě vtáhly oteplující se vzduch, ubrečené oči zamrkaly překvapením a pochybnostmi. Kabáty zůstaly doma. V městě cizinců se na ulicích na sebe usmívali cizí lidé. Podle kamenných zdí ohraničujících Groverův park opatrně vyrašily na forzýtiích a japonských kdoulích stydlivé žluté a růžové kvítky a zářily na špinavých skvrnách tajícího sněhu.

Konečně duben!

A v dubnu, dva dny po velikonocích, se ve 12. revíru objevila mrtvola.

Soused mrtvého si postěžoval domovníkovi na puch v bytě č. 401. Jako kdyby někdo pekl lidské maso. Policisti z výjezdové skupiny č. 911 okamžitě poznali zápach rozkládajícího se lidského těla. Prokleli náhlou oblevu a než vstoupili do bytu, rozbalili pytel na mrtvolu.

Mrtvý muž byl identifikován jako Basil Hollander, účetní u firmy Kiley, Benson, Marx a Rudolph.

Detektivové z dvanáctky, kteří případ vyšetřovali, se jmenovali Sam Kaufman a Jimmy Larkin. Ani jeden nevěděl, že dva detektivové v jiném revíru vyšetřují případ otravy. Oni totiž Willise ani Carellu vůbec neznali. Oba detektivové z oddělení vražd, kteří se povinně dostavili na místo činu, se jmenovali Mastroiani a Manzini. Měli na starosti západ a Monoghana a Monroea, kteří měli zas východ, znali jen zběžně.

Monoghan a Monroe znali většinu zpráv 87. pátrací skupiny o McKennonově případu a pravděpodobně věděli, že mezi vyslýchanými byl i účetní jménem Basil Hollander. Jenže s případem dvanáctky neměli nic společného, město bylo veliké. Ve skutečnosti by možná nedali dvě a dvě dohromady, ani kdyby byli k případu přivoláni, ale to se nemohlo stát, protože policie si hlídá svá zeměpisná teritoria stejně žárlivě jako svou neposkvrněnou pověst. V každém případě měli Monoghan a Monroe plné ruce práce s fekálními vtipy, které tak rádi dávali k lepšímu.

Proto bylo už 2. dubna, když se Willis náhodou dočetl o onom mrtvém člověku v centru města.

Do té doby ho zaměstnávala snaha dovědět se něco o černé mercedesce Benz, která 27. března přijela k domu Marilyn Hollisové a vysadila na její práh gigantického mývala. Z dotazu na dopravním oddělení se Willis dověděl, že poznávací značka, kterou viděl na novém modelu firmy Mercedes-Benz, patří prezidentovi firmy Lily; prodávala módní oblečení a měla kanceláře v centru na Burke Street. Prezident se jmenoval Abraham Lilienthal a odtud (hádala dopravka) jméno firmy Lily.

V telefonickém rozhovoru s panem Lilienthalem zjistil Willis, že tomuto pánovi byl v noci 23. března ukraden vůz a pokud ví, nebyl dosud nalezen. Chce mu snad Willis sdělit, že už ho mají? Willis se zeptal Lilienthala, jestli mu někdy někdo říkal Mickey. Lilienthal řekl: „Cože? Mickey? Děláte si legraci nebo co?“

Při dalším hovoru sdělilo oddělení pro kradená vozidla Willisovi, že vůz byl ukraden před barem homosexuálů ve Čtvrti, i když Lilienthal tvrdil, že on sám byl nahoře, v bytě nad barem, na návštěvě u přítele, který je počestný jako metodistický farář. V každém případě bylo pravda, že se auto dosud nenašlo. Detektiv z oddělení pro krádež vozidel soudil, že auto už prošlo dílnou a že jeho součástky se prodávají tu i onde po celé délce a šířce Spojených států.

Když mu Willis řekl, že vůz zahlédl nedávno, přesně v úterý večer, detektiv z krádeže vozidel řekl: „To bylo v úterý večer, kámo. Dneska je středa.“ Willis přesto řekl, že vůz mohl řídit člověk jménem Mickey, který měl na sobě mývali kožich. Detektiv z krádeže vozidel řekl suše, jak se Willisovi zdálo: „No bodejť, kouknu se do kartotéky, jestli tam máme mývaly,“ a zavěsil.

Takže se ukázalo, že Marilynina kamarádka je buď zloděj aut, nebo zná někoho, kdo je krade. Willis byl ochoten zajít za Marilyn ještě jednou, ne aby se skamarádili, ale protože bude zřejmě muset odpovědět na další otázky. Ale pak si všiml zprávičky o Basilu Hollanderovi a místo toho zavolal 12. pátrací skupinu.

Detektiv 1. třídy James Larkin byl podsaditý chlapík mezi padesátkou a šedesátkou, s prokvétajícími zrzavými vlasy a modrýma, vybledlýma očima. Měl ramenní pouzdro se zbraní, pytlovité modré kalhoty, hnědé boty a bílou košili s vykasanými rukávy. Kabát pověšený přes židli. Byl rád, že ho Willis zavolal.

„Jestli je váš, tak si ho vemte,“ řekl do telefonu.

„Já ještě nevím, jestli to spolu souvisí,“ řekl Willis.

„Můžeš si ho vzít tak jako tak,“ řekl Larkin.

„Někdo ho otrávil?“ zeptal se Willis.

„Ubodal,“ řekl Larkin.

„Kdy?“

„Doktor si myslí, že někdy v neděli večer.“

„To by byla…“

„Velikonoční neděle. Dověděli jsme se to až včera, na apríla. Soused odvedle oznámil domovníkovi, že to tam smrdí, a domovník zavolal 911. Dveře byly odemčený, šli rovnou dovnitř. V obejváku našli mrtvolu, úplně oblečenou, rány po bodný zbrani.“

„Jakej zámek je na dveřích?“

„Na péro. Typ Mickey Mouse.“

„Je v domě nějaká bezpečnostní hlídka?“

„Kde by. Proč myslíš, že patří vám?“

„Ten můj znal ženskou, kterou znal taky ten tvůj.“

„Ta ženská mívá u sebe nůž?“

„Nevím.“

„Co teda chceš dělat, Willisi? Přenechám ti ho s potěšením, to mi věř. Ale jestli si s ním budeme pinkat sem a tam mezi revírama, prosíme si o víc malérů, než už máme.“

„Jak jste s tím daleko?“

„Říkám ti, že jsme to vyfasovali teprve včera. Prohlídli jsme budovu a vyslechli sousedy a od policejního doktora máme jen ústní zprávu, na papíře ještě nic. Příčina je přeříznutí karotidy něčím ostrým. Kdy asi se to stalo, jsem ti už řek.“

„Nějaký otisky v bytě?“

„Jen jeho. Žádný jiný.“

„Stopy po násilným vniknutí?“

„Už jsem ti řek, že je to zámek typu Mickey Mouse. Těžko říct, jak ho otevřeli. Třeba oběť vraha znala a otevřela mu.“

„Nějaký stopy, že nebyl sám?“

„Co jako?“

„Skleničky na stole… buráky na misce… cokoli.“

„Hledáš fleky po rtěnce?“

„Hledám věšák, na kterej bych si pověsil klobouk.“

„A my snad ne?“ řekl Larkin. „Já bych řek, že si ten chlapík čet a pil kafe, když přišel vrah. Našli jsme šálek od kafe na stolečku vedle gauče, knížku na zemi.“

„Jako kdyby ji upustil nebo co?“

„Jako kdyby ležela na podlaze,“ řekl Larkin.

„Tak ty si myslíš, že ho vrah zaskočil, když si čet?“

„Já si zatím nemyslím nic.“

„Kde bylo tělo? Na gauči nebo…“

„Na podlaze před gaučem. Rozkládalo se. Na velikonoční neděli byla zima, domovník ještě topil. A pak začalo to tropický počasí a tím se to urychlilo.“

„Někdo v budově něco slyšel nebo viděl?“

„Hluchý, němí a slepí,“ řekl Larkin unaveně. „Jako obvykle.“

„Mluvil jsi už s někým od něj z kanceláře?“

„Chystali jsme se na to dneska. Tak co, Willisi? Chceš ho nebo nechceš? Jestli jo, musím promluvit s šéfem.“

„Myslím, že bude náš,“ řekl Willis.

„Prima,“ řekl Larkin.

„Pošleš mi papíry?“

„Dám je opsat a hodím je do pošty. Odchází kolem jedenáctý.“

Tu středu dopoledne 2. dubna v 11.10 zazvonil Steve Carella u dveří do bytu 12A v budově na Front Street nedaleko středu města. Byl očekáván a dveře se otevřely téměř okamžitě. Muž, který v nich stál, mohl být skoro 180 cm vysoký a vážit tak 80 kg. Měl příjemné modré oči za brýlemi s tmavými obroučkami, pískově hnědé vlasy, knír téže barvy a na obličeji vlídný úsměv. Na sobě měl kostkované sportovní sako a šedé kalhoty, modrou rozhalenou košili. Carella hádal, že mu může být něco přes čtyřicet.

„Pan doktor Ellsworth?“ řekl.

„Detektiv Carella? Pojďte dál, prosím.“

Carella ho následoval do obývacího pokoje, vybraně zařízeného nepravděpodobnou, ale zdařilou směsí moderního se starožitným. Ozdobně vyřezávaný bretaňský příborník stál u stěny naproti standardní sestavě kožených křesel. Nad křesly visel abstraktní obraz laděný do křiklavé červeně. Na druhé stěně viselo cosi, co vypadalo jako Rembrandt – ale určitě Rembrandt nebylo. Stály tam také dvě černé kožené židle od finského architekta Saarinena. A viktoriánsky vyhlížející židle s rovným opěradlem, potažená sytě zeleným brokátem.

„Promiňte, že jste za mnou musel až sem,“ řekl Ellsworth. „Ve středu neordinuju.“

Carella si pomyslel, že je smůla, když člověka začnou bolet zuby ve středu. Většina zubařů měla volno ve středu.

„Nevadí ani v nejmenším,“ řekl. „Vaše domácí číslo stojí hned pod číslem vaší ordinace.“

„Přesto,“ řekl dr. Ellsworth a omluvně se usmál. „Smím vám nabídnout kávu?“

„Děkuju, ne,“ řekl Carella.

„Tak,“ řekl Ellsworth. „Přišel jste kvůli Jerrymu McKennonovi.“

„Ano.“

„Co byste chtěl vědět?“

„Podle záznamu v jeho kalendáři vás navštívil 8. března…“

„Ano.“

„…v jedenáct…“

„Ano.“

„A pak znovu patnáctýho ve stejnou dobu…“

„Ano.“

„… a byl objednán ještě jednou na minulou sobotu, devětadvacátýho… ale to už samozřejmě nedodržel.“

Ellsworth těžce vzdychl. „Ne,“ řekl a smutně potřásl hlavou.

„Ta dojednaná data předtím dodržel, že?“

„Předpokládám. Nemám tady svůj kalendář, ale…“

„Obvykle dodržoval, co bylo umluveno?“

„Jistě.“

„Byl vaším pacientem dlouho?“

„Od ledna,“ řekl Ellsworth.

„Jaký to byl člověk?“

„Znal jsem ho ovšem jen profesionálně…“

„Ovšem.“

„Ale byl vždycky velmi srdečný a přátelský. Lidi většinou nečekají od návštěvy u zubaře nic příjemnýho, jak víte. My se v posledních letech bohužel netěšíme velké oblibě tisku. Když se hrál Maratónec – viděl jste ten film?“

„Ne, neviděl.“

„Lawrence Olivier tam hraje bývalého nacistu a dělá příšerný věci se zuby Dustina Hoffmana, když ho tam má připoutanýho v křesle. Myslel jsem si, že mám do konce života s pacienty utrum. A nedávno… viděl jste Kompromitující situaci? Nebo četl knihu?“

„Bohužel ne.“

„To je o záletným zubaři, který je zavražděn. Nemáte ponětí, kolik vtipů musím od té doby snášet i od vlastní manželky! To už zase spěcháš do ordinace, miláčku? Představujou si, že jakmile má zubař proti sobě ženskou s otevřenou pusou… ať jdou do háje!“ potřásl lítostivě hlavou. „V každým případě nemyslí lidi na zubaře jako… na milýho člověka, dá se říct. Máte rád svého zubaře?“

„Já…“

„Ovšemže ne! My jsme ty špatný,“ řekl Ellsworth a zase potřásal hlavou. „A přitom se nesnažíme o nic jinýho než… ale nechme toho. Neměl jsem v úmyslu pronést kázání o zubaři jako spasiteli lidstva. Snažil jsem se jen vysvětlit, že Jerry McKennon nikdy neměl pocit, že je u mě proto, abych ho mučil. Vlastně mi řekl nejlepší vtipy, který jsem kdy slyšel. A mimochodem, ani jeden o zubařích.“

„Existuje hodně vtipů o zubařích?“ zeptal se Carella.

„Prosím vás, ne!“ řekl Ellsworth.

Carella si nevzpomínal ani na jeden.

„Chci říct… aspoň donedávna… choval se v ordinaci příjemně, vtipkoval a cítil se naprosto ve svý kůži.“

„Když říkáte aspoň donedávna…“

„No ano, on totiž…“

Ellsworth potřásl hlavou.

„Možná že je to povaha mý práce, já nevím,“ řekl. „Někdo slyší, že chci vyvrtat kořen, a hned si představí, že mu vydlabu Suezský nebo Panamský průplav. Ve skutečnosti je to docela obyčejná procedura. Odstraníme ze zubu mrtvý nerv, vyčistíme a ucpeme kanálek, a pak nasadíme plombu.“

„A to jste dělal při jeho posledních návštěvách? Vyndal mu nerv a tak dále?“

„Ano. Jaká data jste říkal? Vím, že tu byl několikrát v únoru…“

„Já mám jen březnová data,“ řekl Carella.

„Někdy na začátku měsíce to bylo, že?“

„Ano, poprvé osmýho.“

„Tak to muselo být tenkrát, ano. V únoru jsem extirpoval nerv, rozšířil kanálek, umrtvil ho a tak dále. A pak v březnu… Muselo to být toho osmýho, jsem mu dal provizorní korunku. A tak asi o týden později…“

„Ano, 15. března.“

„Tohle datum máte? Tak to je určitě správně. Patnáctého jsem udělal otisk… pro definitivní korunku, víte… a pak jsem zase přicementoval tu provizorní. Definitivní měla být hotová až za pár týdnů…“

„To by bylo toho devětadvacátýho?“

„Ano, pravděpodobně ano.“

„Datum, kdy on už nepřišel.“

„Ano.“

Ellsworth zase potřásl hlavou.

„Řeknu vám… měl jsem něco takovýho čekat.“

„Jak to myslíte?“

„Lidi si někdy neuvědomujou, že zubaři jsou taky lékaři, víte, ale my studujeme tytéž obory jako ostatní lékaři. Anatomii, biochemii, bakteriologii, histologii, farmakologii, patologii… tohle všechno musíme znát. A když k vám přijde člověk normálně veselý a vypadá najednou jako zmoklá slepice… měl jsem tušit, že za tím vězí psychologický problém.“

„Zdálo se vám, že je v depresi?“

„A v nemalý.“

„Vypadal sklíčeně?“

„To je jen jiný slovo pro deprimovaný, že?“

„Neřekl proč?“

„Ne.“

„Nenaznačil…“

„Ne.“

„Ani nepřímo…“

„Ne.“

„… co by ho mohlo trápit?“

„Ne.“

„Tak vy jste tedy nebyl překvapený,“ řekl Carella.

„Čím?“

„Že zemřel. Na otravu jedem.“

„Chcete říct, jestli jsem si myslel, že by mohl spáchat sebevraždu?“

„Myslel jste si to?“

„Ne. Vůbec mě nenapadlo, že by si mohl sáhnout na život. Naopak, strašně mě to překvapilo, když jsem se o tom dověděl… Proboha, byl to pro mě šok! Pacient, který se sám otráví? Mám-li mluvit pravdu, pane Carello, cítím se vinen.“

„Vinen?“

„Ano. Že jsem si ho víc nevšímal, že jsem nepokládal jeho depresi za natolik vážnou, že jsem nepředvídal… no ano, jeho sebevraždu.“ Potřásl hlavou. „Bereme věci jako samozřejmost, víte, až příliš. Nevšímáme si důležitých znamení.“

„Ano,“ řekl Carella, přikývl a ještě jednou nahlédl do notesu. „Pronesl někdy před vámi tahle jména?“ zeptal se. „Marilyn Hollisová?“

„Ne.“

„Nelson Riley?“

„Ne, bohužel ne.“

„Charles Endicott? Nebo Chip? Některý to jméno?“ Ne.“

„Basil Hollander?“

„Ne.“

Carella sklapl notes.

„Pane doktore,“ řekl, „děkuju vám mockrát, že jste mi věnoval tolik času. Omlouvám se, že jsem vás obtěžoval, když máte volno.“ Vstal, vytáhl náprsní tašku a podal Ellsworthovi vizitku. „Tady mě zastihnete,“ řekl. „Kdybyste si vzpomněl na něco, co vám pan McKennon řekl, cokoli, co by mohlo nějak souviset s jeho smrtí. Byl bych vám vděčen, kdybyste mě zavolal.“

„Spolehněte se,“ řekl Ellsworth.

„Ještě jednou děkuju,“ řekl Carella. „Jestli budu někdy potřebovat dobrýho zubaře…“

„Nechoďte k Lawrenci Olivierovi,“ řekl Ellsworth a usmál se.

Papíry z 12. revíru přišly interní poštou krátce pojedná hodině. Willis se z nich dověděl v podstatě to, co mu Larkin řekl do telefonu, ale také si upřesnil čas, kdy se Hollander vrátil o velikonoční neděli domů. Soused ho viděl jet zdviží nahoru přibližně v 19.30. Hollander vystoupil ve čtvrtém poschodí. Policejní lékař – vzhledem k nejistotám jako proměnlivá teplota v bytě a skutečnost, že mrtvola ležela na koberci, který pohlcuje tělesné teplo – stanovil neurčitě, že smrt nastala buď v neděli pozdě večer anebo v pondělí brzo ráno. V každém případě v půl osmé večer ještě žil a dá se předpokládat, že mířil do bytu č. 401. Willis by byl rád věděl, co dělala v neděli v půl osmé večer Marilyn Hollisová.

S Carellou nemluvil od ranního nástupu do služby. Carella ještě nevěděl, že zdědili po 12. pátrací skupině mrtvolu. Poručík Byrnes taky ne. Willis zašel do jeho kanceláře a pověděl mu to.

„Ty ses zbláznil,“ řekl Byrnes.

Jeho rohovým, dokořán otevřeným oknem proudil dovnitř mírný dubnový vánek. Poručík seděl za hromadou papírů na stole jen v košili – na ježka přistřižené ocelově šedé vlasy, oči, modré jako dva křemínky, široce rozevřené údivem. Willis měl pocit, že přeskočí hromadu spisů a popadne ho za chřtán.

„Hergot sakra, proč jsi…?“

„Musejí mít něco společnýho,“ řekl Willis klidně.

„Já mám něco společnýho s bratrancem v Pensylvánii…“

„Tohle není žádnej bratranec, Pete,“ řekl Willis. „Tohle je už druhá mrtvola důvěrně známá s ženou, která se jmenuje Marilyn Hollisová.“

„Říkáš, že je zabila ona?“

„Prosím tě, Pete, jak bych to mohl říct?“

„Tak co teda říkáš? Máme tu případů, že s nima vystačíme do příštích velikonoc a…“

„Tak co mám podle tebe udělat?“ řekl Willis trochu nedůtklivě na to, že mluvil s nadřízeným. „Mám dát náš případ Larkinovi?“

„Jakýmu Larkinovi?“

„Z dvanáctky,“ řekl Willis. „To mám na tvý přání udělat?“

„Chci, aby ses mě příště zeptal, než nám sem nataháš vagón vražd z celýho města.“

„Měl jsem to udělat, máš pravdu.“

„To bych prosil, kruci. Kdo má na starosti předání případu, papíry?“

„Larkin.“

„Zaplať pánbu. Hoď je na stůl Miscolovi.“

„Ne, jsou ještě na dvanáctce.“

„Dá se věřit Larkinovi, že to nezpacká? Jestli mě za to shora sprdnou, tak…“

„Je to zkušenej polda, Pete. Poradí si s tím, nestarej se. Je rád, že se toho zbaví.“

„To bych řek,“ odpověděl Byrnes.

U kávy a sendvičů v upatLane putyce za rohem sdělil Willis novinu Carellovi.

„Nůž, povídáš?“ řekl Carella.

„Nějakej ostrej nástroj,“ řekl Willis.

„Ale ne jed.“

„Jed zaručeně ne.“

„Já to nechápu, ty jo? Chlápek si dá práci narafičit složitou vraždu…“

„Je to vražda, viď?“ řekl Willis. „Jestli jsme o tom poprvé pochybovali, tak tu teď máme druhou oběť a je to další kamarád Marilyn Hollisový. Ty dvě mrtvoly spolu musí souviset.“

„Na beton,“ řekl Carella. „Ale o to právě jde! Někdo použil nikotin, ať už k němu přišel jak chtěl, smrtelnej jed, kterej účinkuje okamžitě. Prosím, ale já se ptám proč. Protože chce, abysme to pokládali za sebevraždu, nemyslíš? Abysme to odepsali jako sebevraždu. Ale pak se otočí a vezme na někoho nůž. To je primitivní vražda, Hale, dílo okamžiku. Nepokouší se vraždu zamaskovat. Proč tak vybraně poprvé a tak vulgárně příště? Právě tohle nechápu.“

„Jo, v tom je ten háček,“ řekl Willis.

Oba muži chvíli mlčeli.

„Myslíš, že za tím vězí ta Hollisová?“ zeptal se Carella.

„Snad. Ale jestli oddělává svoje kámoše jednoho po druhým…“

„Nebo je dává oddělat…“

„Tak proč by nám dávala jejich seznam? To by si přímo prosila o malér, že jo?“

„Mhm,“ řekl Carella.

Znova mlčeli.

„Už ví, že to Hollander koupil?“ řekl Carella.

„Ještě jsem s ní nemluvil.“

„Tak jí to radši řekneme. Hned.“

„Já jí to řeknu,“ řekl Willis.

Carella se na něj podíval.

„Sám,“ řekl Willis.

Carela se na něj pořád ještě díval.

„Chce se se mnou spřátelit,“ řekl Willis a usmál se.

6

Když jí Willis zavolal, plakala.

„Zrovna jsem si přečetla o chudákovi Bazovi,“ řekla.

„Kdy s váma můžu mluvit?“ zeptal se.

„Přijďte hned,“ řekla.

Bzučák se ozval, sotva zazvonil. Ani se neptala, kdo je. Ještě nebyl v předsíni a už se ozval vnitřní bzučák. Vešel do obývacího pokoje. Byl prázdný.

„Slečno Hollisová,“ řekl a pak si vzpomněl, že chce, aby ji nazýval Marilyn. „Marilyn,“ řekl a připadal si jako pitomec.

Její hlas se ozval odněkud shora.

„Pojďte nahoru, prosím,“ řekla.

Do vyšších poschodí vedlo široké schodiště. Schody potažené kobercem, naleštěné zábradlí z ořechového dřeva, hladké na dotek. V prvním poschodí jídelna se zrcadly a jídelním stolem, kolem kterého by se pohodlně vešlo dvanáct hostí. Kuchyň s nerez dřezem, lednice a sporák, a pokoj s lehce pootevřenými dveřmi, který vypadal jako pracovna: psací stůl s roletovou deskou, police s knihami a lenoška pod drahou stojací lampou od Tiffanyho.

„Marilyn?“ řekl znova.

„Tady,“ řekla.

„Tady“ byla ložnice, obložená dřevem jako ostatní místnosti. Postel s nebesy. U dvou stěn starožitné skříňky. Veliké ozdobné zrcadlo v mosazném rámu naproti posteli. Další drahá stojací lampa od Tiffanyho. Na parketové podlaze perské koberce. Dvojité sedátko pro milence čalouněné modrým sametem. Na okně do ulice sametové závěsy ze stejné látky jako sedátko. Na sedátku… Marilyn.

V modrých džínách a pánské košili s rukávy vykasanými nad loket, šosy košile venku. Bosa. Ztracená holčička. Opuchlé a červené oči, svědectví, že slzy v telefonu byly upřímné.

„Já jsem ho nezabila,“ řekla okamžitě.

„Taky to nikdo neříká.“

Uvědomil si, že se jí okamžitě podařilo zahnat ho do defenzívy. Velký ošklivý policajt, který ji jde obžalovat.

„Proč byste tu jinak byl?“ řekla. „Prosila jsem vás, abyste mě zavolal a vy jste to slíbil. A nezavolal jste. Teď, když je Baz mrtev…“

„Ano, to je jeden důvod, proč jsem tady,“ řekl.

„Jaké jsou ty ostatní?“

„Chtěl jsem vás zase vidět,“ řekl a nevěděl, jestli lže nebo ne.

Vzhlédla k němu. Stál něco přes metr od sedátka, na němž se uvelebila. Světle modrým pronikavým pohledem pátrala v jeho obličeji, jako by se snažila proniknout lebkou až do nejzazších koutků jeho mysli a najít tam pravdu. Upřímnost, řekla. Snad si ji přeje doopravdy. Ale nač potom ty lži o Mickeym v mývalím kožichu?

„Začneme s chudákem Bazem, ano?“ řekl.

Nač tak sarkasticky, musí si dát pozor. Nemá smysl, aby se do defenzívy dostala ona.

„V novinách píšou, že ho někdo pobodal,“ řekla Marilyn. „Je to pravda?“

Mazaná otázka v případě, že ho bodla ona.

„Ano,“ řekl.

Správná odpověď, ať už ho probodla ona nebo ne. Ale z jakýchsi důvodů se mu příčilo hrát si před ní na detektiva. Lámal si hlavu, proč.

„Nožem?“

Další mazaná otázka. Policejní doktor mluvil o „ostrém nástroji“. Mohl to být nůž, samozřejmě, ale zrovna tak to mohlo být cokoli jiného, co dokáže proniknout kůží a masem. Většina občanů, na rozdíl od ochránců zákona, předpokládá automaticky, že bodnutí znamená nůž. Proč se tedy zeptala, jestli nožem? Byla ona tím, kdo bodal? Něčím jiným než nožem?

Rozhodl se pro zchytralost.

„Ano,“ řekl. „Nožem,“ a díval se jí do očí.

Neobjevilo se v nich pranic.

Přikývla.

To bylo všechno.

Mlčela.

„Kde jste byla o velikonoční neděli?“ zeptal se.

„Už zas začínáte,“ řekla.

„Je mi líto, ale musím se ptát.“

„S Chipem.“

„Endicottem?“

„Ano.“

S právníkem, který uštědřil Willisovi přednášku o přátelství mezi mužem a ženou.

„Odkdy dokdy?“ řekl.

„Vy si opravdu myslíte, že jsem Baze zabila já.“

„Jsem policista a dělám svou práci,“ řekl Willis.

„Já jsem myslela, že se přátelíme,“ řekla. „Pověděl jste mi, že jste přišel, protože jste mě chtěl vidět.“

„To byl jen jeden důvod.“

Vzdechla si zhluboka.

„Dobrá,“ řekla, „jak si přejete. Vyzvedl mě tady v sedm.“

„Kde jste byla v půl osmý?“

V půl osmé viděl soused Basila Hollandera ve výtahu v domě na Addison Street.

„Večeřela jsem,“ řekla.

„Kde?“

„V restauraci Syté město.“

„Kde?“

„Na rohu Kingovy a Melbournské.“

Až tak daleko od středu města. Šestaosmdesátka? Byl si celkem jist, že tyhle ulice patří do 86. revíru, zatraceně daleko od dvanáctého.

„Kdy jste odešla z restaurace?“

„Kolem devátý.“

„A odešla kam?“

„K Chipovi.“

„Kdy jste odešla od něho?“

„Kolem osmý v pondělí ráno.“

„Strávila jste noc s panem Endicottem?“

„Ano.“

Z jakýchsi důvodů ho to popudilo.

„Jistě vám to potvrdí,“ řekl.

„Určitě,“ řekla Marilyn.

Policejní lékař řekl, že Hollander byl zabit buď pozdě v neděli večer nebo v pondělí brzo ráno. Podle Marilyn (a určitě i podle Endicotta, jen co se k němu dostane a vyslechne ho), byli spolu u něho v bytě od devíti večer v neděli do osmi ráno v pondělí. Všechno klape jak na drátkách. Pokud ovšem někdo z nich neodešel a nezapíchnul chudáka Baze.

„Je v domě, kde bydlí Endicott, portýr?“ zeptal se.

„Je,“ řekla.

„Viděl vás jít dovnitř?“

„Předpokládám, že ano.“

„Tentýž portýr v pondělí ráno?“

„Ne.“

„Jinej portýr vás viděl jít pryč?“

„Zavolal nám taxíky, ano.“

„Dva taxíky?“

„Ano. Chip jel do kanceláře a já domů.“

„Uvědomujete si, že si promluvím s oběma?“

„Doufám,“ řekla. „Jste policista a děláte svou práci.“

„Jak se jmenuje váš otec?“ zeptal se najednou.

„Prosím?“ řekla.

„Je to Jesse Hollis? Joshua? Jason?“

„Jesse. A jmenuje se Stewart. Je to můj nevlastní otec.“

„Jak se píše?“

„S-T-E-W. Proč? Myslíte, že Baze zabil on?“

„Někdo ho zabít musel,“ řekl Willis. „Kde žije?“

„V Houstonu,“ řekla. „Výslech třetího stupně už skončil?“

„Žádný třetí stupeň,“ řekl. „Jenom…“

„Jenom policista, který dělá svou práci. To jste už říkal.“

„Ano,“ řekl. „A ne, ještě jsem neskončil.“

„Tak si pospěšte, ať se napijeme.“

Podíval se na ni.

„Protože se mi to líbí daleko víc, když nejste policista.“

„Kdo je Mickey?“ zeptal se Willis.

„Mickey? Aha! Máte velice dobrou paměť. Mickey je moje kamarádka.“

„Jak se jmenuje příjmením?“

„Terrillová.“

„Váží 110 kilo a nosí mývali kožich?“

Marilyniny oči se rozšířily.

„Jezdí v ukradeným vozu značky Mercedes-Benz?“

Marilyn se usmála.

„I to se podívejme,“ řekla, „pan policajt se činil, že ano?“

„Proč jste lhala?“

„Protože nemělo smysl rozšiřovat váš seznam podezřelých. Kde jsem zřejmě já na prvním místě.“

„Povězte mi, co o něm víte?“

„Nic moc.“

„Krade auta?“

„Nemám tušení.“

„Ale přijel sem k vám, že? Jak to, že nemáte po…“

„Viděla jsem ho poprvé v životě. A naposledy. Koukněte, vadilo by vám moc, kdybychom se něčeho napili? Já se napít musím. Věřte nebo nevěřte, ale Bazova smrt je pro mě šok.“

„Chovejte se jako doma,“ řekl.

Vstala a šla k starožitné skříňce. Když otevřela dvířka, objevila se řada lahví a sklenic. Vyndala láhev ginu a otevřela jiná dvířka. Malinká lednička.

„Ještě pijete skotskou?“ zeptala se.

„Ve tři odpoledne ne.“

„Já skotskou nesnáším,“ řekla. „V kolik budete dneska po službě? Dám hodiny napřed.“

„Ve čtyři. Vlastně, ve tři čtvrtě na čtyři mě přijdou vystřídat.“

„Porušte pravidla,“ řekla.

„Ne,“ řekl. „Díky.“

Pokrčila rameny, hodila do skleničky tři kostky ledu a nalila na ně pořádnou dávku ginu.

„Na zlaté dny a nachové noci,“ řekla a napila se.

„Tak kdo je Mickey?“ řekl.

Marilyn šla k posteli a sedla si na krajíček. „Přijel sem na několik dní. Moje přítelkyně Didi mu řekla, aby za mnou zašel. Tečka.“

„Vy vždycky chodíte s muži, které neznáte? S cizinci, z kterých se můžou vyklubat zloději aut?“

„Já jsem nevěděla, že krade auta. Jestli je to vůbec pravda. A nešla jsem s ním nikam. Jenom jsme…“

„Byla jste oblečena do společnosti. Modré večerní šaty, safírové náušnice, jehlové podpatky…“

„Vy jste si toho všiml?“ řekla a upíjela gin. „Jak víte, že jsem se tak nevyfintila pro vás?“

„Dejte pokoj,“ řekl Willis.

„Máte o sobě velmi skromné mínění, že?“

„I kdež, myslím si o sobě, že jsem absolutní jednička. Ale tu psychoterapii nechme tentokrát stranou, ano? Jestli jste s tím darebákem Mickeym Terrillem nikam nešla…“

„Dali jsme si něco k pití tady a on pak zase odkráčel,“ řekla Marilyn. „Proč vás tak rozzlobil?“

„Zloději mě zlobí vždycky,“ řekl Willis. „A nezamlouvejme to. Řekla jste mi, že někam jdete s přítelkyní. Že s ní jdete na večeři.“

„Ano,“ řekla Marilyn a usrkávala gin. „Je to tak. Lhala jsem.“

„Proč?“

„Protože kdybych vám byla řekla, že Mickey je muž, začal byste se stejnýma otázkama, jaký mi kladete teď, a já jsem nechtěla, abyste si myslel, že jsem holka, která chodí s chlapama, který ani nezná, což by vás bylo jen rozčililo, tak jako vás to rozčililo teď.“

„Já jsem se nerozčilil,“ řekl Willis.

„Jen si, lidičky, poslechněte, kdo se nerozčilil,“ řekla Marilyn a obrátila oči k nebi.

Pár vteřin mlčel.

„Vy jste ale neobyčejně protivná, víte to?“ řekl nakonec.

„Děkuju,“ řekla a na znamení uznání mu připila. „Blíží se čtvrtá, víte to?“

Podíval se na hodinky.

„Nedal byste si jednu skotskou?“

„Ne,“ řekl.

„Nebo nepřišel byste sem a nepolíbil mě?“ řekla.

Podíval se na ni. Srdce se mu rozbušilo.

„Jestli chcete, stačí říct.“

„Chci,“ řekl.

„Tak pojďte a udělejte to,“ řekla.

Šel k posteli, na níž seděla, a usedl vedle ní.

„Nezabila jsem ani jednoho,“ zašeptala a políbila ho.

Jejich rty se pootevřely, hlavy se naklonily, jazyky se hledaly. Odtrhl ústa od jejích a podíval se jí do obličeje.

Oči se jí leskly ve světle lampy, která stála v rohu vedle postele. Beze slova si rozepjala košili. Žádná podprsenka, pěkná ňadra s hezkými bradavkami. Dotkl se jí, znova ji políbil. Otevřela zip na modrých džínách a svlékla si je. Jeho ruka sáhla po jejích kalhotkách a sevřela se. Reagovala prudkým vydechnutím, podobným zasyčení hada, záda se jí prohnula; když jí stahoval kalhotky, našla její ruka jeho zip a sáhla mu do kalhot, aby ho vysvobodila, oči odvrácené jako jeptiška.

Hodiny na starožitné skříňce hlasitě tikaly, vybízely k rychlému splynutí, udávaly tempo jako metronom a tikaly do ticha, když do ní vnikal, péra v posteli drnčela doprovod, dokud jejich těla konečně nenalezla rytmus rychlejší než tikání hodin, rytmus otřásající kostmi, skřípající, pravidelný a divoký, který z ní zpočátku vynutil vzdechy, pak sténání a nakonec hlasitý výkřik, znějící jako nářek irských plaček, jako cosi primitivního a zvířecího, co nahání strach.

Byla to absurdní situace. Tiskli se k sobě v důvěrném objetí, svírali jeden druhého, drtili se navzájem, lapali po dechu, svíjeli se a sténali – a přitom se ani neznali. Opilý jejím ginem nasáklým dechem, omámen jejím divokým úpěním, ztracený v šíleném rytmu, který předehnal čas, Willis si vášnivě uvědomoval to směšné tajemství, které sdíleli jako navzájem si cizí lidé, a s každým zvířecím náporem zapomínal víc a víc, že je policista, který vyšetřuje dvojí vraždu.

„Ještě!“ křičela, „ach, panebože, já chci ještě!“

Tajnosti.

Později pověděla Willisovi všechno o svém otci – o tom vlastním ze zlatých dnů a nachových nocí. Byl to opilec a kdykoli se napil, mlátil její matku, až byla samá modřina a podlitina. S Marilyn se jednou večer pokusil zacházet stejně. Přišel domů ožralý do němoty a vrazil do jejího pokoje; právě se chystala do postele a oblékala si noční košili. Vrazil dovnitř s řemenem v ruce a začal ji s nadávkami honit po domě. Následující den odešla z domova.

„Šla jsem na autobusové nádraží na Coolidge Avenue,“ řekla, „ve školní uniformě sv. Ignáce, chodila jsem v Majestě do školy sv. Ignáce, v kostkovaný sukni a modrým kabátku se znakem školy vyšitým zlatem tadyhle,“ řekla a ukázala na levou stranu prsou. „Byl krásnej májovej den, tři měsíce před mýma šestnáctýma narozeninama. Koupila jsem si lístek do Kalifornie. Byl to mizera, můžeš mi věřit. Neříká se o Irech, že jsou největší alkoholici? Můj otec byl v Majestě v chlastu šampión a jeho rodiče se narodili v Londýně.“

Willis napjatě poslouchal každou slabiku, kterou pronesla, a cítil blízkost dokonalejší než při tom nedávném milování. Takhle s ním nemluvila dosud žádná žena. Držel ji v náručí a poslouchal.

„Jela jsem tam, do tý Kalifornie, víš,“ řekla, „abych se dostala pryč od táty, prosím tě, kdo by se chtěl nechat od něho mlátit pokaždý, když se napije? A tam jsem se zapletla s tím plážovým povalečem, byl původně vzpěrač. Měl svaly jako gorila a záda celý zarostlý, nesnáším mužský s chlupatýma zádama, ty taky? A tetování. Člověk si musí dávat pozor na lidi s tetováním, jsou to hajzlové, jakým není rovno. Vážně, většina ozbrojených lupičů je tetovaná, věděls to?“

„Věděl,“ řekl Willis.

„Bodejť by ne,“ řekla, „jsi policajt. Tak tenhle nebyl lupič a neměl zbraň, ale tlouk mě pravidelně, jako by mě byl tlouk táta, kdybych byla zůstala v Majestě. Jen si to představ! Taková ironie osudu! Vyprávěl mi, že byl vyzáblý skrček, než začal se vzpíráním, ale tím se všechno změnilo, získal sebevědomí, který potřeboval, víš, a začal se cítit jako úplně jiný člověk. To bylo jednou večer, když jsem málem skončila ve špitále.

Nakonec jsem zavolala na policii, tam ti jsou policajti zdvořilí, ne jako tady, jejej, promiň! Zasalutujou a řeknou: „Ano, madam, co se děje, madam?“ Já tam stojím s monoklem na oku a oteklou pusou, mistr Ameriky se roztahuje a předvádí svý svaly, a oni se mě ptají, jestli ho chci obvinit. Řekla jsem jim: vlezte mi na záda. Jaký by to, prosím tě, mělo smysl? Ale když na mě příště vztah ruku, rozbila jsem mu čelo flaškou od vína a řekla: Tentokrát zavolej policajty ty, debile jeden! Policajty nezavolal, ale taky mě už netřískal. Vlastně jsme se týden nato rozešli, myslím, že nesnes nikoho, s kým nemoh mlátit o zem. Některý mužský prostě rádi bijou ženský, neptej se mě, proč. Taky nevíš, viď?“

„Nevím,“ řekl Willis.

„Myslela jsem si to,“ řekla Marilyn. „Byla jsem v Kalifornii asi tak rok, když mě máma vypátrala, pár měsíců před mýma sedmnáctýma narozeninama. Řekla mi, že se provdala za toho texaskýho milionáře… Jesseho, mýho nevlastního tátu… a já jsem šla a žila s nima v Houstonu. Šťastný konec, co? Miluju šťastný konce, ty ne?“

Odpoledne nepozorovaně přešlo v noc. A protože k němu byla tak upřímná a odevzdala se mu tak bezvýhradně tělem i duší, začal jí vyprávět, co cítil tehdy dávno odpoledne, když zastřelil toho dvanáctiletého chlapce, ale její myšlenky byly teď jinde, byly tam, kde byla teď její ruka, myslela na to, co mu její ruka dělá.

„Člověk nikdy neví, jak to v životě dopadne, viď,“ řekla, „no tak, měj se k světu! Ta holka, kterou znám, pracovala jako modelka pro Nelsona, znáš přece Nelsona Rileyho, toho malíře, no tak, miláčku, byla tanečnice a nemohla sehnat práci, ale nenechala se odradit a nakonec tancovala na zkoušku před tím choreografem, vidíš, že to půjde, zapomněla jsem, jak se jmenuje, strašně důležitý choreograf to je, a tak to dotáhla až na isolskou baletní scénu, ach ach, já to věděla,“ až se nakonec znova převalil na ni a do ní a ona hlasitě sténala v orgasmu, který musel otřást každým oknem ve městě.

Teď už poslouchala.

Teď, když naléhavost pominula a jejich tajemství se upevnilo a leželo mezi nimi odhalené, když se jejich těla pokryla potem, prostěradlo měli zmuchLane u nohou, a zvuky nočního města za okny tepaly jako živé – teď už poslouchala doopravdy.

Přetáhli přes sebe pokrývku; ležela mu v náručí a on šeptal do noci, snažil se odhalit jí to druhé tajemství, to hroznější, vyprávěl jí znova o těch dvou mrtvých ženách a majiteli prodejny lihovin na podlaze, o revolveru v ruce dvanáctiletého kluka a o strnulém výrazu jeho očí. „Polož to,“ řekl jsem a on se na mě vrhl. Vystřelil jsem dvakrát, dvakrát do prsou, ale on se pořád blížil, a tak jsem mu vpálil poslední do hlavy, mezi oči. Jenom si myslím, že už stejně nežil, to, jak se ke mně blížil, byl reflex, tělo se prostě pohybovalo, jako kuře, když se mu uřízne hlava. Ta poslední rána byla zbytečná. Jedna z těch dvou prvních ho určitě zasáhla do srdce.“

Odmlčel se.

„Jeho mozek mě postříkal,“ řekl.

Nastalo dlouhé mlčení. Slyšel ji vedle sebe, jak těžce dýchá.

„Ty můj chudáčku,“ řekla konečně. „Ale nesmíš se tím dát udolat, vážně. Konal jsi svou povinnost, ten kluk už zabil tři lidi…“

„Ano, ale…“

„Byl by zabil i tebe, kdybys ho nechal. Dělals jen to, cos musel.“

„Nechápeš to,“ řekl.

„Ale chápu. Jen jsi…“

„Mně to působilo potěšení,“ řekl Willis.

Zase se odmlčela. Byl by rád věděl, co si myslí. Pak řekla: „Nedělej si s tím starosti,“ a usnula, s nohama sevřenýma kolem jeho stehna jako nůžky, s jednou rukou kolem jeho pasu. On neusnul dlouho. Myslel na to, co jí řekl: Způsobilo mi to potěšení!

Probudili se v jedenáct ráno. Zívla a řekla: „Dobrýtro, jak se má můj velkej zabiják?“, pak se protáhla, posadila, podívala se letmo na hodiny a vyskočila rovnýma nohama z postele.

„Propána,“ řekla, „jsem ve dvanáct objednaná k doktorovi,“ a rozběhla se přes pokoj ke koupelně. „Postav na kávu, ano?“ řekla. „Propána, měli jsme si nařídit budík,“ a zmizela v koupelně.

Sešel do kuchyně, vytáhl z ledničky pomerančovou šťávu a postavil na kávu. Za deset minut přišla dolů oblečená v modrém kostýmku, který se jí hodil k očím, v bílé blůzičce a střevících s nízkými podpatky. Když seděla u kuchyňského stolu naproti němu, řekla: „Pamatuješ se, co jsi řek včera večer? Ještě trochu kávy, prosím. Že ti to způsobilo potěšení, myslím. To, žes ho zabil.“

Přinesl hrnek s kávou ze sporáku a nalil jí šálek. Jejich oči se setkaly. „Že ti to způsobilo potěšení, je naprosto v pořádku. Já jsem spáchala v životě ledacos, taky strašný věci, a dodatečně jsem si musela přiznat, že mi způsobily potěšení. A potom, člověče, tohle je velkoměsto, víš, jak to myslím? Chci říct, že tady se děje spousta příšerných věcí… vždyť to víš, jsi přece policajt. Ale člověk buď dovolí, aby ho zmohly, anebo je pustí z mysli a přežije. Kolik je hodin?“

„Půl pryč,“ řekl.

„V pořádku. On dostává záchvaty, když se pacient zpozdí jen o půl minuty. Chci říct, že buď připustíš, aby tě tohle město otrávilo, nebo to spolkneš jako hrníček medu. Zabils člověka a způsobilo ti to potěšení. A co má být? Zapomeň na to.“ Dopila kávu, sáhla po kabelce a vytáhla rtěnku a zrcátko.

Tajnosti.

Záhady.

Rty se napínají, aby přijaly červeň. Jejich otisk na papírovém ubrousku vloženém mezi ně. Zmačkala ubrousek a hodila ho do koše na odpadky pod dřezem. Bledý kůň, bledý jezdec, bledá krása.

„Já aspoň nejsem totální zřícenina,“ řekla.

„Jsi krásná,“ řekl.

„Ach ty můj,“ řekla a dotkla se jeho tváře. „Musím utíkat,“ řekla a strčila šálek do dřezu.

„Vrátíš se?“ zeptal se. „Já jsem ve službě až od čtyř.“

„Ach, chtěla bych, to víš,“ řekla, „ale mám celý den co dělat. Schováme si to na zítra, ano? Schováš si pro mě něco?“

„Schovám,“ řekl.

„Mmmm, ano,“ řekla, mrkla na dolní část jeho těla a usmála se. Políbila ho na tvář, přátelsky ho plácla přes poklopec, vycouvala od něho a řekla: „Zítra ráno, ano? V deset.“

„V deset,“ řekl.

„Ne aby ses opozdil,“ řekla, vyšla z kuchyně a pak se zastavila a znova se k němu otočila. „Až budeš hotov, prostě odejdeš, ano? Zapnu záznamník, abys nemusel brát telefony. Zabouchni za sebou dveře, oboje, ty od bytu i venkovní. Mají automatický zámky.“

„Nezdržím se dlouho,“ řekl. „Jen se osprchuju a…“

„Zůstaň, jak dlouho chceš.“

Něžně se na něho podívala, vrátila se k němu a divoce ho políbila. „Mmm,“ řekla, „to bude dobroučký, viď?“, pak ho naráz pustila a odešla.

Slyšel ji scházet ze schodů. Slyšel, jak zapíná záznamník v obývacím pokoji. Slyšel, jak se za ní zavřely domovní dveře.

Šel nahoru do koupelny, osprchoval se a oblékl.

Odešel z bytu chvíli po dvanácté.

A ačkoli měl nastoupit až ve tři čtvrtě na čtyři, šel rovnou do služebny.

7

Služba ve stanici se dělila na tři turnusy a byla tak podobnější službám uniformovaných strážníků, než tomu bývalo v minulosti. Tuto novotu zavedl nový náčelník detektivního sboru, ale dodržovala se spíš na papíře než v praxi, protože detektivové byli zvyklí na vlastní rozvrh.

Přesto začínal denní turnus oficiálně v osm hodin ráno a trval do čtyř odpoledne. Odpolední začínal ve čtyři a končil o půlnoci, noční, důvěrně známý pod jménem funebrák, začínal o půlnoci a končil v osm ráno. Detektivové se snažili rozdělit si služby tak, aby každý měl denní, odpolední a noční vždycky dva po sobě jdoucí týdny. Mělo jim to usnadnit spaní, ale to bylo i tak vážně ohroženo.

Ranní služba měla už za sebou větší polovinu neúprosného běhu, když Willis ve tři čtvrtě na jednu dorazil do služebny. Kling a Brown seděli u Klingova stolu, živili se chlebíčky a zapíjeli je kávou, když Willis strčil do vrátek v laťkovém hrazení, které oddělovalo služebnu od chodby. Brown překvapeně vzhlédl.

„Chceš to dotáhnout na ředitele?“ zeptal se.

Willis si ho nevšímal. Život ho naučil, že kdyby se člověk pokoušel odrážet všechny vtipy a narážky, poletující mezi stěnami služebny, musel by být vítězem Wimbledonu.

„O tři hodiny dřív,“ řekl Kling. „Miluje svý povolání tělem i duší.“

Willis jen vzdychl.

„Jsou tři druhy poldů,“ řekl Brown a Willis věděl, že ho čeká improvizovaný komický výstup (i když v tomto případě Kling i Brown seděli). „Máš policajta znechucenýho…“

„Znechucení se dostaví asi čtyři minuty po nástupu,“ řekl Kling.

„… kterej se snaží dělat co nejmíň, aniž by si šéf všimnul, že se válí.“

Brown a Kling, osvědčené komické duo, se chystalo předvést svou světoznámou scénku. Willis je měl radši, když si „hráli na policajty“. Velký zlý Leroy Brown (jmenoval se Arthur a všichni kolegové mu říkali Art nebo Artie), černý jako noc, 183 cm vysoký, devadesátikilový a samý sval, a vedle něho štíhlý, blond Bert Kling, takový poctivý chlapec z obilných lánů v Indianě (či kde), broskvové ochmýření na tvářích a na bradě, mírné oříškové oči vyzařující dětskou nevinnost, policajt ochotný vyslechnout každou pohnutlivou historku, kterou na něj vyplázne laciný zlodějíček. Dokonalý pár komiků. „No ne, Artie, já vážně myslím, že to není ten pravej,“ a Brown podobný rozzuřenému medvědovi, připravenému zaútočit a drásat a kousat: „Pusť mě na něj, Berte, rozsápu ho na cimprcampr!“ Než se kdo nadál, vrhl se zloděj Klingovi do náruče, škemral o milost a byl ochoten přiznat, že před dvanáct i lety zavraždil svou staropanenskou tetu. Ale teď…

„A pak máš poldu puntičkáře…“

„Dochvilnej na minutu…“

„Maká do poslední chvíle…“

„Zprávy píše trojmo…“

„K soudu chodí bez námitek…“

„Nevadí mu služba o vánocích nebo na Novej rok…“

„Ochránce nevinnejch…“

„Oddanej služebník spravedlnosti…“

„Ale nedá ti ani o fous víc, než za co je placenej.“ Brown vycenil zuby jako vlk. „A pak máš poldy jako tuhle Willis…“

„Ve službě čtyřiadvacet hodin denně…“

„Chodí spát s pistolí…“

„Neboj se, pusinko, to je jen moje pistolka…“

„Ozbrojený lupiče prohání i mimo službu…“

„Škrábe se nahoru…“

„Do služby chodí o tři hodiny dřív…“

„Pilnej, pracovitej, přičinlivej…“

„K nám do Ameriky přichází poprvé…“

„V životní velikosti a osobně…“

„Detektiv 3. třídy…“

„Druhá ho nemine…“

„Harold O. Willis.“

„Vstaň a ukloň se, Olivere,“ řekl Brown.

Willis uvažoval, kde asi Brown vyšťáral jeho jméno. Třikrát chabě zatleskal. Pak šel ke Klingovu stolu a položil na něj čtvrtdolar. „Ohromný,“ řekl. „Uctivě děkuju, pánové.“

„A na dýšku nešetři,“ řekl Brown, ale strčil peníz do kapsy.

„Máš na stole vzkaz od Steva,“ řekl Kling.

„Já jdu,“ řekl Brown. „Náhrada tu je, a vůbec.“

„Žádná náhrada,“ řekl Willis. „Seď hezky na zadku.“

Šel k svému stolu a vzal do ruky papír se vzkazem od Carelly. Stálo na něm, že má očekávat telefon ze Zkušební komise pro potraviny a léčiva, kam Carella volal včera (Willis byl zatím v posteli s Marilyn, ale to Carella nevěděl), aby zjistil, jestli se nikotin používá v některých prodejných výrobcích. Stálo tam taky, že Willis ho nemá čekat přesně ve čtyři, protože jde nejdřív do domu, kde bydlel Basil Hollander a znova vyzpovídá nájemníky, které už jednou obešel Larkin. Když je to teď naše, napsal, chci se přesvědčit, že zjistil všecko.

Willise napadlo, do které Brownovy kategorie policajtů by se asi hodil Carella.

Taky ho napadlo, jak je to s tou upřímností – aby užil Marilynina výrazu – pokud jde o to, co se stalo včera odpoledne a v noci a dnes ráno v jejím bytě, protože jako detektiv profesionál zvažoval možnost, že ho Marilyn pustila do postele, jen aby ho svedla z pravé cesty.

Řekl jí včera, že se pokládá za absolutní jedničku, ale v hloubi duše věděl, že to není pravda. Nikdy neměl úspěchy u žen. Obvykle se mu líbily veliké ženy, větší než on, takže se mu nevyhnutelně dostávalo odmítnutí slovy jako Nezapomněl jste si vzít žebřík? Pokládal se co do vzhledu za průměrného chlapa ve světě, který – jak se mu zdálo – čím dál tím víc oplývá nápadně hezkými muži. Věděl, že je malý. Věděl taky, že malí muži se mají cítit ukřivděni a na štíru se světem pro genetickou nespravedlnost, která je okradla o centimetry potřebné k tomu, aby člověk obstál v národě obrů. Snad by se byl cítil líp v Japonsku. Nebo v Indii. Ale on trčí tady v USA, kde málem i každý taxikář vypadá jako baseballový šampión. Muži jsou s každou generací vyšší a širší díky kvalitní stravě a kvalitní lékařské péči. Pokud ovšem člověk nežije v chudinských brlozích.

V důsledku toho někdejšího střílení – kristepane, neměl jí o tom říkat, proč se jí takhle svěřil? – v sobě vypěstoval silnou averzi proti použití střelné zbraně. Téměř ihned po tom nejhorším dni svého života se dal zapsat do kursu džuda a doplnil své vzdělání hodinami karate v policejní akademii. Dokázal teď praštit sprostým zlodějem o zem v deseti vteřinách, už se nemusel uchylovat k smrtelným zásahům. Pocit skryté síly, kterou mu to dodalo, ho jaksi těšil. Někomu se zachce kopnout písek do očí tomu prckovi? Jen si posluž, kamaráde, prásk, bum, jakýpak to je mít zlomenou ruku a oteklý koule? Nebo co takhle pořádná rána do hlavy, až ti úlomky kostí vletí do mozku, když budu chtít? Kam se hrabe pitomá bouchačka!

V hodinách, které s ní strávil, řekl Marilyn o sobě víc, než kdy řekl ženám, které znal. Byla zvláštní. Otevřená – to nemínil jako dvojsmysl – a žádala na oplátku stejnou otevřenost. Přesto měl pochybnosti. Že by ta bezesporu krásná žena stála zrovna o něho? Proč? Není absolutní jednička a věděl to. Je Harold Oliver Willis – dokonce i to jméno se hodí k jeho výšce – detektiv 3. třídy, městsky protřelý, zkušený, znalý manýr podvodníků, ale přitom se pravděpodobně nechává vodit za nos ženou, jejíž blízcí přátelé se s obdivuhodnou rychlostí odebírají k početnému bratrstvu na nebesích. Na seznamu jsou čtyři muži a dva už to mají odbytý. Jsou ti zbývající dva taky určení k brzkému vyhubení? Je už na tom seznamu i on, pátý muž, který sdílel s Marilyn postel a její štědře rozdávanou upřímnost?

Jestli to vůbec upřímnost je.

Řekla mu, že její nevlastní otec se jmenuje Jesse Stewart.

Petrolejový milionář.

V Houstonu v Texasu.

Přesto, že riskoval poručíkovu nelibost nad zbytečným mezistátním telefonováním, zažádal centrálu o číslo kriminální ústředny v Houstonu a dozvěděl se, že tam se tento úřad jmenuje Houstonská centrála. Hned nato vytočil číslo a žádal o oddělení detektivů.

Detektiv, s kterým mluvil, se jmenoval Maynard Thurston. Willis si představil urostlé rudolící chlapisko v kovbojském klobouku. Řekl Thurstonovi, že tady pracuje na dvojí vraždě a byl by vděčen, kdyby mu texaský kolega mohl něco říct o petrolejáři Jesse Stewartovi.

„Porušil zákon?“ zeptal se Thurston.

„Ne, myslím, že ne. Má to být bohatej petrolejář tam u vás.“

„Tady jsou všichni petrolejáři bohatý,“ řekl Thurston. Willisovu severnímu uchu některá jeho slova splývala. „Co na nás tady chcete, když ten člověk nic neproved?“

„Myslel jsem, že byste se na něj mohli mrknout,“ řekl Willis. „Můžu taky zavolat obchodní komoru…“

„Jo, tak to udělej,“ navrhl Thurston.

„Když já vím ze zkušenosti,“ řekl Willis – proč nenamazat Texasu trochu medu kolem huby, „že policajtům se líp spolupracuje s policajtama.“

Na druhé straně nastalo dlouhé mlčení.

Pak řekl Thurston: „Hm.“

Willis čekal.

„Dvojí vražda, říkáš?“ zeptal se Thurston.

„Ano,“ řekl Willis. „Jed a nůž.“

„Mám právě na krku někoho, kdo rozpižlal sedm lidí řetězovou pilou.“

Willis čekal dál. Byl rád, že nepracuje v houstonské centrále. Jedy a bodné zbraně mu úplně stačily.

„Jestli budu mít čas, tak se ti na to podívám,“ řekl Thurston. „Může to trvat i dva dny.“

„Budu ti vděčnej za cokoli…“

„Jak se píše? S-T-U nebo S-T-E-W?“

„S-T-E-W,“ řekl Willis.

„Dej mi svý číslo. Uvidím, jak to půjde.“

Willis mu honem dal číslo, než si to rozmyslí.

„Jsem ti opravdu moc vděčnej,“ řekl.

„Zatím za nic,“ řekl Thurston a zavěsil.

Willis položil sluchátko.

Podíval se na nástěnné hodiny.

Přesně dvě.

Ještě dvacet hodin do zítřka, kdy v deset zase uvidí Marilyn.

Houstonská centrála zavolala ten večer v osm, právě v polovině večerní služby.

To už měl Carella za sebou rozhovory s většinou obyvatel domu, kde bydlel Hollander. Jak napsal ve své zprávě Larkin, všichni – s výjimkou toho, který zahlédl Hollandera ve zdviži v půl osmé o velikonoční neděli – byli němí a slepí. Byl to známý jev, když šlo o svědectví v případě vraždy. Radši se do ničeho nemíchat. Radši si hledět svého. V tom lhostejném městě, kde nájemník jen zřídka zná jméno člověka, který bydlí vedle, je riskantní pouštět si hubu na špacír a žvanit, co kdo viděl nebo slyšel. Strach před pomstou byl všudypřítomný. Když někdo zabije jednoho člověka, je přece schopen zabít i druhého. Proč se dobrovolně stát další obětí? Osud policisty věru nebyl záviděníhodný.

Uvažovali, jaké strategické kroky podniknout, když zazvonil telefon.

Carella se nezříkal možnosti, že vraždy patří do kategorie On a Ona. Žárlivý milenec oddělá další dva milence své vyvolené. V tomto odvěkém tragickém trojúhelníku byli tedy Nelson Riley a Chip Endicott hlavními podezřelými, i když tentokrát měl trojúhelník čtyři strany, což není možné v geometrii, ale v úvahách při vyšetřování ano. Existovala i možnost, jak podotkl Carella, že vraždy měly typicky zamlžovací charakter; totiž že dotyčná žena zabila své dva milence a doufala, že podezření padne na -“

„Ne, to nemyslím,“ řekl Willis okamžitě. „Myslím, že v tom nejede, Steve.“

„Pročpak? Co ti řekla?“

„Byla s Endicottem tu noc, co byl zabit Hollander. Prověřil jsem si to dnes odpoledne u Endicotta a ten potvrzuje -“

„To nevylučuje možnost vzájemnýho alibi.“

„Nemyslím, že s tím má něco společnýho,“ trval na svém Willis. „Endicott by byl moh vyklouznout z postele -“

„Ale? Oni byli spolu v posteli?“

„Vlastně… jo,“ řekl Willis.

„Copak?“ zeptal se Carella okamžitě.

„Nic.“

„Tváříš se… nevím… nějak legračně.“

„Legračně? Moc do legrace mi není,“ řekl Willis a pokusil se o úsměv.

Carella si ho bedlivě prohlížel. Willis otevřel notes a vyhýbal se Carellovu pohledu.

„Říkám jen, že je nepravděpodobný, aby se Endicott dostal z bytu a ona o tom nevěděla. Taky by musel projít kolem portýra – dvakrát – bez povšimnutí…“

„Mluvils s tím portýrem?“

„Mluvil. Viděl je oba jít dovnitř krátce po devátý – to se shoduje s jejich výpovědí – a neviděl, že by jeden z nich později odešel.“

„V kolik měl po službě?“

„O půlnoci.“

„Mluvils s jeho nástupcem?“

„Tvrdí totéž.“

„V kolik hodin tedy odešli z bytu?“

„V osm ráno.“

„Tentýž portýr?“

„Třetí. Potvrzuje jejich výpověď. Zavolal jim oběma taxíka.“

„Dá se z domu vyjít zadem?“

„Jsou tam dveře na dvorek, kde stojí kontejnery na odpadky. Ale zdviž i schody je od předního vchodu jasně vidět.“

„Nikdo jinej tam není? Jen ten portýr?“

„Jen on.“

„Takže ty předpokládáš, že všichni tyhle pánové při službě nezamhouřili oko?“

„Působili na mě jako spolehliví svědci,“ řekl Willis.

„Takže nám zbývá jen Nelson Riley. Ze seznamu, co nám dala. Jestli je to opravdu případ On a Ona…“ Zaváhal, a pak řekl: „Ale ten byl na lyžích, když to dostal McKennon.“ Zase zaváhal. „Pokud v tom nejede společně s Hollisovou. V tom případě jejich víkendový alibi…“

„Ne, já myslím, že ona v tom nejede, Steve.“

„To si myslíš ty.“

„Ale předpokládejme na chvíli… jakej by měla motiv, Steve? Proč by oni dva, ona a ten malíř – musel by v tom jet s ní, kdyby ten víkend na lyžích byla lež…“

„To by musel.“

„Tak proč by oddělali její dva blízký přátele? Já si totiž opravdu myslím, že to byli přátelé, Steve. Myslím, že v tomhle ona mluví pravdu.“

„Možná že jí oba něco připsali v poslední vůli,“ řekl Carella.

„Jdi do háje,“ řekl Willis. „Ta holka je finančně nezávislá, prachatá. Její nevlastní táta je milionář, petrolejář v…“

„Ale? Její nevlastní otec?“

„Jo.“

„A on jí umožnil, aby se usadila v tom hoch nóbl baráku?“

„Pokud jsem vyrozuměl, mají se moc rádi. To není nic neobvyklýho, Steve. Vztah mezi nevlastním otcem a…“

„No jo,“ řekl Carella.

„Já chci jen říct… kdyby existovaly ty poslední vůle, jaks říkal, i když si myslím, že tomu doopravdy nevěříš…“

„Ověříme si to,“ řekl Carella a pokrčil rameny.

„Víš, já si myslím, že tady nejde o prachy, vážně.“

„Vražda má vždycky jen dva motivy,“ řekl Carella. „Lásku nebo prachy. Jestli ovšem nemáme co dělat s cvokem, a v tom případě to mužem zabalit.“

„Já myslím, že prachy v tom nejsou.“

„Tak láska.“

„Nebo to spáchal cvok.“

„A ty by sis vybral co?“ zeptal se Carella.

„Nevím, ale něco mi říká, že ona je nevinná.“

„Říká ti to něco taky něco o Rileym?“

„Jestli s ní byl opravdu ten víkend na lyžích… Jestli je ona nevinná, chci říct, a mluví pravdu…“

„Tak je Riley taky mimo podezření.“

„Ano.“

„A my jsme bez vraha.“

„Nejsme. Může to být kdokoli, kdo nějak souvisí s Hollanderem nebo s McKennonem. Ta možnost tu je, víš, že ty dvě vraždy nemají nic společnýho. Není to tak nepravděpodobný, Steve. Jed a kudla mají k sobě daleko.“

„Mně budeš něco povídat,“ řekl Carella a vzdychl.

Zazvonil telefon.

Carella zdvihl sluchátko.

„87. pátrací oddělení, Carella,“ řekl.

„Máte tam nějakýho Willise?“ řekl hlas na druhém konci.

„Kdo volá, prosím?“

„Detektiv Colworthy, Houstonská centrála.“

„Moment,“ řekl Carella a zakryl mluvítko. „Ty jsi volal do Houstonu?“ zeptal se Willise.

„Volal,“ řekl Willis a vzal sluchátko. „Detektiv Thurston?“ zeptal se. „Tady je Hal Willis, co jste…“

„Tady je detektiv Colworthy. Thurston mi předal vaši věc. Chtěl jste vědět něco o člověku jménem Jesse Stewart?“

„Správně,“ řekl Willis.

„Má to bejt nějakej milionář tady u nás?“

„Ano.“

„Tady žádnej milionář tohohle jména není,“ řekl Colworthy.

„A nějakýho jinýho Jesse Stewarta tam máte?“ zeptal se Willis.

„Těch máme vagón,“ řekl Colworthy. „Jesse je tady obyčejný jméno a Stewart taky. Vagón. Včetně dvou nebo tří tuctů muklů, který kroutěj flastr. Ale žádnej z nich není milionář.“

„Co jsou?“

„Hele, kámo, chtěl jsi na nás milionáře, tak jsme se ti podívali na milionáře. Jestli chceš přehled zaměstnání v procentech, tak ses obrátil na nesprávný číslo.“

Willise náhle něco napadlo. „Máte tam něco o nějaký Marilyn Hollisový?“

„Jak to myslíš, ‚něco‘? To máme zase probrat celej telefonní seznam?“

„V trestním rejstříku,“ řekl a hned se podivil, jak to, že ho to nenapadlo. Ještě před pěti minutami tvrdil Carellovi, že je nevinná jak padlý sníh.

„Počkáš chvilku, než se kouknu do počítače?“

„Počkám,“ řekl Willis a otočil se ke Carellovi. „Nic o Jesse Stewartovi,“ řekl.

„Kdo je Jesse Stewart?“

„Její nevlastní táta,“ řekl Willis. „Ten milionář, co jí koupil ten dům tady.“

„Willisi?“ řekl Colworthy. „Jseš tam?“

„Jsem.“

„Nic o Marilyn Hollisový.“

Skvělý, pomyslel si Willis.

„Ale je tu jeden zápis o nějaký Mary Ann Hollisový, jestli ti to pomůže. Sebrali ji před sedmi roky na paragraf 43.02.“

„Co je to za paragraf?“ zeptal se Willis.

„Prostituce,“ řekl Colworthy. „Její pasák zaplatil pokutu a od tý doby jsme o ní neslyšeli.“

„Máte tam její popis?“ zeptal se Willis a zadržel dech.

„Bílá, nordickej typ,“ řekl Colworthy, „sedmnáct let – tenkrát. Blond vlasy, modrý oči, 173 cm vysoká, váha 58, tetování a zvláštní znamení žádný.“

Willis těžce vzdychl.

„Jak se jmenoval ten její pasák?“ zeptal se.

„Joseph Seward,“ řekl Colworthy.

8

Čert vzal deset hodin zítra ráno, nebude to schovávat na zítřek. Musí to být hned, teď hned s ní musí mluvit o Mary Ann Hollisové, jejíž popis na ni sedí jak ulitý. O Mary Ann Hollisové, kterou sebrali před sedmi lety pro prostituci a jejíž pasák se jmenoval Joseph Seward, což není tak moc daleko od Jesse Stewarta, proč nemají zločinci aspoň trochu fantazie? Musí si s ní promluvit teď hned a ledacos si vyjasnit.

Bylo něco po deváté, když došel k domu v Harborside Lane.

Ve Skalistých horách bylo možná jaro, ale tady ještě voněl noční vzduch zimním chladem; Willis si vyhrnul límec u kabátu, když šel od auta k domovním dveřím. Zazvonil. Žádná odpověď. Zazvonil ještě jednou. Jejej, já bych chtěla, ale mám celej den co dělat! Celou noc taky? Ponechal ukazováček na tlačítku a zvonil. Pořád nic. Dobrá, myslel si. Mám času, kolik si přeješ. Anebo taky ne. Možná že jejich společný čas, jeho a Marilyn Hollisové, nenávratně utíká, i když nechápal, proč mu na tom tak záleží.

Přešel ulici k zaparkovanému autu, odemkl je, zabouchl za sebou dvířka a schoulil se za volantem, aniž spustil z očí dům č. 1211. Deset minut před desátou podle hodinek ve voze zastavil před domem taxík. Marilyn vyskočila v lehkém plášti, oblečeném přes to, co měla na sobě ráno, když odcházela. Zaplatila taxikáři a cestou ke dveřím hledala v kabelce klíče. Willis vyskočil z vozu a zabouchl za sebou dvířka. Okamžitě se obrátila.

Když přecházel ulici směrem k ní, řekla: „Ahoj, to je překvapení!“

„Ano,“ řekl.

Políbila ho na tvář. „Přišels brzo,“ řekla.

„Skoro o dvanáct hodin dřív.“

„Stejně pojď dál.“

„Ne, pojďme se projít,“ řekl.

„Není na procházky trochu zima?“ řekla a usmála se.

„Trocha čerstvýho vzduchu neuškodí,“ řekl. „Tak vůbec.“

Prohlížela si jeho výraz a snažila se číst mu z očí ve světle pouliční lampy.

„Jistě,“ řekla a zavěsila se do něj.

Šli směrem k řece.

Řeku, která tekla po jeho severním okraji, město nevyužilo. Táhla se podél ní dálnice, která vyloučila stezku pro pěší. Řeka Harb by se měla poučit od Temže nebo Seiny nebo Arna. Nebyla to řeka pro milence, i když on tu dnes večer nebyl jako včerejší milenec, nýbrž jen jako policista, který koná svou povinnost. Líbíš se mi mnohem líp, když nejsi policajt. Bodejť by ne, myslel si. Když vešli do parčíku na druhé straně její ulice, zavál od řeky čerstvý vítr a ona se k němu přitiskla. Má milá, drž se a pořádně, pomyslel si.

„Kdo je Joseph Seward?“ zeptal se.

Rovnou. Žádné ciráty.

Chvíli mlčela. Ruka na jeho paži se nesevřela, tvář bezvýrazná, ani okem nemrkla. Je práskaná.

„Člověk, kterýho jsem kdysi znala,“ řekla.

„Jaký měl zaměstnání?“

„Jestli to víš, proč se ptáš?“

„Pasák, že?“

„Když jsem ho znala, byl, ale neviděla jsem ho aspoň šest let.“

„Sedm,“ řekl Willis. „Když zaplatil pokutu za prostitutku Mary Ann Hollisovou.“

„Dobrá, a co má být? Řekla jsem ti, že jsem v životě spáchala pár příšerných věcí.“

„Taky jsi řekla, že jsi z nich měla potěšení.“

„Ano, byla to ohromná sranda, to chceš slyšet? Tak takhle se chovají přátelé, co?“ řekla a vrtěla hlavou, jako by se jí strašně ubližovalo, chudince malé.

„Takhle se chovají policisti,“ řekl.

„Včera večer jsi nebyl zrovna policista,“ řekla.

„Dneska jsem. Tohle jméno jsi používala v Houstonu? Když jsi šlapala chodník?“

„Je to mý pravý jméno,“ řekla.

„Mary Ann Hollisová?“

„Mary Ann Hollisová, ano, začala jsem používat Marilyn, když jsem přišla sem na východ.“

„Proč? Hledají tě pro něco v Houstonu?“

„Ovšemže ne,“ řekla.

Což byla pravdivá odpověď. Colworthy řekl, že od té prostituce proti ní nic nemají.

„Jesse Stewart existuje?“

„Ne.“

„Nevlastní tatíček milionář?“

„Ne.“

„Tak kdo zaplatil za ten barák?“

„Já sama.“

Ještě se ho držela. Překvapovalo ho, že se ho ještě drží. Kráčeli spolu po křivolakých cestičkách parčíku od jedné kaluže světla k druhé jako milenci, což technicky vzato taky byli. Náhodný chodec si mohl myslet, že tiše probírají plány do budoucnosti. Místo toho probírali minulost – a pravděpodobně konec přítomnosti.

„Kde jsi vzala tolik peněz?“ zeptal se.

„Vydělala jsem si je,“ řekla.

„Prostitucí?“

„To je taky práce, věř mi.“

„Ten barák stál aspoň mili…“

„Sedm set padesát táců,“ řekla.

„I tak. Chceš mi namluvit, že sis vydělala takový prachy vleže?“

„Obyčejně na kolenou.“

„Muselas být pěkně vytížená.“

„Dělala jsem to dlouho.“

„Seward ti nechával tak moc?“

„Rozešla jsem se s ním potom, co mě sebrali.“

„On tě nechal jít? To ti mám věřit?“

„Nenechal, utekla jsem mu. Až do Buenos Aires.“

„Kde sis vydělala sedm set padesát…“

„Víc. V Argentině je spousta pracháčů. Byla jsem samostatná. Všechny peníze zůstaly mně.“

„Hledají tě kvůli něčemu v Argentině?“ zeptal se náhle.

„Nikde mě nehledají pro nic. Co s tebou ksakru je?“

„Tak proč sis změnila jméno?“

„A kvůli tomu mám být zločinec, po kterým pasou? To je můj jedinej hřích? Že jsem si změnila jméno? Co kdybys chvíli myslel na to, co jsem dokázala. Rozešla jsem se se svou minulostí. Přišla jsem sem a začala novej život…“

„Ještě šlapeš?“

„Řekla jsem ti že ne.“

„Neřeklas mi že ne.“

„Řekla jsem, že jsem začala novej život. To podle tebe znamená, že ještě šlapu?“

Teď už se hádali. Jako milenci.

„Byl ten mizera Mickey zákazník?“

„Jedna kamarádka mě poprosila, abych ho…“

„A co ty všichni chlapi na tvým záznamníku?“

„Povrchní známosti.“

„To znamená zákazníci?“

„Hovno zákazníci!“ vykřikla.

„Na dámu se vyjadřuješ vybraně!“

„Jsem dáma,“ řekla.

„Když nešlapeš, jak se živíš?“

„Odjela jsem z Buenos Aires s dvěma milióny dolarů.“

„Ještě pracovitější, než jsem myslel.“

„O moc,“ řekla vztekle. „Líbím se.“ Odmlčela se, a pak řekla tiše: „To přece víš.“

„Ale už to neděláš profesionálně?“

„Kolikrát ti to musím říkat?“

„Tak často, jak budu chtít.“

„Už nejsem děvka,“ řekla a těžce vzdychla. „Investovala jsem to, co mi zbylo, když jsem koupila dům. Můj burzovní agent je…“

„Já vím. Hadley Fields od Merrila Lynche.“

„Ano.“

Chvíli kráčeli mlčky.

„Proč jsi mi lhala?“

„Proč ty musíš slídit?“

„Hergot sakra, proč jsi mi lhala?“ řekl a setřásl její ruku, zastavil se na cestičce a uchopil ji za ramena. „Proč?“

„Protože jsem věděla, že utečeš, až se dovíš pravdu. Tak jako chceš utéct teď.“

„Že by ti na tom záleželo?“

„Záleželo. Záleží mi i teď.“

„Proč?“

„Proč myslíš?“ řekla.

Pustil ji. Svěsil ramena a připadal si najednou velice malý.

„Nevím… nevím, co si mám myslet.“

„Musíme se bavit tady venku na mraze?“

Postoupila o krok k němu. Stála velice blízko.

„Hale?“ řekla. „Půjdeš ke mně?“

Celý se chvěl. Věděl, že ho neroztřásl vítr vanoucí od řeky.

„Hale? Prosím! Pojď domů. Budu tě milovat, dovol mi to. Prosím.“

„Už nikdy mi nelži,“ řekl.

„Slibuju,“ řekla.

Zdvihla ruku a dotkla se jeho obličeje. Něžně ho políbila na ústa.

„Pojď se mnou,“ řekla. „Pojď.“

Znova se do něj zavěsila a odvedla ho z parku přes ulici a do domu.

Nelson Riley pracoval, když tam Carella přišel druhý den ráno v devět. Byl pátek a Riley se mračil.

„V pátek dokončuju, co jsem udělal za celej tejden,“ řekl. „Sakramentsky pořádnej kus práce, srovnat si fidlátka na pondělek. Měl jste nejdřív zavolat.“

Zrzavý obr, zelené oči planoucí hněvem, ruce s velkými klouby pomazané od barev, jedna svírala štětec jako šavli.

„Promiňte,“ řekl Carella. „Ale já bych vám rád položil ještě několik otázek.“

„Kde je ten druhej polda? Ten mrňous. Měl aspoň tolik slušnosti, že nejdřív zavolal. Vy si všichni myslíte, že malíř sedí na prdeli a čeká, až ho políbí múza. Já jsem pracující člověk zrovna tak jako vy.“

„To si uvědomuju,“ řekl Carella. „Jedinej rozdíl je v tom, že já mám v práci vraždu.“

Nechal si pro sebe, že teď zrovna má y práci dvě vraždy. Byl tu proto, aby se dověděl, co o té druhé ví Riley.

„Co máte v práci vy, mě nezajímá,“ řekl Riley dosud dopálený. „Já mám v práci plátno tři krát čtyry metry a už jsem z toho trop. Vy si myslíte, že vaše vražda je těžkej oříšek? Tak se podívejte na tohodle mamuta u stěny.“

Carella se podíval na mamuta u stěny. Nebyl to vůbec mamut, ale lyžařský svah, po kterém se hemžili lyžaři.

„Máte pocit, že tam sněží?“ zeptal se Riley.

„Nemám,“ řekl Carella.

„Já taky ne. Chci, aby tam sněžilo. Ale jak tam plácnu bílou, ztrácí to barvu. Oblečení lyžařů, červený a zelený praporky na lyžařský základně, sytě hnědý židličky na výtahu – vidíte, jak ty barvy září? Já jsem malíř, kterej si potrpí na základní barvy. Ale už jsem to celý předělal nejmíň desetkrát, protože jak tam dám bílou, dostane to pastelovej odstín. Jestli se mi nepodaří dostat tam ten sníh do večera, nebudu stát celej víkend za nic. Takže co je komu do vaší vraždy? A vůbec, řek jsem tomu druhýmu poldovi všechno, co vím.“

„Pane Riley,“ řekl Carella, „jestli vám tam nebude sněžit, nebudete stát za nic jen jeden víkend. Jestli my nerozřešíme tenhle případ, projde někomu beztrestně vražda. A pak zas my nebudeme stát za nic, a strašně dlouho.“

„Hele, člověče, nehrajte to tady na mě, jo?“ řekl Riley. „Mně je opravdu fuk, že jste přepracovanej a nedostatečně placenej. Jděte a řekněte to Armádě spásy. Nikdo vás nenutil, abyste se stal policajtem.“

„To je pravda,“ řekl Carella. „Ale policajt jsem a jsem tady a vás troška obyčejný slušnosti nezabije.“

„Troška obyčejný slušnosti je zvednout telefon, než vrazíte k člověku, kterej se snaží, aby mu sněžilo!“

„Aby sněžilo, zařídí jen pánbu,“ řekl Carella a Riley se nečekaně rozchechtal. Carella se nejistě usmál. „Pohovoříme si?“ řekl.

„Tak jo,“ řekl Riley a potřásl hlavou, „ale rychle. Já se do toho opravdu musím dát.“

Ty, a já taky, řekl si Carella v duchu.

Nahlas řekl: „Chtěl jsem vás jen vyzpovídat o lidech, na který se vás ptal můj kolega.“

„O jakejch lidech?“

„O přátelích Marilyn Hollisový.“

„Už jsme zase u Marilyn Hollisový a jejích přátel,“ řekl Riley. „Prokristapána, Marilyn přece nemá nic společnýho s vraždou toho… jak se ksakru jmenuje.“

„McKennon,“ řekl Carella. „Jak víte, že s tím nemá nic společnýho?“

„Protože byla se mnou, když se otrávil. Tenhle obraz u zdi je o tom, kde jsme ten víkend byli. Když se pořádně kouknete, uvidíte Marilyn támhle blízko sedačkovýho výtahu, jak klečí a upravuje si vázání. Ta v žlutý bundě, i když ten víkend měla na sobě něco broskvově růžovýho. Já mám radši základní barvy. A za druhý – Marilyn přísahala, že se smrtí toho pána nemá nic společnýho. A Marilyn nikdy nelže.“

„Lžeme všichni,“ řekl Carella.

„Marilyn ne.“

Svatá Marilyn, myslel si Carella. Čerstvě kanonizovaná. Jediná osoba na zeměkouli, která nelže.

„Všichni,“ řekl hodně důrazně.

Dokonce i já, myslel si, i když jen tím, že něco vynechám. Pořád ještě se nezmínil o smrti Basila Hollandera. Ale Riley taky ne. Možná, že lžou oba.

„Kdy vám to řekla?“ zeptal se.

„Kdy mi řekla co?“

„Že nemá nic společnýho s McKennonovou smrtí.“

„Mluvili jsme spolu telefonicky potom, co ten druhej polda…“

„Willis.“

„Ten mrňous, jo. Mluvil jsem s ní potom, co tu byl. Řek jsem jí, že sice vím, že byla o víkendu se mnou, ale že by bylo možný, aby si najala nějakýho zabijáka – kvůli něčemu, co ví ona – kterej by mu hodil jed do sklenice. Přísahala, že ne a že nevěděla, že je mrtvej, dokud se to nedověděla od vás.“

„To jsou její vlastní slova?“

„Skoro na fous.“

„A vy jste o tom samozřejmě nevěděl, dokud vás můj kolega neinformoval?“

„Ten mrňous, jo.“

„Willis.“

„Jo.“

„Proč jste si myslel, že si slečna Hollisová – nebo někdo jiný – mohla najmout zabijáka, aby to udělal?“

„To jsem nemyslel vážně…“

„Přece jen tak vážně, že jste se jí o tom zmínil.“

„Z legrace.“

„Aha, tak vám to bylo pro legraci.“

„Vražda ne, vražda není pro legraci nikomu. Ten zabiják.“

„Protože se vám to zdálo přitažený za vlasy?“

„Kdo by si, prosím vás, najal zabijáka, aby dal někomu do sklenice jed?“

„Myslíte, že McKennon se otrávil takhle? Že mu někdo nasypal jed do sklenice?“

„Já nevím, jak k tomu přišel. Říkám jen, že zabijáci vám zpřerážejí ruce nebo vás střelí do kolena. Takovýhle vraždičky, to je spíš ženská…“

Zarazil se.

„Kam mě to chcete dostat?“ řekl.

„Já jen poslouchám,“ řekl Carella.

„A mně se to vaše poslouchání nelíbí,“ řekl Riley. „Vybíráte si jen to, co chcete slyšet.“

„Myslíte si, že by zabiják byl mohl nalít McKennonovi jed do krku násilím?“

„O tom, jak McKennon spolkl jed, nemám nejmenší potuchu.“

Dostal se do defenzívy, svalnaté paže měl zkřížené na mohutných prsou, zbrázděný obličej se mračil, dokonce i zrzavý knír jako by se ježil.

„Tak si tedy promluvme o těch dvou dalších mužích, s kterými se stýkala.“

„Já ty druhý dva neznám, ty, co se o nich zmiňoval váš kolega…“

„Willis.“

„Jo, ten mrňous. Neznám je a neznal jsem McKennona a jestli tam teď nedostanu to sněžení, budu hezky nasranej, pane Carello.“

„Chip Endicott,“ naléhal Carella. „Nikdy jste o něm neslyšel? Správně Charles Endicott mladší. Je právník.“

„Neznal jsem ho, když tu byl váš kolega, a neznám ho ani teď.“

„A co Basil Hollander?“

„Neznám.“

„To jméno vám nic neříká?“

„Neříká…“

„Neříkalo, když tu byl můj kolega, a to bylo…“ Carella se podíval do notesu, „25. března? Den po McKennonově vraždě? Tenkrát vám to jméno nic neříkalo?“

„Ne.“

„A neříká vám ani teď?“

„Ne.“

„Čtete noviny, pane Riley?“

„Čtu.“

„Díváte se na televizi?“

„Nemám televizor.“

„Posloucháte rádio?“

„Když maluju.“

„A jméno Basil Hollander vám pořád ještě nic neříká?“

„Právě jsem vám řek…“

„Víte, že Basil Hollander je mrtev?“

Dívej se mu na oči.

„Víte, že byl zavražděn?“

Ještě se dívej.

„Někdo ho oddělal v jeho bytě na Addison Street ve 12. revíru. Ale vy jste to nevěděl, že?“

„Ne, já…“

„Mluvil jste s Marilyn Hollisovou po 1. dubnu?“

„Když to chcete vědět, tak ne. Já…“

„Dneska je čtvrtýho, pane Riley. Od prvního dodneška jste se slečnou Hollisovou nemluvil?“

„Nemluvil.“

„Myslel jsem, že jste důvěrní přátelé.“

„To jsme, ale…“

V podkroví nastalo ticho. Když Riley znova promluvil, skoro šeptal.

„Tohle je vážný, co?“ řekl.

„Moc,“ řekl Carella.

„Chci říct… to někdo odrovnává všechny její přátele?“

„Zatím dva,“ řekl Carella a pozoroval jeho oči. Od chvíle, co mu prozradil, že Basil Hollander je mrtev, neviděl v nich nic, ručička na detektoru lži se nepohnula, neodrazila se v nich vina, nic, co by naznačovalo, že Riley cítí víc než upřímné překvapení. Ale pak se v těch očích objevilo něco jako strach. Zrzavý chlap jako medvěd si najednou uvědomil, že byli zabiti dva Marilynini přátelé a že on je taky její přítel.

„Podezíráte mě nebo jsem naopak cíl?“ zeptal se. Pod rezavými vlasy a zakrouceným knírem byla jeho tvář úplně bledá.

„To bych sám rád věděl,“ řekl Carella.

„Žádám o policejní ochranu,“ řekl Riley.

9

Charles Ingersoll Endicott ml. o ni žádal taky. V pátek ráno 4. dubna vil hodin, potom, co záležitost promyslel a prodiskutoval se svými partnery u firmy Hackett, Rawlings, Pearson, Endicott, Lipsteinn a Marsh, zatelefonoval do služebny. Nemluvil sice s Willisem – ten byl v tu chvíli ještě v posteli s Marilyn Hollisovou – ale s Carellou, který se právě vrátil z té krátké schůzky s Nelsonem Rileym. Jak řekl Carellovi, jemu i jeho kolegům se zdá, že někdo systematicky vyvražďuje přátele Marilyn Hollisové – vemte si tu druhou vraždu zrovna na apríla, připisuje tomu Carella nějaký význam? – a že se zdá rozumné, aby on, když je přece taky blízký přítel Marilyn Hollisové, požádal právě teď o nějaký druh policejní ochrany. Nemá Carella dojem, že právě on je na řadě?

Carella v duchu souhlasil, že Endicott je skutečně velmi pravděpodobným kandidátem na likvidaci, ale řekl jen, že vezme záležitost v úvahu (jeho slovník mimoděk napodoboval Endicottův poněkud kroucený právnický styl), projedná ji s poručíkem a zavolá, jakmile dospěje k rozhodnutí.

Poručík Byrnes řekl: „Kde je himlhergot Willis?“

„Má službu až od čtyř,“ řekl Carella.

„Tak co tu himlhergot děláš ty?“

„Kéž bych tak seděl na tvým místě,“ řekl Carella a usmál se.

„Posluž si,“ řekl Byrnes.

„Co mám říct Endicottovi? A Rileymu?“

„Mají starost, co?“

„Ty bys neměl?“

Byrnes pokrčil rameny. „Já jsem tady už moc dlouho,“ řekl. „Jak se začneš bát, že z desátýho poschodí vypadne sejf a praští tě do hlavy, tak se zblázníš. Jaká je pravděpodobnost, že vrah chce dostat ty zbývající dva? Já bych řek, že jedna k miliónu.“

„Když je člověk jeden z těch dvou, tak to stačí.“

„Co chtějí? Ochranu na čtyřiadvacet hodin? Tři turnusy?“

„Neřekli přesně.“

„Znamená to vzít šest lidí odněkud, kde jsou zapotřebí. Šest detektivů nemůžu dát v žádným případě. Zrovna teď, když se dělá hezky a štěnice vylízají z děr.“

„Co použít pochůzkáře.“

„V civilu, aby to bylo k něčemu. Jak ten vrah uvidí uniformu, veme nohy na ramena.“

„A o to jde, nebo ne?“

„Ne. Jde o to, že jestli máme takhle plejtvat lidma, musí to mít ještě nějakej jinej účel, ne jen chránit dva poseroutky. Kdyby měli policajti chránit každýho, kdo se v tomhle městě bojí, nezůstal by nám žádnej na to ostatní. Povolím ti celodenní a celonoční ochranu jenom proto, že jestli to pachatel zkusí znova, bude tam člověk, kterej ho dopadne. Zjistím, jestli má kapitán Frick volný tři maníky. Endicott a Riley ať chvíli počkají.“

Za hodinu bylo přes námitky kapitána Fricka rozhodnuto, že šest pořádkových policistů bude skutečně vyčleněno z obvyklých povinností a začne po celých čtyřiadvacet hodin tajně hlídat Endicotta a Rileyho. Frick (protože štěnice vylízaly z děr nejen detektivům, ale i uniformovaným strážníkům) vybral šest mužů, které mohl nejspíš postrádat, půl tuctu budižkničemů, pro které bylo hlídání vítaným přerušením únavné a nebezpečné práce na ulicích. Ale pak najednou přestala ta povinnost vypadat jako placená dovolená někde na venku; pohádali se, kdo vezme funebráka, tedy tu nejlepší, protože Endicott a Riley budou v prázdných nočních a ranních hodinách spát a jejich ochránci budou mít možnost taky si trochu dáchnout. Handrkování vyřešil Frick tím, že okamžitě přidělil jednotlivé služby sám. Ty budeš mít večerní, ty noční. Puntík. A tak se ve dvě hodiny odpoledne vydali dva policajti zdráhavě ka
ždý jinam: jeden do podkroví Nelsona Rileyho na Carlson Street a druhý do Endicottovy kanceláře na Jefferson Avenue.

Prozatím byli tedy oba muži chráněni.

Jakžtakž.

Willis přišel to odpoledne do práce ve čtyři.

Pískal si.

Carella, který byl v práci od devíti ráno, přetáhl službu až do tři čtvrtě na dvanáct v noci. Během jeho turnusu vyfasovali detektivové jedno ozbrojené vloupání, jeden pokus o znásilnění, tři napadení a krádež. Endicotta ani Rileyho se k velké radosti dvou budižkničemů, které přišli kolegové vystřídat ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne, nikdo zabít nepokusil. Ve tři čtvrtě na dvanáct se hlásil do služby třetí pár policistů a dověděl se, že Endicott a Riley jsou v bezpečí a na kutích. Carella a Willis byli vystřídáni ve stejnou hodinu.

Oba čekal volný víkend.

Carella šel rovnou domů do Riverheadu k ženě a dětem.

Willis šel rovnou do domu v Harborside Lane.

Jedno křídlo domu bylo uzavřeno – abych ušetřila na topení, řekla mu – a sloužilo jako skladiště na haraburdí, pro které se nenašlo místo v ostatních prostorách domu. Například pestrobarevná, ručně malovaná váza stála na čemsi, co Willis pokládal za nízký servírovací stolek pokrytý červeným šálem. Marilyn mu řekla, že vázu ručně pomaloval člověk, který seděl na chodníku a měl kolem sebe spoustu ošklivých hliněných předmětů, z nichž se jí líbila jedině tahle váza, i když tušila, že barvy jednoho krásného dne vyblednou. Ve váze bývaly umělé květiny, ale ona je vyhodila, když zjistila, že stropem zatéká, a tak postrčila bednu s vázou pod místo, kudy zatékalo, protože když už tam musí něco stát, je váza estetičtější než hrnec, nemyslíš?

To, co Willis pokládal za servírovací stoleček pod vázou a šálem, byla „bedna“, o které mluvila. Šál koupila v Buenos Aires, kam odjela, když utekla Josephu Sewardovi. Bedna byla od pomerančů Sunkist a našla ji za jedním hokynářstvím, hned když přijela sem. Měla v úmyslu odmočit nálepku a dát si ji zarámovat v jednom krámku na Stemu, o kterém ví, a kde rámují tak báječně, že i obyčejná kresbička tužkou vypadá jako Picasso. Když koupila dům, přinesla i bednu, ale nálepku nějak nikdy neodmočila, a tak přemístila bednu do skladiště, přikryla ji šálem a postavila na ni vázu s umělými květinami, dokud nezačalo zatékat stropem.

Na stěně ve skladišti visela čtyři vodítka na psa.

Kdysi měla psa, potom, co koupila dům, byl to velikánský novofunlanďan a jmenoval se Ledovec, protože byl černý, ale nemohla s ním chodit do parku na procházky, které potřeboval, trávila totiž všechen čas sháněním věcí a běháním po výstavních síních, zařizovala si přece dům. Tak dala psa jednomu člověku, byl to její přítel – „Přítel nebo jen známý?“ zeptal se Willis.

„Já myslela, že přítel,“ řekla.

– ale psa přejelo auto a tím málem skončilo jejich přátelství, když byl ten člověk tak nedbalý a vůbec. Jenže se s ním scházela dál, až se dověděla, že má v Las Vegas ženu a čtyři děti, a tak mu řekla, že nestojí o záletníky a lháře, obzvláště záletné lháře, kteří nechají psa volně běhat po ulici, takže ho přejede cadillac. Vodítka si nechala, toho psa měla opravdu ráda, a taky protože se třeba jednou rozhodne a koupí si jiného psa, i když je to celkem nepravděpodobné.

Skladiště bylo od podlahy ke stropu nacpáno lepenkovými krabicemi. V některých byly dopisy, většinou od někdejších přátel tady z města, které si nechala, když žila na pobřeží a později v Houstonu, když ji pásl Seward. O podrobnostech, jak zabředla do takového života, odmítala mluvit – obyčejná historie, Hale, jeden chlap mě vyhodil a už to bylo – ale přece jen řekla, že do Houstonu se dostala potom, co odešla od toho halamy na Malibu, který ji mlátil. Ne, matka se jí nikdy nepokusila napsat do Kalifornie. Ne, matka se nikdy neprovdala za milionáře. Jak už Willis ví, byly to jen lži. Kdyby mu tenkrát začala vyprávět, co se dělo, když odjela z Kalifornie, dostala by se k Houstonu a ke všemu ostatnímu, a mohla ho na místě ztratit.

Většina krabic obsahovala výstřižky z novin a časopisů.

Byly tam články o rakovině prsu…

„Strašně se bojím, že jednou dostanu rakovinu prsu. Nebo ještě hůř, rakovinu dělohy. Když jsem dělala to… no, víš, pořád jsem měla strach, že chytnu tripla. Měla jsem kliku, ale dovedeš si představit, čeho se ty ubohý holky musí bát dneska? Kapavku nebo syfilis vyléčíš, ale herpes je na celej život a AIDS je na smrt. Rakoviny jsem se nebála, i když jsem snad měla. Ale teď se bojím strašně, protože matka zemřela na rakovinu. Židovky nemají rakovinu dělohy, víš, nebo aspoň jich není moc, protože Židi jsou obřezaný, škoda že nejsem Židovka. Ale matka zemřela na rakovinu, a tak jsem k tomu snad náchylná. Proto jsem si schovala všechny ty články o rakovině prsu, protože kdo ví, co se může stát? Měl bys mě rád, kdybych měla jen jeden prs?“

… a obrázky manekýnek vystříhané z Vogue a Harper’s Bazaaru a Sedmnáctky…

„Když jsem to dělala, toužila jsem se stát manekýnkou. Dostávají většinou tak šedesát sedmdesát dolarů za hodinu, a já jsem dostávala za hodinu i tři stovky, přesto jsem strašně toužila vyměnit si s nima místo. Stávala jsem před zrcadlem nahá a napodobovala jsem jejich postoje. To se musí stát jinak, víš, takhle nějak, s jednou nohou dopředu a s bokama na stranu, já mám úzký boky, a to je pro manekýnku trefa, a taky malý prsa.“

„Nejsou malý,“ řekl Willis.

„No, nejsem zrovna typ matky země,“ řekla, „ale děkuju.“

Byl tam celý šanon s materiály o 1. světové válce, dokonce několik čísel novin z r. 1919, které koupila v antikvariátě na Basington Street…

„Protože tahle válka mě vážně fascinuje, víš. Tolik vojáků sedí v zákopech a jen koukají přes zemi nikoho, po všem lezou krysy, a oni jen onanujou, aby si ukrátili dlouhou chvíli. Nebylo to jako moderní válka, jako dneska, kdy na sebe lidi jen házejí bomby. Doufám, že tu velikánskou nehodí, co myslíš? Jestli jo, tak doufám, že budeme spolu v posteli. Víš, co bych opravdu jednou ráda udělala? Nesměj se mi, prosím tě. Ráda bych napsala knihu o první světový válce. Je to k smíchu, já vím. Určitě nemám talent. Ale kdo ví?“

Z let, která strávila v Buenos Aires, si odnesla znalost španělštiny; Willise jí omračovala a přiváděla v úžas, zvlášť když ji vychrlila na nic netušícího portorického taxikáře, který je vezl v sobotu domů z oběda a byl tak drzý, že zvolil o něco delší cestu. Mluvila španělsky plynně, lidově a sprostě, kořenila své projevy návody jako „vete el carajo“ (což znamenalo, jak řekla Willisovi, „táhni ke všem čertům“) a epitety jako „hijo de la gran puta“ a „cabeza de mierda“, což mělo za následek, že maličký taxikář nechal volant volantem, vylezl ven a začal taky hulákat jakési vybrané nadávky. Stáli oba s Marilyn uprostřed ulice těsně naproti sobě, skoro se dotýkali a ječeli na sebe jako Carmen a důstojník, co ji zatýkal, zatímco na chodnících se shromažďovaly davy a strážník v uniformě se příhodně díval jinam. Později odpoledne, když byli v posteli, řekla Willisovi, že nazvala taxikáře j en posraným šmejdem.

Ten víkend zjistil, že do hospodyně má daleko.

V pondělí, ve středu a v pátek přicházela uklízečka, ale ve dnech mezi tím – jako teď – nechávala Marilyn dům, aby se „vrátil do přírodního stavu“, jak říkala. V kuchyni vládl naprostý chaos. Dřez byl vrchovatě plný špinavého nádobí, hrnců, kastrolů a pánví, protože Marilyn vyhovovalo použít postupně všechno, co měla, ať to pak posluhovačka umyje a vyčistí. Chladnička byla zbrusu nový model, ale kromě několika načatých jogurtů, zvadlého hlávkového salátu a kusu žluklého másla v ní nic nebylo. Marilyn vysvětlila, že málokdy jí doma, a pokud to má v úmyslu, je snadnější a zdraví prospěšnější, když zaskočí do hokynářství na Stemu, jen o dva bloky jižním směrem, a koupí něco čerstvého, nebo mléko nebo vejce nebo co právě potřebuje, místo aby se to kazilo v ledničce. Na podlaze v ložnici, a dokonce i v obýváku hned za dveřmi se válela hromada špinavého šatstva. Marilyn se s oblibou svlék
ala, sotva vkročila do domu a zamkla za sebou dveře; shodila blůzu a sukni nebo svetr a legíny, odkopla střevíce a chodila po bytě jen v kalhotkách. Dům je prý chráněn před ulicí a nikdo nevidí dovnitř; kromě toho, kdyby se stalo, že by se nějaký chlap náhodou podíval z protějšího parku a zahlédl ji, jak ji pámbu stvořil, neviděl by nic, co před ním už nevidělo sto tisíc chlapů.

„Promiň,“ řekla hned. „Vadí ti to?“

„Vadí,“ řekl.

„Slibuju, že se o svým životě už nikdy nezmíním. Přísahám u pánaboha. Ale já jsem to opravdu dělala, víš. Dlouho.“

„Já vím.“

Myslel na to, že spousta policistů si nakonec bere prostitutky. Proč asi?

Taky myslel na to, proč ho najednou napadlo manželství.

V sobotu odpoledne spolu kouřili kokain.

V životě kokain nekouřil, ačkoli znal policisty, kteří to dělali.

Leželi spolu v posteli, když vstala a šla nahá k jedné ze dvou starodávných skříněk. Když se vrátila do postele, držela něco, co na první pohled vypadalo jako dvě cigarety.

„Já nekouřím,“ řekl.

„To je marjánka na povzbuzenou,“ řekla, a když k němu natáhla dlaň, samozřejmě poznal, že je to marihuana.

„Tohle je na povzbuzenou,“ řekl a sáhl si mezi nohy.

„To tedy určitě,“ řekla, „ale tohle taky. Pojď, Hale, dáme si.“

„Já bych si dal hned,“ řekl. „Jen se na mě podívej.“

„Teď to schovej,“ řekla. „Tohle je pošušňání, uvidíš, jak nám to pak krásně půjde.“

„Krásněji to už jít nemůže.“

„Ty to neznáš?“ řekla a překvapeně se na něho podívala. „Ještě nikdy sis nedal čouda?“

„Nikdy.“

„To mě podrž!“ řekla. „Panenská půda! Pojď, já tě to naučím.“

„Ale já se nechci učit.“

„Jen pojď,“ řekla. „Určitě si i pan policejní ředitel občas dá…“

„Možná, ale…“

„Jen malilinko, Hale. Nikdo ti nebude vrážet jehlu do ruky…“

„Tak…“

„Akorát si zhluboka šlukneš, víc, než když kouříš cigaretu, spolkneš kouř a nevyfoukneš ho, co nejdýl vydržíš.“

„Viděl jsem, jak se to dělá,“ řekl suše.

„Když konečně vydechneš,“ řekla, „mělo by být kouře jen nepatrně, chápeš?“

„Marilyn…“

„Koukej se na mě a nebuď takovej svatoušek! Já si dám čouda první, abys viděl, jak na to, a pak ti to předám. Prosím tě, nezdržuj, Hale, tohle je Akapulský zlato a ne svinstvo jako Winston nebo True.“

Vdechla a podala mu cigaretu. Nadechl se a hned se prudce rozkašlal.

„Ale, ale,“ řekla. „Zkus to ještě jednou.“

Zkusil to ještě jednou. Tentokrát se nerozkašlal.

„Vidíš! Teď zase já.“

Podávali si cigaretu tak dlouho, až z ní nezbylo nic než malinký žhnoucí špaček. Marilyn ho držela mezi palcem a ukazováčkem, hlučně sála a pak odhodila uhlík do popelníku na nočním stolku.

„Důkaz,“ řekla. „Pro případ, že byste sem chtěli vtrhnout.“

„Nejsem ve službě,“ řekl.

„Nepovídej, chlapečku, vážně?“ řekla. „Jak se cítíš? Už?“

„Nic.“

„Musíš pár minut počkat,“ řekla. „U prvňáčků to někdy nepůsobí hned.“

„Necítím nic,“ řekl.

„Není všechno najednou svěží a jasný?“

„Ne.“

„U různejch lidí to funguje různě,“ řekla. „Já vidím všechno ostře a jasně, všechny obrysy jsou výrazný a ostrý a jasný. Všechny obrysy. Výrazný a jasný.“

„Zapomnělas na ostrý,“ řekl.

„Ano, výrazný, jasný a ostrý,“ řekla. „Některým lidem se všechno zamlží, ale mně ne. Já se uvolním a všechno zrovna svítí, jak je to ostře a jasně výrazný.“

„Se mnou se neděje nic,“ řekl Willis.

„Jak vidíš mě?“ zeptala se. „Jsem výrazná a ostrá?“

„Jsi neoblečená.“

„To vím, ale jsem taky výrazná a ostrá?“

„Ne, jsi hebká a oblá.“

„Některý lidi vidí věci hebký a oblý,“ řekla.

„Zvlášť, když ty věci hebký a oblý jsou.“

„Ber to vážně, ano?“ řekla. „Vstaň a přejdi přes pokoj. Jé, podívej se na sebe,“ řekla. „Co se stalo?“

„Zničilo mě tvoje Akapulský zlato,“ řekl.

„Ne, naopak, sex je ještě lepší, uvidíš. Vstaň a přejdi přes pokoj.“

„Myslíš, že se vylepším?“

„Chci, abys viděl, jak to účinkuje v čase a vzdálenosti. Spoustě lidí to poplete vzdálenosti. Tamhleta zeď se jim bude zdát vzdálená milión mil, bude jim trvat věčnost, než k ní dojdou a dotknou se jí. Tak běž, zkus to.“

„Já chci, abych byl jako před chvílí,“ řekl.

„Běž k protější zdi.“

„Oči mi nezavážeš?“

„Zdá se ti ta zeď daleko?“

„Vypadá, že je zrovna tam.“

„Kde tam?“

„Zrovna tam na konci tunelu,“ řekl a rozesmál se.

„Znala jsem jednoho člověka, který…“

„Slíbilas, že nebudeš…“

„Ne, ne, tohle byl kamarád. A ten řek, že peklo je Holandskej tunel. Peklo je uvíznout navěky v Holandským tunelu.“

„Kde je ten Holandskej tunel?“ zeptal se Willis. „V Amsterodamu?“

„Ne, v New Yorku. Byl Newyorčan. Recitoval mi báseň.“

„Holandskou báseň?“ zeptal se Willis a znova se rozesmál.

„Anglickou, anglickou. Napsal ji sám, chtěl bys ji slyšet?“

„Ne,“ řekl Willis a nepřestával se smát.

„Jen poslouchej:

Slunce hřeje, žáby kvákaj,

teta Mimsy skákala,

nomský krysy vodu cákaj,

jedna z nich ji sežrala.“

„Jaký krysy?“

„Nomský.“

„Z Nome na Aljašce?“

„Asi. Jsou žravý.“

„Koho že sežraly?“

„Tetu Mimsy. Jako ty v Mexiku. Nebo na celým světě. Krysy na celým světě, chci říct.“

„V Mexiku? O čem to mluvíš?“

„Že sežraly chudinku tetu Mimsy. Úplný kanibalisti.“

„Chceš říct kanibalové?“

„Ovšem,“ řekla Marilyn.

„Víš, že tady máš kladivo?“ řekl Willis.

„Kde?“

„Tady na stolku.“

„Na jakým stolku?“

„Na stolku vedle postele. Je tam lampa a telefon a kladivo.“

„Ach tak, moje kladivo,“ řekla.

„Že bys byla truhlářka?“ zeptal se a zase se rozesmál.

„To mám na obranu,“ řekla. „Pro ženskou nejlepší zbraň. Schovala jsem si článek, kde se to říkalo.“

„Máš na to kladivo zbrojní pas?“ zeptal se. Smál se a smál, jako by nemohl přestat.

„Mluvím vážně,“ řekla.

„Nosíš ho s sebou?“ řekl a zalykal se smíchem.

„Abys věděl, ženský dovedou zacházet s kladivem. Nenajdeš na světě ženskou, která by aspoň jednou v životě nezatloukla hřebík nebo něco. Ví, jak ho vzít do ruky, jak se s ním rozmáchnout, dovede ho použít. Chudák lotr, kterej mi sem vrazí a pokusí se na mě sáhnout. V Mexiku byli lidi, který zabíjeli krysy kladivem.“

„V Mexiku?“

„Bodejť, tam byly krysy velký jako krokodýlové. Skákaly na lidi, když spali v posteli, snažily se jim ukousnout kus obličeje. Krysy kanibalové.“

„Kanibalové požírají jen svůj vlastní druh,“ řekl Willis.

„Ohromný nápad,“ řekla a usmívala se. „Pojď a ukousni si mě.“

Milovali se neúnavně a nekonečně celou neděli, a pozdě v noci, když si leželi vyčerpaně v náručí a sdělovali si šeptem své oblíbené barvy a oblíbenou zmrzlinu a oblíbené filmy a televizní programy a oblíbené písničky – všechny oblíbenosti, jejichž seznamy si čerství milenci pořizují na věčné časy – zmínila se o tom, že v písničce „Měsíční záře ve Vermontu“ se nerýmují ani dva řádky. Zeptal se jí, kde vzala tuhle senzační informaci a ona řekla, že jí to pověděl jeden hráč na trombón, kterého znala.

„O tom trombónistovi jsi mi neřekla,“ řekl Willis.

„Nemá přece smysl, abych ti povídala o každý maličkosti, kterou jsem kdy udělala, nebo o každým, koho jsem v životě poznala,“ řekla. „Ale je pravda, že se tam nerýmujou ani dva řádky. Zkus to.“

„Já slova neznám,“ řekl Willis. „Pověz mi o tom trombónistovi.“

„Proč? Aby ses zase naštval? Jako ses naštval v pátek v parku?“

„Nenaštvu se.“

„Byl to prostě někdo, koho jsem znala.“

„Zákazník?“

„Ano. Zákazník.“

„Kde?“

„V Buenos Aires.“

„Jihoameričan?“

„Ne. Z New Orleansu.“

„Správně. Na kytary hrajou Jihoameričani, že jo?“

„Vidíš?“ řekla. „Už ses zase naštval.“

„Nenaštval,“ řekl.

„Myslím, že bysme si měli něco vyjasnit hned teď,“ řekla.

„Jsem pro,“ řekl.

„Byla jsem děvka? Byla a neřekla jsem to tady v městě nikomu, jen tobě. Ale jestli…“

„Řeklas mi to jen proto, že jsem na to přišel sám,“ řekl. „Prozradil mi to ten detektiv z Houstonu.“

„Ať jsem to řekla z jakýhokoli důvodu, je to fakt. Necháš mě laskavě domluvit?“

„Prosím.“

„Snažím se ti říct, že jestli to, co jsem kdysi dělala, bude mezi náma problém pořád, tak… Podívej, Hale, je mi líto, ale já nemůžu hlídat každý slovíčko, který pronesu.“

„Nikdo se tě o to neprosí.“

„Já myslím, že jo. Byla jsem děvka, ale už nejsem.“

„Jak to můžu vědět?“

„Vlez mi na záda, už zase začínáš!“ řekla a vstala z postele.

„Kam jdeš?“ zeptal se.

„Pro dalšího čouda.“

„Ne, promluvme si o tomhle. Ty jsi s tím začala, tak…“

„Jdi do háje, já si chci dát čouda,“ řekla.

„Marilyn…“

„Tak poslyš,“ řekla, vrátila se k posteli a stála vedle ní nahá s rukama opřenýma v bok. „Nechci už slyšet ani slovo o tom, kdo byl zákazník a kdo přítel, a jestli jsem si to s ním rozdávala tak nebo onak a dovolila mu to nebo ono, rozumíš? Dělala jsem všechno možný a ještě horší věci a jestli to má mezi náma vypadat tak, jak chci, aby to vypadalo…“

„Jak chceš, aby to vypadalo?“

„Chci, abysme k sobě byli upřímný,“ řekla. „Otevřený. A jestli uděláš vtip na tohle slovo, tak tě majznu tím kladivem, pánbu je můj svědek!“

„Bez komentáře,“ řekl a usmál se. „Já se kladiv bojím.“

„Jen si vtipkuj! Já mluvím vážně a ty…“

„Já mluvím taky vážně.“

„Myslíš si, že jsem pořád ještě děvka, viď?“

Neodpověděl.

„Myslíš si, že jsem s tím trombónistou byla minulý týden a ne před pěti lety v Buenos Aires, viď?“

„Tak řekni, kdy to bylo?“

„Já tě na mou duši majznu tím kladivem,“ řekla a sáhla po něm.

„Uklidni se,“ řekl a popadl ji za zápěstí.

Snažila se mu vytrhnout.

„Uklidni se,“ řekl mírněji.

„Pusť mě,“ řekla. „Nemám ráda násilníky.“

Pustil ji.

„Chceš, abysme si promluvili, nebo co?“ řekl.

„Ne, chci, aby ses oblík a vypadnul.“

„Prosím,“ řekl.

„Ne, to taky nechci,“ řekla.

„Co tedy chceš, Marilyn?“

„Aby ses ke mně nastěhoval.“

Oněměl úžasem.

Snažil se jí číst v obličeji v slabém světle, které pronikalo zvenčí zataženými záclonami. Myslí to vážně? Opravdu chce…?

„Pak to budeš vědět jistě,“ řekla. „Budeš vědět, že jsem nevinná. A pak… mě snad… budeš mít rád.“

Byl dojat téměř k slzám. Zakryl si rukou oči ze strachu, že se dá do pláče, a nechtěl, aby to viděla.

„Uděláš to?“ zeptala se.

„Myslel jsem, že mě nikdy nepožádáš,“ řekl. Snažil se o lehký tón, ale slzy se vyřinuly tak jako tak. Přestal se ovládat a zavzlykal.

„Ach, ty můj chlapečku,“ řekla a vzala ho do náručí, „prosím tě, není proč brečet, prosím tě, nebreč,“ říkala, „ach bože, co si počnu s tímhle člověkem, miláčku, prosím tě, nebreč,“ a líbala ho na vlhké tváře a na oči a na ústa a říkala: „Ach bože, jak já tě miluju, Hale,“ a on myslel na to, jak je to dávno, co mu nějaká žena říkala tahle slova, a skrze slzy řekl: „Já tě taky miluju,“ a tady to začalo doopravdy.

10

Výhodou celodenní a celonoční ochrany Endicotta a Rileyho bylo, že se nikdo nepokusil o jejich životy. Ale už za týden si poručík Byrnes zavolal Carellu a zeptal se ho, jak dlouho chce ještě zaměstnávat těch šest budižkničemů.

„Musíš se na to dívat ze dvou stran,“ řekl. „Je pravda, že se je nikdo nepokusil zabít, ale třeba jen proto, že vrah, ať už je to kdo chce, se o ochraně dověděl a bojí se něco podniknout. Na druhý straně je možná vrahem Endicott nebo Riley, který hlídáme ve dne v noci a který se taky ani nepohnou, když na nich sedí policajti jak štěnice. Co ty na to?“

Bylo lahodné páteční ráno 11. dubna, už třetí týden ode dne, kdy byl Jerome McKennon nalezen ve svém bytě na silverminském Oválu, jak leží ve vlastních výkalech. Dva týdny a čtyři dny věnované jednomu případu bez viditelných výsledků je dlouhá doba. To taky řekl poručíku Byrnesovi kapitán Frick hned ráno. Frick velel celému revíru. Byrnes ho poslouchal málokdy, ale tentokrát na kapitánových řečech něco bylo. Kapitán si umínil odvolat těch šest policajtů a vrátit je na původní místa.

„Frick chce svý lidi zpátky,“ řekl Byrnes.

„Tak ať jdou,“ řekl Carella.

„To myslíš vážně?“

„Myslím, že jediný možný podezřelý jsou Endicott, Riley a Hollisová, jiný nemáme. Jestli je to ona, tak ví už od nich, že jsou hlídaný, a musela by být blázen, aby podnikla něco dalšího. Ty ostatní dva mají za zády policajty a nemůžou se projevit, to máte pravdu.“

„Na pováženou je jen to, že o ty policajty požádali sami.“

„Třeba nás chtěli zmást.“

„Jak ty se na to díváš, Steve? Ale bez vytáček. Řek jsi tři podezřelý…“

„Tři možný podezřelý jsem řek.“

„Dejme tomu, že je to ta ženská. Zatím jen jako. Proč to dělá?“

„Nevím. Obrátil jsem se na notářství. McKennon poslední vůli nenechal a Hollander odkázal to málo, co měl, svý sestře. Hollisová prohlašuje, že oba zavražděný byli její kamarádi, a já jí věřím, Hal taky. A na dobu, kdy se to stalo, má skálopevný alibi…“

„Její alibi jsou ty druhý dva podezřelý.“

„Bohužel,“ řekl Carella a vzdychl.

„Vyslechnul jsi všechny lidi kolem McKennona?“

„Vyslechnul. Nevidím nikoho, kdo by padal v úvahu.“

„A co Hollander?“

„Vyloženě samotář, až na styky s Hollisovou.“

„Účetní, říkáš?“

„Jo.“

„Jak se s ním seznámila?“

„Nevím.“

„Staral se jí o finance?“

„Nevím.“

„Zjisti to. Možná že přišel v jejích papírech na něco podezřelýho. Třeba zabila McKennona jako zástěrku. Jestli byl jejím pravým terčem Hollander, moh vědět něco, co si nepřála, aby se dověděla pojišťovna.“

„Snad,“ řekl Carella.

„Je to přece možnost, ne?“

„Je,“ řekl Carella.

„Říkáš, že se živila prostitucí?“

„Jen jeden podzim, Pete. V Houstonu před sedmi lety.“

„Ještě nikdy jsem nepotkal štětku se srdcem ze zlata, ty jo?“

„Nikdy.“

„Kde přišla ke všem těm penězům, který má? Napsals do zprávy, že má nóbl barák…“

„Nevím. Zjistím to od Willise. Většinou s ní mluvil on.“

„Promluv si s ním. A s ní taky. Kde byl Hollander o velikonoční neděli? Než se vrátil domů.“

„U sestry. U tý, co ji jmenuje v poslední vůli.“

„S tou jsi taky mluvil?“

„Ano.“

„Co jí odkázal?“

„Starou bačkoru.“

„Znám lidi, který jsou schopni někoho podříznout pro měďák.“

„Tahle ne, Pete. Má muže instalatéra, dvě děti a na třetí má zaděláno. Jako vrah se mi nezdá…“

„Těhotný matky můžou někoho probodnout jako kdokoli jinej.“

„Je v osmým měsíci, Pete. Valí se jako slon. Kromě toho se tu noc, co to Hollander slíznul, dívala u sousedky na televizi.“

„Odkolika dokolika?“

„Vrátila se domů kolem jedenáctý.“

„Sousedka to potvrzuje?“

„Ano.“

„V kolik to dostal Hollander?“

„Doktor říká, že buď v neděli pozdě v noci nebo v pondělí brzo ráno.“

„Kde byla v…“

„V posteli. A pak vypravovala děti do školy.“

Byrnes vzdychl.

„Zavolej Hollisový,“ řekl. „Zjisti, kde se s ním seznámila, jestli pro ni pracoval a tak dál.“

Tak se Carella dozvěděl, že s ní Willis žije.

Vytočil číslo Marilyn Hollisové a telefon vzal muž.

„Haló?“

Carella hlas okamžitě poznal.

„Hale?“ řekl překvapeně.

„Opozdil jsem se, já vím,“ řekl Willis.

Carella se podíval na nástěnné hodiny. Bylo čtvrt na deset. Willis tu měl být už před půl hodinou. Ale…

„Zřejmě jsem vytočil špatný číslo,“ řekl Carella a podíval se do otevřeného notesu před sebou. Číslo Marilyn Hollisové, žádná mýlka. Nastalo dlouhé mlčení. Potom:

„Já tu bydlím,“ řekl Willis.

„Aha,“ řekl Carella a pak, aniž chtěl vtipkovat: „Lezeš jí do soukromí?“

„Ty vtípky si nech,“ utrhl se Willis. „Za hodinu jsem tam.“

A zavěsil.

Carella zíral na sluchátko.

I heleme se, řekl si.

Vrátil sluchátko do vidlice.

A ještě dlouho zíral na telefon.

Walter Johnson ze Zkušební komise pro potraviny a léčiva zavolal v deset. Carella mu telefonoval 2. dubna. Dnes bylo jedenáctého. Už skoro zapomněl, že čeká na odpověď. Carella měl v povaze, že u ostatních lidí očekával stejný smysl pro odpovědnost, jaký měl sám. Když někoho o něco požádal, přestal na to myslet a teprve při pohledu do poznámek zjistil, že úkol není splněn a jeho dotaz zůstal nepovšimnut. V byrokratickém bahně města nechával Carella normálně uplynout dva týdny, než něco urgoval. Na kalendáři měl napsáno, že má zavolat Johnsona šestnáctého. Johnson si pospíšil.

„Já vím, že jsem se opozdil,“ řekl Johnson.

Byl to den, kdy každý prohlašoval, že se opozdil. Ale Willis se ještě nedostavil.

„Co pro mě máte?“ zeptal se Carella.

„Chtěl jste znát komerční využití nikotinu.“

„Správně.“

„Proč vás to zajímá?“

„Vyšetřujeme jednu otravu nikotinem.“

„To je vzácnost, ne?“

„V mý praxi první případ.“

„Že by oběť snědla doutníky nebo cigarety?“

„Nic pro to nesvědčí.“

„Protože to by mohla být příčina, Víte. Smrtelná dávka je kolik? Čtyřicet nebo padesát miligramů?“

„Přibližně tolik.“

„Tak to by byly asi tři cigarety nebo dva doutníky. Kdyby je vaše oběť požila. Ale vy říkáte, že nepožila.“

„Nezdá se.“

„Chcete tedy vědět, jak mohl váš člověk přijít k něčemu, co obsahuje nikotin, jestli se nemýlím?“

„Ano.“

„Tak já jsem si to dal do počítače, než jsem vás zavolal. Mám to tady před sebou. ÚŽIP – Úřad ochrany životního prostředí – má na seznamu čtyřiadvacet registrovaných pesticidů, v nichž je nikotin jednou z nejaktivnějších složek. Mají taky podchycený čtyři, ve kterých je aktivní látka síran nikotinu. A další dva ze čtyřicátých let, kde je aktivní složkou tabák rozemletý na prášek.“

„To jsou všechno přípravky proti hmyzu?“

„Některý z nich chrání před hmyzem zvířata – jako třeba repelent Dexol. Ten obsahuje šest procent nikotinu ve směsi s kreozotem z bukovýho dřeva, fenolu, borovicovýho dehtu a mýdla. Nebo Jinx, repelent pro psy a kočky, ten obsahuje velice nízký procento nikotinu namíchaný do sušený krve, naftalínu a thiramu. Obsah nikotinu ve všech repelentech kolísá od jedny sedmsetiny procenta do devadesáti osmi procent. Některý takový látky se smějí prodávat jen omezeně, jiný úplně volně.“

„Jak omezeně?“

„Firma, která se pustí do výroby nějakýho pesticidu, musí předložit všechny údaje ÚŽIPu. Ten je prostuduje z hlediska vlivu na zdraví a bezpečnosti a pak udělí přípravku registrační číslo. Výrobní společnost musí příspěvek pod tím číslem registrovat v každým státě, kde ho chce prodávat. Některý výrobky ale registrační číslo nemají a to znamená, že se ÚŽIP ještě nerozhodl, jestli se mají prodávat volně nebo omezeně.“

„Když omezeně, tak komu?“

„Těm, co mají příslušnou licenci. Deratizátorům, zahradníkům, lesníkům a tak podobně.“

„Kolik takových výrobků se dostane volně?“

„Většina.“

„To znamená?“

„To znamená, že si je můžete koupit v každý drogerii nebo semenářství. Bez omezení. Vemte si třeba takový Černý list 40 ve spreji. Je schválený k prodeji v sedmadvaceti státech a v krámě si ho prostě vemete z police. Obsahuje čtyřicet procent nikotinu. Kdyby to bylo jen o zlomek víc, musel byste na něj mít zvláštní povolení. Je možný, že by ten váš člověk byl třeba deratizátor?“

„My nevíme, čím se živí,“ řekl Carella.

„No dobrá, připusťme, že není. A předpokládejme, že si zamanul získat z Černýho listu 40 – nebo z jakýhokoli jinýho roztoku se čtyřicetiprocentním obsahem nikotinu – čistý alkaloid. Přidal by do něj hydroxid sodný… ale to všechno asi víte.“

„Nevím.“

„Postupoval by… dejte mi chvilku na rozmyšlenou, jestli vám to mám popsat. Do roztoku by zastrčil elektrody pH-metru, aby zjistil jeho kyselost. Pak by se ho pokusil alkalizovat. Dál…“

„Jak by to udělal?“

„No, prostě by přilil roztok hydroxidu sodnýho. Aby sodík zreagoval se síranovým aniontem. Začínal by řekněme při pH tři nebo čtyři a skončil u devíti nebo desíti, zase jen tak hádám. Pak by se pokusil získat čistý alkaloid. Nikotin. Oddělit ho od síranu sodnýho. Jakmile by připravil roztok nikotinu ve vodě, smísil by ho v dělicí nálevce a…“

„S čím?“

„Například s éterem. Nikotin by se v éteru rozpustil a éterová vrstva by byla lehčí než voda. Počkal by, až se obě vrstvy oddělí, a pak by část vody odpustil kohoutem vespod nálevky. Přidal by další éter, znova by roztok dobře vytřepal, zase oddělil část vody, a takhle by pokračoval pořád dál, dokud by nedostal roztok nikotinu v éteru tak čistý, jak by chtěl.“

„Ale to by mu trvalo pěkně dlouho, ne?“

„Určitě by to nebylo tak snadný, zejména pokud by ten váš člověk neměl přístup k laboratornímu vybavení. Nemám tušení, kolik gramů roztoku by musel ztitrovat hydroxidem, aby dostal jeden gram čistýho nikotinu, jenže letální dávka je čtyřicet miligramů, stačí jen ochutnat.“

Přesně tohle slovo užil Blaney: ochutnat. Carellovi se najednou vybavily všechny ty reklamy na cigarety, které se vnucují chutí a vůní.

„Tohle ovšem platí za předpokladu, že ten člověk ví, jak izolovat čistý nikotin z jeho čtyřicetiprocentního roztoku.“

„No,“ řekl Johnson, „mohl taky udělat to, co dělával můj táta v Kentucky, když jsem byl ještě kluk.“

Carella nastražil uši.

„A to jako co?“ zeptal se.

„Připravoval si svůj vlastní roztok na hubení brouků. Do plechovky od kafe rozdrobil cigarety a přelil je vodou. Takhle je nechal asi tak týden, a pak je povařil. Udělal si takový čajíček, víte. A ten pak smíchal s mydlinkama, aby pěkně přilnul k listí. Na zahrádce mu to fungovalo fakt bezvadně. Váš vrah si třeba počínal úplně stejně. Rozdrtil doutníky nebo cigarety a dal je do plechovky s vodou. Pak směs předestiloval a tak si vyextrahoval jed.“ Na okamžik se odmlčel a pak se zeptal: „Máte na policii laborku?“

„Máme,“ řekl Carella.

„Tak tam zavolejte a zeptejte se jich na destilaci.“

„Děkuju vám,“ řekl Carella. „Moc jste mi pomohl.“

„Rádo se stalo,“ řekl Johnson a zavěsil.

Willis vešel do služebny, právě když Carella vytáčel číslo laboratoře. Oba se podívali na hodiny. Čtvrt na jedenáct.

„Kapitána Grossmana, prosím,“ řekl Carella do telefonu.

„Promiň, že jdu pozdě,“ řekl Willis a šel ke svému stolu.

Meyer Meyer, který čekal už půldruhé hodiny, až ho Willis vystřídá, neřekl nic. Šel k věšáku, vzal klobouk, zapálil si cigaretu a odešel.

„Kdy ho čekáte?“ řekl Carella do telefonu. „Vyřiďte mu, prosím, ať zavolá detektiva Carellu. Řekněte mu, že to spěchá.“

Odložil sluchátko.

„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se Willise.

„Mluvit o čem?“

„O tom, že žiješ s podezřelou osobou.“

Willis se podíval přes pokoj na Andyho Parkera, který se hrbil nad psacím strojem a pracně vyťukával zprávu. Parker byl jen v košili, okno za ním bylo otevřené a dovnitř proudil svěží vzduch a zvuky dopravního ruchu dole na Grover Avenue. Parker patřil k policistům, kterým Brown říkal, že jsou už „dávno hotový“. Do práce chodil se strniskem na bradě dlouho předtím, než to kriminalisti v Miami zavedli jako módní, jen proto, že pokládal své zaměstnání za svrab a neštovice a neuznal ho za hodná, aby se pro ně fintil. Parkerovi trvalo normálně dvě hodiny, než naklepal zprávu, i když dopadl pachatele přímo při činu. Nejlepší způsob, jak trávit pracovní den, bylo podle Parkera dělat co nejmíň. Projednávat něco delikátního v jeho doslechu nebylo radno. Podle Parkera se city hodily akorát pro kadeřníky a malíře pokojů.

„Jdem ven,“ řekl Carella.

„Už jdu,“ řekl Willis.

Prošli laťkovým hrazením a po chodbě do místnosti, kde se vyslýchalo. Carella za nimi zavřel dveře. Oba se posadili naproti sobě u dlouhého stolu. Za Willisem bylo průhledné zrcadlo, kterým bylo do místnosti vidět z vedlejší.

„Tak co?“ řekl Carella.

„To, že ti do toho nic není,“ řekl Willis.

„Souhlasím. Ale našemu oddělení ano.“

„Naše oddělení ať jde někam,“ řekl Willis. „Můžu bydlet, kde chci. A s kým chci.“

„Jen jestli to platí taky, když jde o osobu podezřelou ze dvou vražd.“

„Marilyn Hollisová nemá nic společnýho ani s jednou,“ řekl Willis dopáleně.

„O tom nejsem přesvědčen. Poručík taky ne.“

„Nemáte důvod myslet si, že ona…“

„Nemám ani důvod myslet si opak. Co je prosím tě s tebou, Hale? Že je podezřelá, to přece víš!“

„Kdo to říká? Já zas vím, že když má někdo nezvratný alibi…“

„Jako bys nevěděl, co všechno může vězet za nezvratným alibi! Několik nejúspěšnějších vrahů, který jsem poznal, mělo nezvratný…“

„Ona není vrah,“ zařval Willis.

V místnosti zavládlo ticho.

„Co teda uděláme?“ řekl Carella konečně. „Ty s ní žiješ, ale případ nemůžeme nechat…“

„Mně je jedno, co budeš dělat,“ řekl Willis.

„Jestli se všechno, co řekneme tady ve služebně, dostane rovnou k…“

„Neřek jsem ani neudělal nic, co by ohrozilo vyšetřování.“

V místnosti zavládlo opět ticho.

„Rád bych si s ní promluvil,“ řekl Carella. „Mám si smluvit schůzku tvým prostřednictvím?“

„Veď si svůj případ, jak chceš.“

„Já myslel, že je to náš případ.“

„Taky že je,“ řekl Willis. „Máme jen rozdílný názory na to, kdo je v podezření a kdo ne.“

„Je teď doma?“ zeptal se Carella.

„Byla, když jsem odcházel.“

„Tak jestli ti to nevadí, já za ní zajdu.“

„Snad bys měl dřív zavolat.“

„Hale…“ začal Carella a pak jen zavrtěl hlavou.

Když odcházel, seděl Willis za dlouhým stolem, průhledné zrcadlo za zády.

„Co byste chtěl vědět?“ zeptala se Carelly. Měla na sobě modré džíny a pánskou košili; Carellu napadlo, jestli není Willisova. Byli v táflovaném obývacím pokoji. V jedenáct hodin ráno byl dům tichý, tlusté zdi ho izolovaly od pouličního ruchu. Bylo snadné zapomenout, že se kdysi živila prostitucí. Vypadala jako dospívající dívka. Čistá pleť, živé modré oči, nenalíčená, ani rtěnku neměla. Ale k jejímu případu se hodilo pravidlo mnohonásobné myši. Vidíš-li ve stodole jednu myš, máš jich tam sto. Když děvče jednou šlape chodník, nezůstane při jednom kousku.

„Chci se vás zeptat na Basila Hollandera,“ řekl.

„Na co o něm?“

„Jak jste se s ním seznámila?“

„Jako v bibli,“ řekla a usmála se.

Typický počínání děvky. Vtipkují, aby to vypadalo líp.

„To už jste nám řekla,“ odpověděl suše. „Odkud ho znáte?“

„Proč to chcete vědět, pane Carello?“

„Byl váš přítel,“ řekl Carella. „Je mrtev. Jiný váš přítel je taky mrtvý. Jistě prominete naši zvědavost…“

„Nemám ráda ironii,“ řekla. „Co proti mně máte?“

„Nemám nic proti vám, ani nejsem na vaší straně, slečno Hollisová. Jsem policista a dělám…“

„Buďte tak laskav a ušetřte mě téhle říkanky o policistech, ano? Stačí, když mi to opakuje Hal.“

Hal. Samozřejmě. Jak jinak by mu říkala? Detektiv Willis?

„Co proti mně máte?“ řekla znova. „Že spolu žijeme?“

Rovnou k věci. Tím ostatním, na co se jí ptal, odkud zná Hollandera a že mu neodpověděla, se nebudeme zabývat.

„Co dělá Hal, je jeho věc,“ řekl. Willisovi řekl před necelou hodinou něco jiného. „Mně jde o to…“

„Já myslela, že vám a Hálovi jde o totéž.“

„Já jsem si to taky myslel,“ řekl Carella.

„Ale už si to nemyslíte? Protože on žije s někým, z koho se třeba vyklube chladnokrevnej vrahoun. Že mám pravdu?“

„Nic takovýho jsem neřek.“

„Ale myslíte si to. Že jsem mohla zabít Jerryho i Baze?“

„Nemám žádný důkazy, který by…“

„Teď nemluvíme o důkazech,“ řekla. „Důkazy svědčí o tom, že když ti dva přišli o život, nebyla jsem v jejich blízkosti. To jsou důkazy, pane Carello. Ale my teď mluvíme o pocitech, že ano? Jaký máte vy pocit? Myslíte si, že jsem je mohla zabít, viďte?“

„Myslím, že je mou povinností…“

„Ano, už jsme zase u vašich povinností.“

„Které vy nám vůbec neusnadňujete,“ řekl Carella.

„Ale? A čím, smím-li se ptát? Protože žiju s vaším kolegou?“

„Ne, ale protože neodpovídáte na otázku, kterou jsem vám před pěti minutama položil.“

„To už je pět minut?“ řekla. „Božínku, ten čas ale letí, když se člověk baví.“

„Co máte vy proti mně?“ zeptal se Carella.

„Já vás znám, pane Carello. Jste stejný jako všichni policajti, které jsem kdy poznala. S výjimkou Hala. Myslíte si, že když se jednou člověk dostal do rozporu se zákonem, bude s ním v rozpory vždycky. Leopard nemění svý skvrny, že, pane Carello? Děvka je děvkou nadosmrti.“

„Jestli si chcete o mně myslet tohle, tak si poslužte. Mezitím, jak jste se seznámila s Basilem Hollanderem?“

„Na koncertě,“ řekla a vzdychla.

„Na jakým?“

„Filharmonie.“

„Kdy?“

„Vloni v červnu.“

„Náhodou?“

„O přestávce. Začali jsme mluvit o programu a já jsem zjistila, že máme v hudbě stejný vkus. Okamžitě jsme si rozuměli.“

„A kdy jste se začali scházet?“

„Zavolal mi příští týden. Měl lístky do opery. Já o operu moc nestojím, ale šla jsem s ním, a bylo to báječný.“ Usmála se. „Ale o operu nestojím pořád.“

Vybraný vkus, myslel si. Houstonské štětky přirozeně chodí na koncerty filharmonie, ale o operu nestojí! Zapudil tu myšlenku. Možná že její mínění o něm je správné. Možná že je policajtem už příliš dlouho a příliš rychle si dělá úsudky na základě čistě empirických znalostí. Ale s napravenou prostitutkou nebo polepšeným ozbrojeným lupičem se ještě nikdy nesetkal. Taky ne s ozbrojeným lupičem, který by horoval pro symfonie. Nebo opery.

Z úcty k Willisovi se jí nezeptal, kdy začala spát s Hollanderem, ale zamrzelo ho to. Začíná při vyšetřování s kompromisy! Intenzita styku mezi mužem a ženou v případě vraždy je obvykle velice důležitá, zvlášť v případech kategorie On a Ona. Místo toho řekl: „Byl účetní, viďte?“

„To přece víte,“ řekla.

„Kdy jste se to dověděla?“

„Že je účetní?“ zeptala se a vypadala překvapeně. „Proč vás tohle může…“

„Svěřila jste mu někdy nějaký svý účty?“

„Ne. Co? Basilovi?“

„Máte přece účetního, ne?“

„Mám.“

„Kdo je to?“

„Jmenuji se Marc Aronstein.“

„Jak dlouho je vaším účetním?“

„Od té doby, co jsem sem přijela z Buenos Aires.“

„Z Buenos Aires?“

„Myslela jsem, že se vám o tom Hal třeba zmínil.“

„Nezmínil.“

„Šlapala jsem chodník v Buenos Aires.“

„Aha,“ řekl. „Jak dlouho?“

„Pět let.“

„V Houstonu taky.“

„Jen rok. Odjela jsem krátce potom, co mě chytli.“

Delší dobu, než si myslel. Willis to tedy trefil!

„Jela jste z Houstonu rovnou do Argentiny?“ zeptal se.

„Ne. Nejdřív do Mexika.“

„Tam jste dělala totéž?“

„Ne,“ řekla a usmála se. „Byla jsem tam na výletě.“

„Jak dlouho?“

„Asi tak půl roku.“

„Jak jste stará, slečno Hollisová?“

„Jste detektiv, tak si to spočítejte sám. Odešla jsem z domova tři měsíce před svými sedmnáctými narozeninami, odešla do Los Angeles, kde jsem byla něco přes rok, než jsem odjela do Houstonu.“

„Proč do Houstonu?“

„Myslela jsem si, že bych se mohla dostat na univerzitu.“

„Ale nedostala?“

„Seznámila jsem se s člověkem, kterej mi to rozmluvil.“

„S Josephem Sewardem?“

„Ne, Joe byl až potom.“

„Jak dlouho jste byla v Houstonu?“

„Už jsem vám to řekla. Rok. Počítáte to? Pak asi půl roku v Mexiku, pak pět let v Buenos Aires a tady jsem patnáct měsíců. Kolik to dělá?“

„Šestnáct, když jste odešla z domova…“

„Už skoro…“

„Vychází mi to na čtyřiadvacet.“

„V srpnu mi bude pětadvacet.“

„Měla jste rušný život,“ řekl.

„Rušnější, než si myslíte,“ řekla.

„Říkala jste, že vám váš otec…“

„Ne, lhala jsem, to přece víte. Nezkoušejte mě, pane Carello. Nenávidím úskočný lidi.“

„Jak jste přišla k tomuhle domu?“

„Hal vám to neřek? Přijela jsem sem se skoro dvěma milióny dolarů. Ten dům stál sedm set padesát tisíc. Zbytek jsem investovala. Proto jsem potřebovala finančního poradce.“

„Marca Aronsteina?“

„Ano. Z firmy Harvey Roth Inc.“

„Tady ve městě?“

„Ano. Na Battery Street. Blízko starý přístavní hráze.“

„Probírala jste někdy svý finance s panem Hollanderem?“

„Nikdy.“

„Měla jste někdy daňovou kontrolu?“

„Jednou.“

„Nějaký problémy?“

„Jen ty obvyklý.“

„Například?“

„Srážky C a Z.“

„Co je to?“

„Cestování a zábava.“

„Aha,“ řekl. V jeho zaměstnání se srážky na cestování a zábavu nevyskytovaly. „Mluvila jste o tom někdy s panem Hollanderem?“

„Říkám vám, že jsem s ním o finančních záležitostech nikdy nemluvila.“

„I když jste věděla, že je účetní?“

„Mluvili jsme o jiných věcech.“

„Věděl, že jste se živila prostitucí?“

„Ne.“

„A vaši ostatní přátelé?“

„Ne.“

„McKennon?“

„Ne.“

„Riley? Endicott?“

„Ani jeden.“

„Tu noc, co byl zavražděn McKennon…“

„…jsem lyžovala na Snowflaku.“

„S Nelsonem Rileym?“

„Ano.“

„A tu noc, co byl zabit Hollander…“

„…jsem byla u Chipa Endicotta.“

„Oba jsou vaši dobří přátelé?“

„Minulý čas,“ řekla.

„Co tím chcete říct?“

„Hal si nepřeje, abych se s nima stýkala.“

Tak ono je to takhle vážný, pomyslel si. „A poslechnete ho?“

„Poslechnu,“ řekla. Odmlčela se a pak řekla: „Já ho totiž mám ráda, víte.“

11

Když Marilyn došla v sobotu v deset hodin ráno před dům, kde bydlel Nelson Riley, stál u chodníku policejní vůz. Pomyslela si a jéjej, zaváhala chvíli na chodníku, pak se zhluboka nadechla a vešla dovnitř.

Během týdne obsluhoval zdviž, kterou zřídila továrna na klobouky sídlící dosud v 5. poschodí, černoch. Majitele továrny nepotěšilo, když Riley namaloval na dveře zdviže v 3. patře obrovský akt korpulentní dámy, která se rozpůlila – šmik od prsou přes břicho a klín – vždycky, když se dveře zdviže otevřely. Firma v sobotu a v neděli nepracovala a v ty dny se uživatelé zdviže obsluhovali sami. Což znamenalo, že každý se musel sám vypořádat s obstarožním zařízením, jak nejlíp uměl.

Marilyn s tím měla vždycky potíže: nějak se jí nikdy nedařilo zastavit zdviž přesně na místě, kde bylo označeno třetí poschodí. Pohybovala pákou sem a tam, až nakonec dosáhla toho, že podlaha zdviže byla ve stejné úrovni jako chodba 3. patra. Otevřela dveře od zdviže, pak s námahou dveře s tou namalovanou machnou a oboje za sebou zavřela, což bylo nutné, když zdviž nikdo neobsluhoval. Pak zamířila chodbou k podkroví, kde bydlel Riley.

Dveře podkroví byly otevřené. Uvnitř spatřila dva uniformované strážníky. Jeden psal cosi do notesu, druhý stál s rukama opřenýma v bok a poslouchal. Riley mu vykládal, že se mu včera v noci někdo vloupal do bytu.

„Sotva zrušej policejní ochranu, už sem někdo vleze,“ říkal.

„Jak to myslíte, policejní ochranu?“ zeptal se strážník s notesem.

„Měl jsem tu policajta ve dne v noci,“ řekl Riley.

„Proč?“

„Měli dojem, že potřebuju ochranu.“

„Kdo měl dojem?“

„Detektivové, co vyšetřujou ten případ.“

„Jakej případ a kde?“

„V sedmaosmdesátým revíru.“

Strážník s rukama v bok řekl: „Jakej případ?“

„Vraždu,“ řekl Riley. „Ahoj, Marilyn, pojď dál.“

„Slyšíš to, Franku?“ řekl strážník s notesem.

„Slyším, Charlie,“ řekl druhý strážník.

„Kdo je tohle?“ řekl Frank, když Marilyn přišla až k nim.

„Moje přítelkyně,“ řekl Riley a políbil ji na tvář.

„Proč si myslíte, že se sem někdo vloupal?“ zeptal se Charlie.

„Okno tamhle v obývací části bylo otevřený násilím,“ řekl Riley. „To je věc, co?“ řekl k Marilyn.

Strážníci přešli do obývací části. Riley s Marilyn šli za nimi.

„Vy tady bydlíte?“ zeptal se Frank.

„Bydlím a pracuju,“ řekl Riley.

„Co děláte?“ zeptal se Charlie.

„Maluju.“

„Vážně?“ řekl Frank. „Dal byste mi vizitku? Můj švára potřebuje vymalovat.“

„Já maluju obrazy,“ řekl Riley. „Támhlety.“ Hodil hlavou směrem k obrazům na stěně podkroví.

„Todle jste namaloval vy?“ řekl Frank.

„Ano.“

Frank se na něho nedíval a jen přikyvoval.

„A spíte tadyhle, že jo?“ řekl Charlie. „Na týdle vodní posteli?“

„Ano.“

„Jaký jsou ty vodní postele?“

„Dobrý,“ řekl Riley. „Koukněte se na to okno, uvidíte, kde bylo vypáčený.“

„Charlie přešel k oknu nedaleko nohou postele. Pečlivě si je prohlížel. Frank se mu díval přes rameno. Za jejich zády obrátila Marilyn oči k nebi.

„Myslíte tady tyhle ďoury a šrámy?“ řekl Charlie.

„Ano.“

„Předtím tu nebyly?“

„Ne.“

„Takže jsou čerstvý?“

„Ano.“

„Co myslíš ty, Franku?“

„Může to bejt vypáčený,“ řekl Frank a pokrčil rameny.

„Něco postrádáte?“ řekl Charlie.

„Ne, myslím, že ne.“

„Tak proč jste nás volal?“ zeptal se Frank.

„Když se někdo někam vloupá, tak to snad je důvod volat policii, ne?“

„Proč by se sem někdo vloupal a nic nevzal?“ řekl Charlie.

„Já nevidím nic, co by stálo za ukradnutí,“ řekl Frank a rozhlížel se po obytné části podkroví.

„Pan Riley dostává za jedno plátno přes pět tisíc dolarů,“ řekla Marilyn už celá naježená.

„Za cože?“

„Za jeden obraz.“

„Děláte si srandu?“ řekl Frank. Podíval se na obrazy v ateliéru novým pohledem. „Za tydle?“ řekl.

„Ňákej z těch cennejch obrazů chybí?“ zeptal se Charlie a zdůraznil slovo cenných, aby vyjádřil, jak moc tomu nevěří.

„Ne.“

„Takže nechybí nic?“

„Ne, ale…“

„Tak proč jste nás volal?“

„Volal jsem vás, protože už dva lidi byli zavražděný…“

„Ale ne v našem revíru, nebo jo?“

„Na tom přece nezá…“

„Měl jste zavolat sedmaosmdesátku,“ řekl Charlie, „kolegáčky, co dělaj na těch vraždách, ty jste měl volat.“

„Děkuju za radu,“ řekl Riley.

„Nestojí za řeč,“ řekl Charlie. „Až budu psát zprávu, zmíním se o sedmaosmdesátce, že už jsou jako v tom.“

„Měl byste si na ty vokna dát mříže,“ řekl Frank. „Venku je nouzový schodiště pro případ požáru a když jsou všechny ty obrázky tak cenný, jak říká tudle dáma…“ Skepticky zavrtěl hlavou. „Dejte si na vokna mříže, aby vám sem nikdo nelez.“

„A jak se dostanu ven, kdyby začlo hořet?“ řekl Riley.

„Zavoláte hasiče,“ řekl Charlie.

„Jsme tu hotový?“ řekl Frank.

„Jsme tu hotový,“ řekl Charlie a zaklapl notes.

Riley si vzdychl.

„Nashle,“ řekl Charlie a oba strážníci odpochodovali.

Sotva vypadli, řekl Riley: „Tohle město je za všechny prachy, co?“

„Měl bys vidět houstonský policajty,“ řekla.

„Někdo se sem vloupá a oni jen stojí a čučí…“

„Jseš si jist, že se sem někdo vloupal?“

„Když jsem včera večer odcházel, na oknech nic nebylo.“

„Snad bys měl zavolat…“

„Nač? Aby mi zase řekli, že nemají dost policajtů, aby mě tu hlídali? Mělas je slyšet. Úřední kecy. Město je samej zločin, policajty potřebujeme jinde, je nám líto, ale dýl vám ochranu poskytnout nemůžeme… to je policejní slovo, ochrana. Ochrana budov a dotyčnejch osob. To jsou taky jejich výrazy. Tohle je objekt a já jsem dotyčná osoba. Jenže já už dotyčná osoba nejsem. Já už jsem zase terč.“

Marilyn mlčela.

„Tak pojď a dej mi hubičku,“ řekl, usmál se a otevřel náruč.

„Musíme si o něčem promluvit,“ řekla Marilyn.

„Až pak,“ řekl Riley. „Chceš se napít?“

„Ne, děkuju.“

„Mám flašku prima whisky tuhle na poličce. Dvanáct let stará.“

„Teď ne, děkuju.“

„Vypadáš ohromně, řek jsem ti už, že vypadáš ohromně?“

„Děkuju.“

Měla na sobě modrou skládanou sukni, punčocháče stejné barvy, modré lodičky na vysokých podpatcích a k nim tašku přes rameno, bledě modrou blůzičku s kulatým límečkem a tmavomodrou pletenou vestu. Dlouhé plavé vlasy měla sčesané do ohonu a svázané mašličkou stejné barvy jako blůza.

„Vypadáš opravdu ohromně.“

„Děkuju.“

„Něco se děje?“

„Ne, ne.“

„Hartusili na tebe policajti?“

„Ptali se na moc věcí, ale neřekla bych, že hartusili.“

„Vážně se nechceš napít?“

„Úplně vážně.“

„A co kafe?“

„Já ho udělám,“ řekla.

„Mám jen instantní.“

„Já vím.“

Jako už tolikrát šla ke skříňce pod dřezem, vytáhla čajník a napustila do něj vodu.

„Nebudeš se zlobit, když to vedle trochu uklidím?“ zeptal se. „Makal jsem včera večer do noci a pak jsem vylít ven a nechal tady ten bordel. O víkendu mám rád pořádek. Člověk nikdy neví, kdo by moh přijít.“

Marilyn postavila vodu na vařič a zapnula ho. Riley šel do ateliéru a vytáhl smeták.

„Chtěl jsem tě zavolat,“ řekl.

„Jsem ráda, že jsi nevolal,“ řekla a z nástěnné skříňky vyndala dva šálky a plechovku s instantní kávou.

„Pročpak?“ řekl. „Mělas co dělat?“

„Moc.“

Odměřila lžičkou kávu do šálků, a pak se podívala na vodu.

„Já taky,“ řekl. „Vlastně proto jsem taky nevolal. Vidíš tady ten velkej?“

Šla k němu.

„Poznáváš?“

„Snowflake,“ řekla.

„Strašně jsem se nadřel, než jsem tam dostal ten sníh,“ řekl. „Ale teď to vypadá, že tam sněží, že jo?“

„Úplná vánice,“ řekla.

„Jo,“ řekl a hrdě se usmál. „Líbí?“

„Líbí.“

„To jseš ty v tý žlutý parce.“

„Moje parka není…“

„Já vím.“ Díval se na obraz a usmíval se. „Opravdu se ti líbí?“

„Opravdu. Moc.“

Vrátila se do druhé půlky podkroví podívat se, jestli se voda nevaří.

„Just ne,“ řekl. „Hele, v jakým stavu jsem nechal štětce!“

Posadil se na štokrle u pracovního stolu, zády k ní, a pustil se do čištění štětců. Když se zase obrátil, aby se na ni podíval, stála u police za přepážkou, láhev skotské v ruce.

„Dvanáct let,“ řekl. „Dárek od majitele galérie.“

Vytáhla zátku, čichla k hrdlu láhve a nakrčila nos.

„Vážně nechceš trošku?“

„Na mě je brzo. A skotskou nesnáším.“

Namáčel štětce do terpentýnu a pečlivě je čistil.

„Jako amatéři,“ řekl. „Ty nechávají štětce přes noc.“

Pracoval dál zády k ní. Dlouho mlčela. Zdvihl oči, když čajník zapískal.

„Káva je hotová,“ řekla.

„V ledničce je mlíko,“ řekl. „Cukr je v…“

„Já piju černou,“ řekla.

„Samo, už bych to měl vědět.“

Přinesla šálky ke stolu, u něhož seděl, a posadila se naproti němu. Páchlo to tu terpentýnem. Sáhla do kabelky, kterou měla přes rameno, vytáhla balíček cigaret a zapalovač se zlatým monogramem. Škrtla, přidržela plamínek u konce cigarety a vyfoukla kouř. Pak položila balíček cigaret na stůl a zapalovač na ně, byla to úhledná hromádka. Pozoroval její ruce. Náhle vzhlédla.

„Nelsone,“ řekla. „Chci to skončit.“

Podíval se na ni.

„Souhlasíš?“ řekla.

„Co se děje?“

„Prostě to zabalíme, ano?“

„Ne, co je? Zlobíš se, že jsem nevolal? Nevěděl jsem, že ti takovýhle srágory vadí…“

„To není ono.“

„Tak co?“

„Seznámila jsem se s někým.“

„Ne, cože?“

„Jakýpak cože, Nelsone? Záleží mi na někom.“

„Záleží?“

„Ano, záleží.“

„Tobě?“

„Nevím, co by na tom…“

„No ano, tobě! Tobě na někom záleží? Myslel jsem, že tenhle cit…“

„Já jsem si to taky myslela.“

„Chci říct, myslel jsem, že připoutat se…“

„Prostě jsem změnila názor.“

„Hele, nebuď hned tak nedůtklivá, jo? Pro mě je to šok, fakt. To tys do mě pořád hučela, že stačí to, co je mezi náma, říkalas to přece? Popovídáme si, zasmějeme se, máme ledacos společnýho? Žes mi to říkala, a v jednom kuse, Marilyn?“

„Říkala, ano.“

„A teďka zčistajasna…“

„Ano. Zčistajasna.“

„Kdo je to? Někdo z těch kámošů, co ses s nima scházela?“

„Ne.“

„Tak kdo?“

„Na tom nezáleží.“

„Mně na tom záleží. Kdo je ten chlap?“

„Jmenuje se Hal Willis.“

„Cože?“

„Hal…“

„Ten polda? Ten, co mě tady vyslejchal? Děláš si srandu!“

„Nedělám, Nelsone.“

„Každej máme jinej vkus, já vím, ale ježíšmarjá, Marilyn…“

„Řekla jsem, že si nedělám legraci. Nech toho, Nelsone.“

V místnosti bylo ticho.

„Jak si přeješ,“ řekl.

Ticho se prodlužovalo.

„Tak to bysme jako měli,“ řekl.

„Ano, to bysme měli.“

„Šest, sedm měsíců…“

„Nelsone, byli jsme kamarádi. Skončeme to jako kamarádi, nechceš?“

„Jasný,“ řekl.

„V pořádku?“

„Jasný.“ Najednou se ušklíbl. „Nechceš si naposledy hupsnout do tý vodní postele?“

„Myslím, že ne,“ řekla.

„Trošku ji rozvlnit?“ řekl a pořád ještě se šklebil.

Usmála se, vstala, hodila si kabelku přes rameno, obešla stůl a políbila ho na tvář.

„Nelsone…“ řekla. „Sbohem.“

Chvíli se na něho dívala, jako by měla ještě něco na srdci, pak jen potřásla hlavou a odešla.

Poslouchal, jak její vysoké podpatky klapou venku na chodbě. Slyšel zdviž, jak skřípe vzhůru šachtou. Slyšel, jak se velké dveře s rachotem otvírají. A pak opět zvuk jedoucí zdviže, který se pomalu ztrácel.

A pak už bylo jen ticho a pach terpentýnu.

Tak tedy hurá, myslel si.

Ohromnej způsob, jak začít víkend.

Večer sem vrazí nějakej lotr, ráno sem vrazí Marilyn. Jak by nevrazila, s takovouhle novinou! Jo, dáme si kafe, Nelsone, a jen tak mimochodem, chci to skončit. Marilyn Hollisový na někom záleží? To se snad dějou zázraky! A ještě k tomu na policajtovi! Policajtovi, kterej je učiněný tintítko!

Bylo mu do breku.

Nech toho, říkal si, město se ženskejma jen hemží. Na vernisážích v galérii se na mě věší, ach a och, mistře, takový nádherný obrázky! Ale žádná není Marilyn, bože, Marilyn byla tak báječná holka!

Už minulý čas.

Byla.

Prostě tak.

Nelsone, chci to skončit.

Nelsone… sbohem…

Yo te adoro, řekla mu jednou a vodní postel se pod nimi vzdouvala, yo te adoro, zbožňuju tě ve španělštině, naučila se to v Jižní Americe. Mluvila španělsky, jako kdyby se tam narodila, yo te adoro. Nemyslela to doslova, nechtěla tím říct, že ho zbožňuje, že ho miluje doopravdy, mínila to jen v rámci vlastní definice jejich vztahu: bez závazků, bez slibů, bez závislosti jednoho na druhým.

Teprve teď začal uvažovat, jak moc na ní záleželo jemu.

Zmizela mu ze života, je to sotva deset minut, a on má chuť skočit z okna.

Yo te adoro.

Tak dost, řekl si, existujou jiný ženský.

Vstal od stolu, který čpěl terpentýnem, terpentýnem mu čpěly i ruce, a šel do obývací části podkroví, které ona říkávala hnízdečko, jejich hnízdečko, hnízdili v hnízdečku, v životě neměl takovou ženskou jako Marilyn, nikdy. Otočil kohoutkem, umyl si nad dřezem ruce a utřel si je o utěrku na nádobí.

Podíval se na kuchyňské hodiny.

Za dvacet minut jedenáct.

Trochu brzo na to, aby člověk začal utápět svůj zármutek.

Houby s octem!

Přistoupil k poličce u postele, sundal láhev se skotskou a odzátkoval ji. Z kredence vyndal skleničku a nalil si na tři prsty. Zdvihl skleničku k přípitku.

„Marilyn,“ řekl nahlas. „Já jsem tě asi miloval.“

Naklonil sklenici k ústům a pořádně si lokl.

Na hodinách bylo za osmnáct minut jedenáct.

Jeho první reakce byla automatická.

Okamžitě vyplivl odporně chutnající whisky, snažil se ji vyplivnout, ale většina už mu stekla do hrdla a na dveřích chladničky se rozstříkl jen zahnědlý zbyteček tekutiny.

Cítil, jak mu oheň spaluje ústní dutinu, sežehuje hrdlo a vnitřnosti. Chytil se za krk, upustil sklenici, sklenice se na kuchyňské podlaze roztříštila ve stovku zářících střepů, otočil se k dřezu, vodu, popadl jinou sklenici, hmátl po kohoutku a otočil jím, ústa se mu plnila slinami. Plival do dřezu, snažil se zbavit toho něčeho, co mu spalovalo hrdlo a teď už i žaludek, opět ústa plná slin, opět plival a najednou se mu udělalo zle od žaludku. Upustil sklenici do dřezu, poskočila, ale nerozbila se, zdálo se mu zvláštní, že se nerozbila, a jak začal zvracet do dřezu, proud vody se mísil se zvratky, které se mu valily z úst, chytil se za žaludek a vtom mu ostrá bolest projela břichem, takže se předklonil skoro do pravého úhlu.

Odpotácel se od dřezu.

Telefon!

Lékaře!

Najednou na něj přišly mdloby. Upadl obličejem dolů na vodní postel, postel se rozvlnila pod jeho tíhou, když natáhl ruku po telefonu. V tom okamžiku povolila střeva, v kalhotách pocítil horký proud rozbředlé stolice a to ho vyděsilo víc než co jiného, to že se tak neovládá, ale na strach měl jen několik vteřin, protože se zčistajasna začal na posteli křečovitě svíjet, ruce a nohy sebou cukaly, hlava klesla prudce nazad, lapal po dechu, nemohl dýchat, plíce se uzavíraly, hrdlo se stahovalo, hruď se propadala dovnitř, ach Ježíši, myslel si, Marilyn, myslel si, a pak už si nemyslel nic, protože byl mrtev.

Hodiny na stěně ukazovaly šestnáct minut před jedenáctou.

Díky píli 6. revíru dorazili Carella a Willis na scénu deset minut po dvanácté. Sochař, který bydlel na stejném patře, chtěl ukázat Rileymu nový kus, který právě dokončil, vzal za kliku, zjistil, že je otevřeno a našel Rileyho, jak leží mrtvý na vodní posteli. Okamžitě utíkal zpátky do svého ateliéru a okamžitě zavolal policii. Pořádkoví strážníci ve voze Adam byli Charlie a Frank. Mrkli na mrtvolu a zavolali svému seržantovi, že mají v č. 74 na Carlson Street umrlce. Řekli mu taky, že sedmaosmdesátka se zabývá dvěma vraždami, o čemž jim pověděl ten mrtvý – ještě zaživa, samozřejmě. Seržant zavolal sedmaosmdesátku v 11.41. Willisovi a Carellovi netrvala cesta do města ani půl hodiny.

Charlie a Frank tam ještě byli.

Přišel už taky jejich seržant. Byl tam taky uniformovaný kapitán, z oddělení vražd sem tam posílali velký zvíře.

„Doktor je na cestě,“ řekl kapitán.

„Adam odpovídal na telefon z tyhle adresy něco před desátou,“ řekl seržant. „Oběť hlásila, že se k ní v noci někdo vloupal.“

„Nikdo nic neukrad,“ řekl honem Charlie. Snažil se krýt; z tý zatracený prkotiny se najednou vyklubala vražda.

„Chystali jsme se napsat do zprávy, že mu sedmaosmdesátka zařídila vochranu,“ řekl Frank, což byla trochu vylepšená verze.

Kapitán se na oba podíval, sice bezvýrazně, ale Charlie a Frank ten pohled znali. Věděli, že v tom vězí až po uši.

„Flaška skotský na kredenci smrdí jako když v malý cimře kouří tucet politiků,“ řekl seržant.

Carella by byl rád věděl, jestli seržant na láhev sahal.

„Balíček cigaret značky Victoria Slims a dámskej zapalovač na stolku vedle,“ řekl kapitán. „Monogram M. H.“

Carella se podíval na Willise.

„Kolem desátý sem přišla ňáká ženská,“ řekl Charlie. Kdyby vyřešili případ na místě, vyvázl by lacino.

Carella mlčel.

„Velká blondýnka,“ řekl Frank.

„Fešanda,“ řekl Charlie.

„Celá v modrým. Aby se jí to hodilo k vočím.“

„Ten mrtvej povídal, že je jeho kámoška.“

„Víte, jak se jmenovala,“ zeptal se seržant.

„Myslím, že Carolyn,“ řekl Charlie.

Ale kdež, žádná Carolyn, myslel si Carella.

„Carolyn jak?“ řekl kapitán.

„To nevím, pane kapitáne,“ řekl Charlie.

„Přišli jsme kvůli vloupání,“ řekl Frank. „A ten mrtvej řek, že je to jeho kámoška.“

„Stejně jste si měli zjistit celý jméno.“

My její celý jméno známe, myslel si Carella.

„Nikdo nic neukrad,“ řekl Charlie a pokrčil rameny.

Do podkroví vešel policejní lékař, kolem policisty, který hlídal u dveří, jen proběhl.

„Viděli jste tu nahou ženskou na dveřích od vejtahu?“ řekl. „Kde je mrtvola?“

„Tamhle na vodní posteli,“ řekl kapitán.

„I kruci,“ řekl lékař, „pěkně to tu páchne, co?“

Přistoupil rovnou k vodní posteli, střepy na zemi obešel.

„Fujtajfl,“ řekl a poklekl vedle postele.

Carella přešel do ateliéru. Podíval se na balíček cigaret na stolku a na zapalovač, který na něm ležel. M. H. Kam ses to až dostala, holka, pomyslel si. Podíval se na domalovaný obraz u stěny. Riley problém, jak namalovat sníh, zřejmě vyřešil.

Willis vedle řekl: „Dejte na tu láhev štítek a pošlete ji do laborky. Někdo na ni sahal?“

„Já ne,“ řekl Charlie honem.

„Já taky ne,“ přidal se Frank.

„Já jsem se jí dotkl,“ řekl seržant.

„Proč?“ zeptal se kapitán Willise. „Myslíte, že v tý skotský něco je?“

„Nikotin,“ řekl Willis.

„Vy jste doktor?“ zeptal se lékař.

„Ne, ale…“

„Tak to laskavě přenechte mně, ano?“

Willis na něj vrhl zuřivý pohled a pak přešel ke Carellovi, který stál vedle pracovního stolu. Podíval se na balíček cigaret a zapalovač.

„Je to její?“ zeptal se Carella.

Willis přikývl.

„Věděls, že sem jde?“

„Věděl.“

„Dobrá, tak kdo s ní promluví?“

„Já,“ řekl Willis.

12

Seděl v obývacím pokoji sám.

Když ráno odcházel do práce, řekla mu, že nejdřív půjde za Rileym do ateliéru – „Abych to skončila,“ řekla – a pak do města na nákup. Řekla, že bude zpátky kolem jedné a slíbila, že mu zavolá do služebny, aby věděl, jak to dopadlo.

Hodiny na římse nad krbem hlučně tikaly.

Za minutu jedna.

Myslil na to, že někdo si to s Rileym vyřídil, někdo mu namíchal do whisky nikotin a poslal ho na onen svět za McKennonem a Hollanderem. Tři její důvěrní přátelé jsou pryč, jsou mrtvi. Zbývá už jen Endicott a s tím se má v úmyslu setkat na skleničku někdy příští týden, oznámit mu novinu. „Skončit to“ i s ním.

Hodiny odbily.

Jednou.

Cink.

Do ticha obývacího pokoje.

Čekal.

Ve čtvrt na dvě zaslechl v zámku klíč. Vešlá, položila kabelku na stolek u dveří a zrovna se chystala jít po schodech nahoru, když ho tam spatřila sedět.

„Ahoj, copak?“ řekla překvapeně. „Co děláš doma?“

„Riley je mrtev,“ řekl.

Rovnou, bez okolků, bác a je to.

„Cože?“

„Slyšelas.“

„Mrtev?“

„Mrtev. Pověz mi všechno, co se tam odehrálo, Marilyn.“

„Proč? Snad si nemyslíš…“

„Jestli to neřekneš mně, budeš to muset povědět Carellovi. Ví, žes tam byla. Zapomněla sis tam zapalovač a dva policajti tě popsali.“

„Tak už jsem zase v podezření?“

„Byla jsi pořád. Aspoň pokud jde o Carellu.“

„Já jsem Nelsona nezabila. Pro kristapána, zdržela jsem se tam jen pár minut.“

„Kdo říká, že ho někdo zabil?“

„Říkáš, že je mrtev, tak předpokládám, že ho neranila mrtvice.“

„Řekni mi všechno, co se tam stalo. Od svýho příchodu až do odchodu.“

Marilyn vzdychla.

„Poslouchám,“ řekl Willis.

„Přišla jsem tam po desátý, tak nějak.“

„A odešla?“

„Asi tak… já nevím, snad v půl jedenáctý.“

„To je půlhodina, ne pár minut.“

„Ano, asi po půlhodině.“

„Dobře, a co se dělo v tý půlhodině?“

„Nabídl mi skleničku, dali jsme si kávu, řekla jsem mu…“

„Čeho skleničku ti nabídl?“

„Skotský.“

„Napila ses?“

„Ne, byla strašně cítit.“

„Čichla sis k ní?“

„Ano.“

„Mělas láhev v ruce?“

„Ano, vytáhla jsem zátku a přičichla si k láhvi.“

„Jak byla cítit?“

„Odporně.“

„Jaký pach to byl, Marilyn?“

„Co já vím? Jak bys popsal smrad? Byla cítit jako whisky. Odporně.“

„Jenom jako whisky?“

„Myslím, že ano. Proč? Bylo v ní něco?“

„Co jsi dělala pak?“

„Zazátkovala jsem láhev a vrátila ji na poličku. Nelsona někdo otrávil? Ve flašce něco bylo?“

„Co pak?“

„Odpověz mi, ksakru!“

„Ano, někdo ho otrávil.“

„Proboha! A na flašce jsou mý otisky? Tvůj kolega má všecko, co potřebuje, viď?“

„Jestli jsou na láhvi skutečně tvý otisky…“

„Jsou tam.“

„A jestli se v obsahu najde jed…“

„Určitě se najde.“

„Pak bude chtít policie vědět všechno, cos s tou láhví dělala.“

„Já jsem jenom… jak to policie? Chceš říct tvůj kolega? Nebo ty taky?“

„Já pořád ještě poslouchám,“ řekl Willis.

„Nic jsem do tý flašky nedala.“

„Prostě jsi ji vzala z police…“

„Ano.“

„A vytáhla špunt?“

„Ano, ksakru.“

„… a přičichla k whisky.“

„Ano.“

„Proč?“

„Protože Nelson řekl, že je výborná, dvanáct let stará, povídal. Tak… chtěla jsem… byla jsem zvědavá. Já nemám ráda whisky, odjakživa, ale myslela jsem, že dvanáct let stará skotská by mohla vonět líp než ty, co jsem znala. Vždycky se mi zdá, že je cítit jako medicína.“

„Ale tahle nebyla cítit jako medicína.“

„Já nevím, jak byla cítit. Povídám ti, že smrděla.“

„Smrděla jako tabák?“

„Nevím.“

„Přemýšlej!“

„Kdybych řekla, že smrděla jako tabák, tak jsem nevinná, že? Otrávil se nikotinem, viď? Stejně jako Jerry. Takže kdybych řekla, že smrděla jako tabák, znamenalo by to, že nikotin byl v láhvi, už když jsem ji vzala do ruky. Ale já ti říkám pravdu! Já nevím, jako co smrděla! Přičichla jsem si a zazátko…“

„Dobrá.“ Willis si vzdychl. „A co pak?“

„Pili jsme kávu. Řekla jsem mu, že to chci skončit.“

„Co on na to?“

„Nelíbilo se mu to.“

„Řeklas mu o nás?“

„Řekla.“

Willis pokýval hlavou.

„Co potom?“

„Chtěl, abych s ním šla do postele.“

„Šla jsi?“

„Ne.“

„Co jsi udělala?“

„Políbila jsem ho na tvář a odešla.“

„Aha.“

„Řekla jsem sbohem a odešla.“

„A za deset minut, za dvacet byl mrtev.“

„Já jsem ho nezabila.“

„Kolik času jsi strávila s tou flaškou?“

„Minutu. Ani ne. Jenom jsem…“

„Jdi pro kabelku.“

„Cože?“

„Kabelku. Tamhle na stole.“

„Proč?“

„Chci vidět, co v ní máš.“

„Nikotin tam není, jestli…“

„Přines ji.“

Ze stolku, kam ji položila když přišla, vzala kabelku, donesla mu ji a bez okolků ji obrátila nohama vzhůru, takže se mu všechno vysypalo k nohám.

„Bav se dobře,“ řekla. „Já se zatím napiju.“

Šla k baru a nalila pořádnou dávku ginu na tři kostičky ledu. Napila se zhluboka a pak se vrátila k němu. Probíral se věcmi vysypanými na podlaze. Rtěnka, tužka na oči, kartáček na líčidlo, papírové kapesníčky, žvýkačka, červená peněženka, šeková knížka, klíče, pár drobných…

„Našels lahvičku jedu?“ zeptala se.

Začal strkat věci zpátky do kabelky.

„Kde jsi byla, když jsi odešla od Rileyho?“

„Ve městě.“

„Cos tam měla na práci?“

„Řekla jsem ti, že chci něco koupit.“

„Co jsi koupila?“

„Nic. Sháním náušnice, ale neviděla jsem žádný, který by se mi líbily.“

„Chodilas po krámech od půl jedenáctý do…“

„Asi do dvanácti. Pak jsem si dala chlebíček…“

„Kde?“

„V jednom bistru na Jeffersonový.“

„A co pak?“

„Vzala jsem si taxík a jela domů.“

„Přijelas ve čtvrt na dvě.“

„Nedívala jsem se na hodiny. Chceš se něčeho napít?“

„Ne.“

„Nebude v tom jed, nemusíš se bát.“

Willis dlouho mlčel, ruce sevřené, hlavu sklopenou. „Carella pátrá po motivu,“ řekl konečně, téměř pro sebe. „Někdo zavraždil tři z tvých důvěrných přátel, bude chtít vědět…“ Najednou vzhlédl. „Vím já všechno, co bych měl vědět, Marilyn?“

„Od chvíle, kdy jsem tam vešla, do okamžiku, kdy…“

„Nemluvím o době, kterou jsi strávila s Rileym. Mluvím o tobě!“

Podívala se na něj nechápavě.

„Věděl někdo z těch tří mužů o tobě něco, co…“

„Ne.“

„… cos mi neřekla?“

„Řekla jsem ti všechno. O mý minulosti nevěděli nic.“

„A co Endicott? Ví, že jsi byla prostitutka?“

„Neví.“

„Co tedy ví?“

„Jenom to, co jsem řekla ostatním. Žila jsem v Los Angeles, žila jsem v Houstonu, cestovala po Mexiku, žila v Buenos…“

„O Mexiku jsi mi nikdy nepovídala.“

„Určitě jsem se o něm zmínila.“

„Ne. Co si mysleli, žes dělala ve všech těchhle…“

„Řekla jsem jim, že jsem měla bohatýho tátu.“

„Jako mně.“

„Ano. Na začátku. Ale pak jsem ti řekla všechno, to přece víš, Hale.“

„Určitě?“

„Určitě.“

„Protože jestlis něco vynechala…“

„Nevynechala.“

„… a má to nějakou souvislost s tím, co se stalo těm…“

„Ne.“

„… Carella na to přijde. Přijde na všechno, Marilyn, protože je prvotřídní policista.“

„Řekla jsem ti všechno.“ Rozhostilo se ticho. „Všechno, co potřebuješ vědět,“ řekla.

„A co je to, co nevím, Marilyn?“ Mlčela.

„Co jinýho, Marilyn? Jak to bylo s Mexikem?“ Přistoupila k baru. Přidala si do skleničky kostičky ledu a vrátila se k němu.

„Co kdybysme šli nahoru do postele?“ řekla.

„Ne,“ řekl.

Dívali se upřeně jeden na druhého.

„Pověz mi to,“ řekl.

První zaměstnání, které dostala v Houstonu, bylo místo tanečnice nahoře bez v podniku na Telephone Road. Když nebyla na scéně, patřilo k jejím povinnostem sedět se zákazníky a nutit je, aby kupovali laciné šampaňské za vysokou cenu. Z každé láhve měla provizi. Příležitostně se musela nechat ohmatávat. Na stehnech, na prsou, aby kupovali víc šampaňského. Po nějaké době zjistila, že ostatní dívky si přivydělávají v zadních lóžích, deset dolarů za číslo. Začala to dělat taky.

V podniku bylo piano a ten chlapík tam občas přicházel a hrál. Jazz. Slušný člověk, nikdy nevodil děvčata do zadních lóží, jen se díval, jak tančí, hrál na piano, napil se u baru a odešel. Když se začal objevovat dvakrát až třikrát týdně, uvědomila si, že chodí kvůli ní. Jednou večer se dali do řeči, byl ostýchavý, řekl jí, že hrával jazz v Kansas City, nakonec se zeptal, jestli by s ním někdy někam nešla. Sešli se příští neděli večer, kdy měla volno. Bylo jim spolu dobře.

Začala s ním spát, no, někdy při třetí schůzce. Asi po třech měsících jí řekl, že přichází o spoustu peněz, řekl, že v Houstonu se dají vydělat velký prachy, pořád se tam něco děje, přijíždějí petrolejáři, neměla by chuť to jednou zkusit? Zkusit co, řekla. Dostat za to zaplaceno, řekl, stovku za číslo.

Přemýšlela o tom.

Natřásáním se na jevišti vydělávala tak asi dvě stovky páde, dalšího stováka za provizi na šampaňském, a dalšího stováka ruční prací v zadních lóžích. Pianista jí řekl, že takový peníze by mohla vydělat za jedinou noc, i kdyby si strhnul provizi za seznámení s chlápky, kteří by měli zájem. Znal moře chlápků, který by mohli mít zájem.

Šest měsíců potom, co přijela do Houstonu, ji výmluvný pianista vyhodil.

Měsíc nato ho někdo probodl nožem při rvačce v baru a ona se dala najmout od Joea Sewarda, který pásl jen pár holek, celkem tři, na pasáka se choval docela férově. Nikdy svý holky nebil, některý pasáci si myslí, že děvčata naučí, jak se chovat, jen vejprask – jako ji mlátil ten surovec v L. A.

Když ji zašili poprvé, umírala strachy.

V Texasu je prostituce – když jde o první případ – jen přestupkem třídy B a trestá se pokutou, která nesmí přesáhnout tisíc dolarů, vězením na dobu, jež nesmí přesáhnout 180 dní, nebo obojím. Strašně se bála, že bude muset strávit 6 měsíců ve vězení. Ale soudce byl shovívavý, vzal v úvahu její mládí – bylo jí teprve sedmnáct – a Seward zaplatil pokutu pět set dolarů, ani nepípnul. Byla zase volná jak ten pták, ale hezky vystrašená.

Řekla Sewardovi, že potřebuje dovolenou.

Podíval se jí rovnou do očí – kterýkoli jiný pasák by ji ztřískal, až by byla modrá – a řekl: „To se ví, Mary Ann, vem si dovolenou,“ ale viděla mu na očích, že ví pravdu: trhne se a on ji už víckrát neuvidí.

Nevěděla, kam půjde, až opustí Houston, nevěděla, kde skončí, a tak si zažádala o pas pro případ, že by se rozhodla jet někam, kde ho bude potřebovat, a to byla její největší chyba, ten pas. Jenže tenkrát to nevěděla, dostala pas přesto, že už byla trestána za prostituci. Mary Ann Hollisová, černobílá fotka hezké sedmnáctileté blondýnky usmívající se do kamery. Do rubriky, kde se uvádí zaměstnání, napsala „učitelka“.

Přes hranice se dostala přes průsmyk Eagle Pass do Piedras Negras ve voze, který si najala v Houstonu. Ušetřila si nějaké peníze, představovala si, že se nějakou dobu zdrží v Mexiku, bude se jen tak projíždět a nic nedělat, Mary Ann Hollisová, učitelka. Nevěděla, kam pojede potom, nebo co bude dělat, až jí dojdou peníze. Měla u sebe asi tak tisíc dolarů, nevěděla, na jak dlouho jí vystačí. Prostituce chtěla nechat. Měla pas, mohla se rozjel kamkoli na světě. V srpnu jí bude osmnáct, má před sebou celý život.

Když sjížděla z hor Sierra Madre do státu Guerrero, seznámila se nedaleko města Iguala s mužem, který vypadal jako farmář, ale který prodával velice dobrou marihuanu, říkalo se jí tam zlato a v Mexiku se tehdy prodávalo kilo za 22 dolarů, zatímco ve Státech půl kila za 300 až 350. Koupila od něho kilo, kruci proč ne, považte, dvaadvacet dolarů! Pak jela dál, po cestě se občas zastavila, přespala v tom či onom motelu, kde se právě octla při západu slunce, napila se tequily, vykouřila si v pokoji marjánku, pěkně se opálila.

Život byl fantazie.

Cítila se skvěle.

Neměla nic než velikou koženou tašku a v ní pouzdro s pasem, a peníze a další plastikové pouzdro s pesarem a tubu želé a kalhotky a džíny a blůzy a toaletní potřeby a pod tím vším neustále ubývající kilo „zlata“.

Na konci parného srpnového dne, krátce po svých osmnáctých narozeninách, došla k názoru, že už se Mexika nabažila. Jednoho dne se vydala zpátky k americké hranici, na sobě jen kalhotky a sandály a bílý chalát, který si koupila v krámečku v jednom městě, projela Saltillem, asi po deseti kilometrech přijela do vesničky, která se jmenovala Ramos Arizpe a právě jí projela, když spatřila dlouhou kolonu aut před překážkou, u které stáli uniformovaní Mexičani.

V té době nemluvila a nerozuměla španělsky ani slovo, ale jeden americký chlapec ve voze před ní jí řekl, že se něco povídá o jakýchsi nepokojích, o nějaké revoluční skupině, a tak prý hledají zbraně. Nikdy nepochopila, oč vlastně jde, protože najednou se jí znova zmocnil panický strach.

Ne proto, že by měla ve voze zbraň, tu neměla.

Ale protože měla v tašce to, co zbylo z kila zlata.

Našli drogu přesně během tří minut a pak –

„Vážně chceš slyšet všechno?“ zeptala se Willise.

„Chci,“ řekl.

13

Řekli jí, že informovali o jejím zatčení americký konzulát v Monterrey. Nevěřila jim. V Mexiku se tehdy pokládalo – a pravděpodobně pokládá i dnes – přestoupení zákona o drogách za trestný čin a člověk podezřelý z trestného činu směl být zadržen a vyslýchán 72 hodin bez možnosti požádat o právního zástupce. Když soudce zjistil do šesti dnů, že důkazy svědčí pro soudní přelíčení, a jestliže měl obviněný z trestného činu dostat víc než dva roky vězení (což byl právě Marilynin případ), mohl setrvat ve vazbě až rok, než se jeho věc dostala před soud. Mexické zákony se zakládaly – a dosud zakládají – na napoleonském zákoníku. Řečeno jednoduše, člověk je vinen, dokud neprokáže svou nevinu. Když Marilyn žádala, aby jí bylo dovoleno zatelefonovat, sdělil jí místní policista, že to musí projednat s okresním právníkem a ten to buď povolí, nebo ne.

Osm dní potom, co byla zatčena, za ní přišel na komisařství úředník amerického konzulátu. Řekl jí, že je obviněna z nezákonného držení marihuany. Řekl jí také, že bude-li odsouzena, může očekávat trest odnětí svobody v trvání od pěti let a tří měsíců do dvanácti let. Slíbil, že zavolá na jména a adresy, které mu napsala na list dopisního papíru amerického vyslanectví: matky, Josepha Sewarda a povaleče, s nímž kdysi žila v Los Angeles. Později ji konzul uvědomil, že se mu nepodařilo navázat s nimi žádný styk.

Koho jiného zavolat, nevěděla.

Dne 12. září stála před soudem v Santillu. Zastupoval ji mexický advokát, kterého jí opatřil konzulární úředník. Byla odsouzena k šesti letům vězení za nezákonné držení marihuany; z kila, které koupila v Iguale, zbylo pouhých 8 uncí. Konzul jí řekl, že úředník amerického velvyslanectví podá podrobnou zprávu o jejím zatčení, soudním řízení a rozsudku ministerstvu zahraničních věcí, které uvědomí její příbuzné nebo přátele ve Spojených státech. Ona ale nevěděla, kde je její matka, a většina jejích přátel byly prostitutky bez stálé adresy.

Dne 17. září ráno byla převezena do několik set let staré pevnosti La Fortalezza ve státě Tamaulípas, vzdáleného od Brownsvillu v Texasu asi dvě stě mil. V nákladním autě s ní byla žena, o níž se později dověděla, že zabila svého manžela motykou, a muž, který ukradl z kanceláře jakési firmy prodávající klimatizační zařízení v Monterrey psací stroj. Marilyn byla pořád ještě v bílém chalátu a řemínkových sandálech, co měla na sobě, když ji zatkli. Kabelu jí zabavili v Ramos Arizpe, snad jako doličný předmět. V kabele měla líčidla, pesar, pas a spodní prádlo i pár stříbrných šperků, které by jí byly v pevnosti přišly vhod.

Už v den, kdy tam přijela, zjistila, a to jen dedukcí, že tady má člověk pouze to, co si zaplatí. Objevila to po tělesné prohlídce, když ona a ještě dalších dvanáct vězeňkyň z měst ve státech Coahuila, Nuevo Leon a Tamaulípas stály v řadě směřující k dlouhému stolu, na němž byly hromady přikrývek, šatstva, pletených slaměných rohoží a tenkých matrací v pruhovaných potazích. Vražedkyně s motykou – malá a silná tmavá žena s kudrnatými černými vlasy, slavnostníma černýma očima, pokleslými prsy a širokým zadkem – vytáhla z černé kožené peněženky, která jí visela na řetízku kolem tlustého krku, svazeček bankovek a podala jej dozorkyni, nasupené ženské s vlasy nabarvenými na ohnivou červeň. Dozorkyně jí podala přes stůl matraci, přikrývku, dva páry bavlněných kalhot a několik vybledlých, šedivých, stanu podobných plášťů.

Na ženiny výmluvné španělské protesty přidala štědře ještě jedny kalhoty. Žena držela hromadu šatstva na napřažených pažích a protestovala znova. Dozorkyně zavrtěla hlavou a gestem ji odehnala. Marilyniny peníze zmizely někde mezi silnicí u Ramos Arizpe a místní šatlavou, neměla nic, s čím by se pustila do vězeňského obchodování. Měla jen přes ruku přehozený chalát, to dlouhé bavlněné roucho, které po téměř třech týdnech v Ramos Arizpe, kdy nebylo práno, už nebudilo zdání nevinnosti. Dozorkyně jí řekla něco španělsky, Marilyn nerozuměla. Dozorkyně to opakovala, Marilyn potřásla hlavou. Dozorkyně jí naznačila, ať jde pryč, tak jak je, nahá.

La Fortalezzu postavili Španělé v 16. století jako pobřežní tvrz druhé obranné linie. Byla dominantou kraje a vypínala se 600 metrů nad mořem, asi dvacet pět mil od ní směrem na východ se rýsoval mexický záliv. Vězňové neviděli nikdy nic než zdi. V dvacátých letech 19. století, kdy pevnost převzala mexická vláda a udělala z ní vězení, tam převezli jen sto deset odsouzených. Teď jich tam bylo čtyři sta osmdesát, šedesát sedm jen v ženském oddělení. Protože do tohoto vězení dávali kdysi jen mužské vězně – Mexiko tehdy prakticky neznalo vražedkyně, lupičky, vyděračky a ženské únosce – byla ženská část vlastně vězením ve vězení, čtverec v čtverci, nad nímž čněly sedmimetrové zdi. Zdi vlastní pevnosti se tyčily ještě výš. Tloušťka stěn ženského bloku byla dána šířkou cel; ženy do nich byly zamykány v deset večer a vypouštěny na dvůr ráno v šest, kdy se cely splachovaly hadicí. Marilyn si to představovala jako bludiště z knížek, které si kupovala, když byla malá.

Zdi obklopující celé vězení byly tři metry tlusté a byla to směs balvanů, cihel a betonu. Jediná brána v přední části pevnosti měla závory o průměru 10 cm, otvírala se na dlážděnou klenutou chodbu, jež byla pozůstatkem z doby, kdy vězení bylo pevností, a vedla k další bráně, za níž byla vlevo kancelář správce věznice a vpravo místnost pro šacování vězňů; tam si ti, kdo měli peníze, mohli koupit oblečení a ostatní věci nutné k přežití. Hned za těmi dvěma místnostmi byla třetí brána se závorami, která se otvírala do dvora s mužskými celami a vězeňskými dílnami. Marilyn s průvodem ostatních žen prošla touto branou na dvůr kolem pozorných očí dozorců a vězňů, kteří se tu potloukali – jedni dřepěli v prachu a hráli karty, jiní kouřili a klábosili, někteří hráli na kytaru – a přes něj do menšího vnitřního vězení, kde byla nejdřív vrata se závorami a pak masivní dřevěné dveře, kter chránily ženy před dalšími drzými pohledy mužského osazenstva, ale nikoli před očima strážců se samopaly; ti byli rozestavěni na čtyřech hlídacích věžích a ze svého stanoviště viděli rovnou dolů do ženského bloku.

V cele bylo kromě Marilyn ještě sedm žen.

Cela byla dva metry široká a necelé čtyři metry dlouhá.

Na každé straně cely stála dvouposchoďová palanda. Prostor mezi oběma palandami měřil něco přes metr. Od mříží k palandám byl necelý metr. V tomto prostoru byla v jednom rohu cely záchodová díra, nad níž si ženy v dřepu ulevovaly pod dohledem hlídek na věžích. V prvních třech dnech svého věznění nebyla Marilyn schopna díru použít. Také nedokázala pozřít páchnoucí jídlo připravované ve vězeňské kuchyni a roznášené dvakrát denně, ráno v osm a večer v šest. Později se dověděla, že si vězňové ve vnější části vězení zřídili malou kuchyň, kde se dalo koupit poživatelné jídlo – ale ona na začátku stejně neměla peníze.

Palandy byly obsazeny vězeňkyněmi starousedlicemi, Marilyn a jedna z nově příchozích spaly jak se dalo na kamenné podlaze cely. Teresa Delarosa, vražedkyně s motykou, spala na podlaze, ale na matraci, kterou si koupila, jen prvních čtrnáct dní. Jakmile se zjistilo, že zasadila manželovi do obličeje, hlavy a krku šestadvacet ran motykou – téměř nebožákovi urazila hlavu, než mu nakonec jediným rozmachem přesekla krční tepnu – dostalo se jí úcty, kterou si zasloužila: žena na dolejší palandě vlevo jí udělala místo a zdvořile se přestěhovala na podlahu. Marilyn spala vsedě, zády ke stěně v prostoru hned za mřížemi, proti záchodové díře, kam celou noc chodily ženy močit.

Na dvoře byla sprcha a ženy ji používaly jednou týdně; tady ve vězení se čistota nepokládala ani za chvályhodnou, ani za nutnou. Hlídky na věžích pozorovaly jedinou kóji se sprchou dalekohledy, jejichž čočky se leskly ve slunci. Marilyn se první dva týdny pobytu ve vězení nesprchovala. Nikdy nesvlékala svůj chalát a snad proto si jí stráže všimly. Nevěděla, že jí už dali přezdívku – kvůli vlajícímu bílému plášti a dlouhým světlým vlasům jí říkali La Araba Dorada – Zlatovláska z Arábie.

Když poprvé pozřela vězeňskou stravu, vyzvracela ji do páchnoucí záchodové díry v rohu cely. Panchita, jedna z žen, zřejmě pohoršená takovým porušením stolních mravů, se na Marilyn, krčící se nad dírou a křečovitě zvracející, vrhla a začala do ní kopat. Teresa na to něco řekla a Panchita se obrátila proti ní, přirazila ji k protější stěně cely a obě ženy na sebe začaly ječet; jídlo, které Marilyn právě zvrátila, si zatím prohlížela brčálově zelená ještěrka. Teresa, jak se ukázalo, koupila od jednoho z vězňů, kteří měli venku kuchyň, lžíci nabroušenou jako břitva; tou teď mávala a syčela přitom španělsky cosi, čemu Marilyn sice nerozuměla, ale při čem jí vstávaly vlasy na hlavě. Panchita se stáhla na horní lůžko palandy na pravé straně cely, ještěrka uprchla ven na slunce.

Jména ostatních žen se naučila jen proto, že je tolikrát slyšela, ale španělsky neuměla a tak nemohla nikomu nic říct. Návštěvy neměla. Dopisní papír ani známky si koupit nemohla, protože byla bez peněz, a tak nepsala dopisy. Byla v tomto vězení opuštěnější než ostatní ženy, opuštěnější než kdy předtím. A pak najednou ten cizí jazyk pochopila. V jednom okamžiku byl nesrozumitelný, v dalším průzračný jako křišťál.

„Já si pamatuju,“ řekla Panchita, „na svátek Panny Marie s růžencem ve Veracruzu, tam jsem se narodila. Druhej tejden v říjnu.“

„Ve Veracruzu jsem nikdy nebyla,“ řekla Beatriz.

„To je krásný město,“ řekla Teresa. „Manžel mě tam jednou zaved.“

„Pochodovalo se v krojích…“

„Ke kostelu na Plaza Zamora,“ řekla Engrazia a toužebně vzdychla.

„A pak se v městě tancovalo.“

„Tady v pevnosti se netancuje,“ řekla Beatriz.

„Ale ve Veracruzu, panečku,“ řekla Panchita. „En Veracruz todos los días eran dorados, y todas las noches violetas.“ Ve Veracruzu byly všechny dny zlaté a noci nachové.

Panchita byla odsouzena na doživotí za to, že utopila obě své děti v Rio de la Babia. Belita a Engracia byly lesbičky. Sdílely spolu dolejší pryčnu pod Panchitou, celou noc si ležely v objetí a šeptem se dostávaly k diskrétnímu orgasmu. Další žena byla ve vězení už skoro dvacet let. Nepromluvila slovo, jen stála u zdi na konci cely a dívala se mřížemi na sluncem zalitý vnitřní dvůr. Ostatní ženy jí říkaly La sordomuda – hluchoněmá. Beatriz, která tu byla pro pokus o ozbrojené vloupání do Hertzovy realitní kanceláře v Matehuale, trpěla záduchou a platila si léky, které jí týdně dodával personál vězeňské nemocnice, jediná ošetřovatelka, sama vězeňkyně; pracovala v holé kamenné místnosti nazývané La Enfermería. Stávalo se, že se Beatriz uprostřed noci dusila, ležela na kamenné podlaze s otevřenými ústy a naříkala, že chce umřít „Quiero morir, quiero morir“. Občas volala na dozorkyni na konci chodby a
ptala se, kolik je hodin – „Qué hora es?“ a dozorkyně neochvějně odpovídala, že pozdě, ať dá pokoj. „El tarde, cállate!“

Kdykoli se měla některá z žen dostavit do vězeňské kanceláře, vyslali někoho z venkovního vězení jako posla. Byl propuštěn vnitřní branou se závorami, zaklepal na dřevěné dveře za ní, vyvolal jméno vězeňkyně a po něm obávané slovo „alcaide“, což znamenalo „správce věznice“. El carcellero, žalářník, pak odemkl vnitřní dveře a vezeňkyni vedli přes dvůr plný okounějících vězňů skrz vnitřní bránu k dřevěné lavici před kanceláří, kde čekala, až na ni správce bude mít čas.

Marilynino jméno se ozvalo 10. srpna, po něm slovo „alcaide“. Pak se dveře odemkly a ona šla dvorem za poslem, slunce jí prosvítalo chalátem a muži civěli na siluetu jejích dlouhých nohou.

Posadila se na dřevěnou lavici a čekala.

Po otevřeném prostoru mezi správcovou kanceláří a protější místností pro přijímání vězňů běhaly ještěrky. Správce křikl za zavřenými dveřmi na posla, jmenoval se Luis a přinášel vězeňkyním, které si to mohly zaplatit, jídlo z kuchyně; ten otevřel dveře, pustil Marilyn dovnitř a odešel. Dveře za sebou zavřel.

Na správcově stole byla dřevěná destička s jeho jménem, kterou vyrobili vězňové v dílně. Velkými písmeny tam stálo Heriberto Dominguez. Byl to snědý zakrslý mužík, pod nosem měl tenký knírek jako čárku. Oblečený byl do olivově zelené uniformy, jakou nosili dozorci, ale na límci měl několik zelených a červených proužků, označujících zřejmě jeho hodnost. Na dosah pravé ruky mu ležel jezdecký bičík. Na druhém konci stolu stál zarámovaný obrázek ženy a dvou dětí.

„Posaď se,“ řekl španělsky.

Sedla si.

„Mám nějaké cennosti, které ti patří,“ řekl.

Neodpovídala.

„Tvůj pas – ten snad má cenu, ne?“

„Ano,“ řekla španělsky. „Můj pas má cenu.“

„A taky nějaký šperky. My tady v pevnosti vězně neokrádáme. Na rozdíl od jiných mexických věznic. V Saltillu je to nejhorší. Tady ne. Já jsem ti je schoval.“

„Mil gracias,“ řekla.

„Tu hablas Espaňol muy bien,“ řekl. Mluvíš dobře španělsky.

Odpověděla, že jen trochu. Sólo un poco.

„Ne, ne, mluvíš moc dobře,“ řekl. „K těm šperkům,“ řekl. „Mohly by ti tady v pevnosti pomoct. Slyšel jsem, že spíš na podlaze a máš jen jeden kus šatstva.“

„Es verdada,“ řekla. Je to pravda.

„Chtěla bys ty šperky?“

„Ano, chtěla.“

„Tak já ti je dám,“ řekl a usmál se. „Ale chci za ně jinej šperk.“

Nejdřív mu nerozuměla.

„Tu mejor tesoro,“ řekl. Tvůj největší poklad.

„Děkuju, ne,“ řekla, vstala a zamířila ke dveřím.

„Un momento,“ řekl. „Nedovolil jsem ti odejít.“

„Chci jít zpátky do cely,“ řekla.

„Vrátíš se tam, až ti to dovolím.“

„Chci zatelefonovat americkýmu konzulovi.“

„Ano, ano, kdysi jsme dovolovali vězňům, aby telefonovali ven. Ale pak tý výsady zneužili a zařídili si po telefonu útěk.“ Pokrčil rameny. „Telefonovat se už nedovoluje.“

„Až sem konzul přijde…“

„Ano, má chodit jednou měsíčně. Ale Monterrey je daleko, jak víš. Byl tady už?“

„Až přijde…“

„Měli jsme tady jednou jednoho Američana. Konzul ho navštěvoval čtyřikrát za rok.“

„Až přijde, řeknu mu, že máte můj pas.“

„To on přece ví! Osobní majetek vězně se vždycky odevzdává do úschovy vedení věznice. Já ho pro tebe schovávám, querida. Mohl bych ho taky spálit, abys věděla, a pak by sis těžko opatřila novej, až tě propustíme. To ovšem v žádným případě nebude hned. Zatím ti tvůj pas uschovám. A dám ti tvý šperky, jestli chceš. Šperky ti tu usnadní život. Dá se tu žít docela obstojně, když má člověk čím platit. Šperky ti to usnadní. I já ti to můžu usnadnit.“

Vzal do ruky bičík, vstal a obešel psací stůl. Byl aspoň o 15 cm menší než ona, sražený prcek v jezdeckých kalhotách a hnědých vysokých botách. S úsměvem přistoupil až k ní.

„Zdvihni si ten plášť, ať tě vidím,“ řekl.

„Ne,“ odpověděla, otočila se a šla rychle ke dveřím.

Byly zamčeny zvenčí.

Přišel k ní zezadu a bez varování ji tvrdě švihl krátkým bičíkem přes rameno. Obracela se k němu s rukama instinktivně nataženýma na obranu, když ji švihl ještě jednou nad klíční kost a pak znova přes prsa. Vrhla se proti němu, pak ucukla a běžela od dveří k okýnku. Rozhodila okenice. Okýnko bylo zamřížované.

Rozběhla se zpátky ke dveřím a lomcovala lhostejnou klikou, bičík ji šlehal přes záda, křičela „Pomoc“ anglicky a pak španělsky „Soccoro“, pak se prudce otočila, bezmocně se snažila zachytit svištící bičík, rány ji pálily do dlaní, couvala, škubala sebou při každé rytmické ráně, až si konečně zakryla obličej a zhroutila se pod ranami, které jí dopadaly na schoulená ramena. Nakonec před ním upadla na kolena a stále si zakrývala obličej.

Bičík svištěl dál.

Bil ji bičíkem, až začala naříkat. Ruce měla potřísněny krví, krev jí prosakovala na ramenou bílým chalátem. „Pomozte mi někdo, prosím,“ sténala, ale on nepřestával, svist bičíku doprovázelo mručení, bil ji, až ležela přitisknuta k zemi, bil ji u svých nohou přes zkrvavené ruce sepjaté za hlavou. Pak ji překulil na záda a špičkou bičíku zvedl lem chalátu.

„Nohy máš primissima,“ řekl. „Tience hermosas piernas.“

Oběma rukama jí vykasal chalát do půli těla a namířil bičík, jako by ji chtěl šlehnout přes odhalený klín. Přikrčila se hrůzou, ale on ji neuhodil. Místo toho se zasmál a pomalu si rozepjal kalhoty.

Později jí za její služby zaplatil.

Zlatým náramkem, který si koupila v Los Angeles.

Prodala náramek za šestnáct set pesos, tehdy to bylo asi 200 amerických dolarů. V Los Angeles za něj zaplatila 400 dolarů. Za peníze si koupila něco na sebe, deky a matraci a zbytek schovala, aby si mohla kupovat jídlo. Belita jí ukázala, jak si má strčit peníze do kondomu (Marilyn ho koupila od Luise) a zasunout si ho do konečníku; Belita prošla od svých čtrnácti let kdejakou věznicí, kdejakým kriminálem. Španělsky se tato skrýš nazývala „metertelo en el culo“.

Za část peněz si koupila dopisní papír, obálku a známky a zaplatila Luisovi navíc dvě stě pesos, aby odeslal tucet dopisů lidem, které znala v Los Angeles a v Houstonu. Později se dověděla, že všechny dopisy procházejí Dominguezovou kanceláří, a když nedostala odpověď, uvědomila si, že její dopisy zadržel ze strachu, aby nezkazil tu znamenitou tajnou dohodu, kterou s ní uzavřel. „Nuestro pacto secreto“ tomu říkal.

Každý den ve tři hodiny zaklepal Luis na dveře vedoucí do ženského bloku, vyvolal její jméno, pak zařval „alcaide“ a odvedl ji do kanceláře, kde se Dominguez, jak vědělo celé osazenstvo pevnosti, pobaví se Zlatovláskou z Arábie. Přezdívka jí zůstala, protože Dominguez vyžadoval, aby na jejich denní schůzky nepřicházela v šedivém plášti, který teď nosila v cele, ale v tom, co nazýval „vestida di novia“ – svatební šaty. Bičíkem ji už nebil, užíval ho jen, když zvedal lem jejího chalátu, jak před ním stála. Bavlněná látka visela na špičce bičíku a on si prohlížel její plavý klín, pokaždé zdánlivě překvapen svým objevem.

Začal jí říkat Mariucha, což je zdrobnělina Marie, a něžně jí hladil narezlý klín v naději, že se dočká reakce. Stála před ním jako kus ledu, mohl být jejím gynekologem. Pak jí poručil, aby si vykasala chalát až do pasu a začal si pomalu a rozmyslně rozepínat poklopec jako tehdy poprvé, otálel, jako kdyby se mělo objevit cosi gigantického, co ji přiměje k užaslému výkřiku. Jenže pracovala hora a porodila myš. S nepatrnou erekcí ji odvedl k pohovce u zdi a tam v několika minutách dosáhl vyvrcholení, po kterém prahl od snídaně.

Pak na ni chrlil nadávky, vyčítal jí, že poskvrňuje jeho náboženskou víru a mravní hodnoty, zahrnoval ji vulgárnostmi, které lovil někde v páchnoucím marastu své mysli. Nakonec zabouchal zlostně na dveře a zařval na Luise, aby je odemkl. Jednou jí řekl, že se neodvažuje nechat jí klíč na dosah. „Jsi zrádná kunda, Mariucho,“ řekl jí. Španělské slovo concha – přestože doslovný překlad je lastura – je stejně pádné jako jeho americký protějšek.

Pořád ještě se bála bití.

Dominguez ji sice bít přestal, to ano, ale jeho nedůvěřivá ruka nepouštěla bičík, ani když se na ni vrhal. Snášela jeho váhu, snášela v sobě jeho mizerného červíka, snášela jeho denní ejakulace, protože se bála bičíku a měla strach, že ho opět použije, vzbudí-li jeho nelibost. Radši pohrdlivé a vzteklé projevy následující po jeho žalostných křečích. Radši lichotivé „Mariucho“. A pak ji jednou napadlo, že by s ním mohla otěhotnět, počít malou jemu podobnou obludu, a to ji vyděsilo víc než bičík.

Když jí jednou na začátku listopadu šlechetně nabídl jako odměnu za její fiktivní vášeň další z jejích vlastních šperků, požádala místo toho o svůj pesar. V životě nic podobného neviděl a neměl ponětí, co je to za věc. Tušil, že je cennější než šperky, ale nedovedl si představit, proč. Pečlivě si věc prohlédl, otáčel jí v rukách sem a tam, hledal skrytý klíč k její ceně. Nic nezjistil a tak jí pesar nakonec vydal i se záhadnou tubou želé.

Za nějakou dobu, v listopadu, jeho zájem jako by ochabl. Po věznici se vykládalo, že jeho žena, obávaná semetrika jménem Margarita, se dověděla o jeho odpoledních radovánkách a rázem je zarazila výhrůžkami, že její bratr naučí manžela, co je čest. Margaritin bratr byl podle vězeňských chýr šampión ve volném stylu, který nedávno vydělal obrovský balík peněz v Mexico City či v Acapulcu nebo snad v Tampicu – vězeňské pověsti bývaly neurčité. Ale ať už byl důvod jakýkoli, každodenní předvolávání přestalo a koncem měsíce byla Marilyn přesvědčena, že Domingueze víckrát neuvidí.

Jednoho dne se však ozvalo zaklepání na tlusté dveře a slyšela Luise, jak vyvolává Zlatovlásku z Arábie, slyšela slovo „alcaide“ a vyměnila s Teresou ustrašený pohled.

Počasí bylo tehdy neobyčejně studené a vlhké. V ženském bloku se netopilo, u žhnoucí pánve s uhlím, postavené na chodbě, kterou se proháněl vítr z okolních kopců, se ohřívaly jen dozorkyně. „Ponte el vestido de novia,“ řekl jí Luis a ona vytáhla složený chalát zpod matrace, svlékla si tenký kabát, který si koupila za poslední ukrývané peníze, pak šedivý pracovní plášť a bavlněné kalhoty, rychle si navlékla chalát a navrch zase kabát. Když si v podřepu vkládala pesar, pozoroval ji z venkovní chodby Luis. „Puerco de mierda!“ zařvala na něj. Rozesmál se. Než odešla z cely, stiskla jí Teresa obě ruce a zašeptala „Coraje“ – odvahu!

Když šla přes větrný dvůr, volali na ni muži;

„Hej, Zlatovlásko z Arábie!“

„Quieras acistartu con migo, Arabe?“

„Mira, Arabe, mira mi pija!“

Tentokrát byl s Dominguezem v kanceláři nějaký cizinec.

„Mariucho,“ řekl Dominguez s úsměvem, „rád bych tě seznámil se seňorem Perezem. Zajímá se o tebe.“

Mlčela. Stála ve dveřích, které Luis zase zamkl zvenčí. Na zamřížovaném okně byly okenice. Čekala.

„Seňor Perez a já jsme uzavřeli dohodu,“ řekl Dominguez.

„Jakou?“ zeptala se rychle.

„Výhodnou pro všechny, neboj se.“

„Jakou?“ zeptala se znova. Roztřásla se. Vrazila ruce do kapes kabátu a doufala, že nikdo neuvidí, jak se chvějí.

„Sundej si kabát,“ řekl Dominguez. „Vykasej si šaty.“

„Ne,“ řekla. „Ať Luis odemkne dveře, prosím.“ Hlas se jí třásl. „Chci se vrátit do cely.“

„Tvoje přání mě nezajímá,“ řekl Dominguez. „Seňor Perez je ochoten zaplatit za tvou společnost, tak ať se podívá, co kupuje. Poslechni mě!“

„Ne,“ řekla a vytáhla zaťaté ruce z kapes.

Dominguez už k ní šel kolem stolu a pošvihával si bičíkem přes otevřenou dlaň.

„Nedotýkej se mě, ty svině!“ řekla anglicky. „Zabiju tě!“ řekla. „Te mataré!“ vykřikla na něj španělsky a rozhlížela se místností po něčem, čím by mu mohla rozbít hlavu.

Švihl po ní bičíkem a když se mu ho pokusila vytrhnout z rukou, vyrval jí ho, švihl ji a pak ji bil před očima šklebícího se hlídače, srazil ji nejdřív na kolena a pak na podlahu a ačkoli kopala, povalil ji na záda. Prala se s ním, když se jí snažil rozepnout kabát, popadla ho za zápěstí a kousla ho do masité dlaně blízko palce, uhýbala před bičíkem a před ranami, které jí pršely na hruď a na obličej.

Spustila se jí krev z nosu, byla si jista, že ho má přeražený, ale prala se dál, dokud jí zbývala síla, a i potom se snažila se od něj odkutálet, když nad ní stál rozkročen a chtěl jí urvat knoflíky. Plivla mu do obličeje a vykřikla, když jí vlepil políček. Políčkoval ji z obou stran, hranatá ruka se jen kmitala, krev stříkala a vytvářela načervenalou mlhu. Když ji bil hřbetem ruky i dlaní, byla už téměř v bezvědomí, ale ještě se bránila. Nakonec uškubl knoflíky a násilím jí rozerval kabát, vytáhl jí chalát do půli těla, prohýbala záda, kopala, svíjela se, snažila se vysvobodit. Šíleně se rozzuřil, nadával a švihal ji přes holá stehna, až krvácela, a ona ležela vzlykajíc a třesouc se, zbitá na kamenné podlaze. Pak ustoupil a řekl Perezovi: „Lieva la puta!“ Vem si tu děvku!

Když pro ni poslal příště, měla Marilyn v kapse kabátu obroušenou lžíci, ostrou jako břitva, kterou Teresa koupila od vedoucího kuchyně. Tentokrát byl v Dominguezově kanceláři někdo nový, sražený a podsaditý surovec, taky v dozorcovské uniformě. Přes jedno huňaté obočí měl jizvu po noži. Znalecky si ji prohlédl, sotva vešla do místnosti. V pravé kapse svírala nabroušenou lžíci.

„Ukaž mu,“ řekl Dominguez.

Zavrtěla hlavou.

Dominguez s úsměvem obešel stůl, bičík v ruce.

„Zase chceš ochutnat?“ zeptal se, zdvihl bičík a spatřil lesklý kov v její ruce o zlomek vteřiny dřív, než se po něm rozehnala.

Uskočil, aby se vyhnul ráně, která mu mířila na srdce, zasáhla ho do ramenního svalu. Ucouvl hrůzou, když se po něm hnala znova s očima zúženýma v čárky a s vyceněnými zuby. Druhý muž ji opatrně obešel, postavil se za ni, sevřel obě ruce a praštil ji jimi do týla. Pod úderem nejdřív klopýtla, ale pak se obrátila proti němu, stále ještě svírajíc lžíci. Rozmáchl se spojenýma rukama, jako kdyby v nich držel baseballovou pálku, a tentokrát ji uhodil rovnou do spánku. Zavrávorala, místnost se rozhoupala, lžíce upadla s řinkotem na podlahu. Marilyn klesla jako omámená na kolena a na záda jí dopadaly rány bičíku. Dominguez chrlil jednu nadávku za druhou a bil ji hlava nehlava, až ho dozorce opatrně chytil za ruku a zašeptal mu, že ta osoba je v bezvědomí.

Přišla k sobě až po několika hodinách v něčem, čemu vězni říkali „El Pozo“; byla to tmavá kobka pod kamennou podlahou, přikrytá zamřížovaným poklopem, třímetrová díra, kde se nedalo ležet, zpříma sedět, dokonce se ani stočit na jeden bok jako embryo. Dřepěla tam nahá s oteklými rty a pokrytá zaschlou krví, třásla se ve večerním chladu, vztekle křičela, jen aby ji někdo slyšel, přivolávala amerického konzula, ječela, že chce spravedlnost. Držela v sobě všechno, jak jen dlouho mohla, ale pak pokálela ten miniaturní prostor, ze zápachu se jí udělalo špatně a zvrátila jídlo z předešlého dne. Nikdo jí nepřišel dát najíst. Nikdo jí nepřinesl vodu. Dřepěla na studené kamenné podlaze, záda ji bolela, údy jí počínaly tuhnout, v ústech jí cukalo bolestí.

Volala dozorkyně, které neodpovídaly.

Volala Teresu, až ochraptěla, ale ačkoli ji Teresa slyšela, k podzemní díře ji nepustili.

Vzlykala a dovolávala se prezidenta Spojených států, prosila ho, aby zasáhl v její prospěch.

Dovolávala se papeže, vzpomněla si na modlitby, kterým ji naučili u sv. Ignáce, odříkala je nahlas a prosila Jeho Svatost, aby přišel do pevnosti a na vlastní oči viděl, jaká se na ní páchá nespravedlnost.

Znova a znova volala matku, plakala, zalykala se. „Maminko, prosím tě, pomoz mi, maminko, řekni jim, že jsem nic neudělala!“

Pátý den dostala horečku a v deliriu si představovala, že stojí na nástupišti nadzemní dráhy v neznámém městě a čeká na vlak, v ruce drží jenom deštník a pozoruje smečku krys, které vylézají z kanálů ghetta a šplhají po ocelových podpěrných pilířích, hemží se na kolejích.

Stovky krys.

Tisíce.

Hemží se na kolejích.

Stála na nástupišti, na tom nástupišti byl boží den a na ni se hnaly milióny krys. Krysy byly šedivé a hnědé a černé, měly dlouhé ocasy, kterými mávaly ve slunci, a dlouhé zuby, jež se ve slunci leskly, zdálo se, že ve slunci kloužou. Snažila se jim vysvětlit, kdo je. Rozevřela deštník. Nepršelo, svítilo slunce, ale ona ho rozevřela.

Už jí ohlodávaly nohy, šplhaly jí po lýtkách, snažila se je přetáhnout deštníkem. Rozkousaly deštník, rozkousaly černé hedvábí, rozkousaly žebra, sežraly dřevěné držadlo. Začaly jí lézt po hrudi, hruď jí hořela, byla v jednom ohni. Přestaňte, prosím vás, řekla, kde je můj deštník, co jste udělaly s mým deštníkem? Lezly jí už po celém těle, útočily jí na obličej. Nemohla dýchat. Sápala se po nich. Okusovaly jí obličej. Trhaly jí obličej, z úst jí prýštila krev. Přestaňte, zařvala, přestaňte, a probrala se a viděla, že ten příšerný sen je skutečností, díra se hemžila krysami velkými jako potulné kočky, ohlodávaly zaschlé výkaly, lezly jí po nahém těle, olizovaly krev, která jí zaschla na rtech.

Dala se do křiku.

Křičela.

A křičela.

Ráno šestého dne poslal Dominguez dozorkyni, aby ji vyvedla z díry. Dozorkyně odemkla mříž, odšoupla ji, pak se zašklebila a zacpala si nos před puchem zdola. Podala Marilyn ruku a pomohla jí vylézt z klece. Marilyn se pokoušela stát, ale upadla na kolena. „Au,“ řekla a zamžikala před sluncem, které zalévalo dvůr.

Dozorkyně netrpělivě zamířila ke sprše. Marilyn se potácela za ní. Teplota byla toho rána nízká a ze sprchy tekla jen studená voda, ale Marilyn stála pod ledovým přívalem a smývala ze sebe krev a špínu, očišťovala se a měla podivný pocit vítězství. Rty měla dosud opuchlé, na pravém oku přivřeném v čárku modřinu, bolely ji všechny kosti – ale zvítězila.

Když pro ni přišel Luis s bílým chalátem přes ruku, odmítla si ho obléknout. Trvala na šedivém pracovním plášti, jaký měly ostatní ženy. Luis pokrčil rameny. Cestou do Dominguezovy kanceláře se jí snažil položit ruku na hýždě. Rázně ji odmrštila a muži na dvoře řvali smíchy. Než zaklepal na Dominguezovy dveře, pokusil se jí sáhnout na prsa, ale ona ucouvla a přikrčila se, jako by mu chtěla skočit po hrdle. Zbledl. Bojácně zaklepal na dveře.

„Ano, vstupte,“ zavolal Dominguez.

V kanceláři bylo dvanáct vězeňských strážců.

Omdlela, ještě než s ní byl hotov ten pátý.

Příště ji bude muset zabít.

Přinutí ho, aby ji zabil. Přinutí ho, aby ji bičíkem nebo rukama utloukl k smrti. V Houstonu se živila prostitucí, ale tohle nebyla prostituce. Tady se s ní zacházelo jako s majetkem, jenže ona není majetkem jeho ani nikoho jiného.

Zavolal ji do kanceláře až teprve před vánoci. Opět si neoblékla chalát, ačkoli jí Luis řekl, že Dominguez si výslovně přeje, aby byla dnes obzvlášť krásná. Řekla anglicky „Seru na něj“ a následovala Luise přes dvůr v modrém kabátě přes vybledlý pracovní plášť, kabát neměl knoflíky a musela ho přidržovat proti větru zkříženými pažemi. Dvůr mlčel. Muži věděli, co se jí stalo, a dobírat si ji sexuálními vtípky a narážkami je přestalo bavit.

Na dřevěné židli vedle Dominguezova stolu seděl muž. Měl na sobě tmavý oficiální oblek, pruhovanou hedvábnou košili a šedivou kravatu, vyleštěné černé boty. Na klíně šedivý klobouk. Mohlo mu být mezi šedesáti a sedmdesáti, byl nevelký, ale napohled úhledný, pod nosem přistřižený knírek. Lesknoucí se hnědé oči ji sledovaly, sotva vešla do místnosti a stanula před stolem.

„To je ona,“ řekl Dominguez.

„Umí španělsky?“ zeptal se muž.

Mluvil velmi tiše. Marilyn tušila, že se nikdy v životě nemusel ozvat nahlas. Upřeně ji pozoroval. Otázku adresoval Dominguezovi, ale nespouštěl z ní pohled. Jestli se mě dotkne, vypíchnu mu oči. Tentokrát mě budou muset zabít, říkala si.

„Slyšelas otázku, Mariucho,“ řekl Dominguez. Zarytě mlčela. Dominguez pokrčil rameny. „Ano, mluví španělsky,“ řekl.

„Vy tedy nepromluvíte, slečno?“ řekl muž.

„Kdo jste?“ zeptala se ho španělsky.

„Vida, výborně,“ řekl. „Jmenuju se Alberto Hidalgo.“

„Don Alberto,“ opravil ho Dominguez.

„Bylo by mi ctí,“ řekl Hidalgo, „ale ne, nejsem to, co říkáte. Ne, ne,“ řekl s úsměvem a potřásl hlavou.

„Co si o ní myslíte?“ řekl Dominguez.

„Zdá se trochu hubená.“

„Hubená, ale má šťávu,“ řekl Dominguez a uchichtl se. „Don Alberto přijel z Jižní Ameriky,“ řekl. „Snažíme se o tvé propuštění z pevnosti.“

„To určitě,“ řekla anglicky.

„Cómo?“ zeptal se Hidalgo. Cože?

„Jak to chcete zařídit?“ zeptala se španělsky.

„Don Alberto má tady v Mexiku mnoho přátel,“ řekl Dominguez. „Snad se podaří, abys byla přemístěna pod jeho dohled. Odseděla si zbytek trestu pod jeho kuratelou. To by úřady mohly povolit.“

„Ještě to nevíme jistě,“ řekl Hidalgo. „Jde o Argentinu. Můžou se vyskytnout těžkosti.“

„Pro muže s vašimi styky jistě ne,“ řekl Dominguez.

„Snad. Uvidíme.“

„Ale kdyby se to dalo zařídit…“

„Ano, já zájem mám,“ řekl Hidalgo. „Je ovšem možné, že slečna zůstane radši tady.“

„Nemyslím, že by zůstala radši tady,“ řekl Dominguez a usmál se.

„Seňorita?“

„Co jste, pasák?“ zeptala se španělsky.

„Ale ne ne, to ne,“ řekl s úsměvem. „Ne ne, žádný pasák, jak vás to napadlo?“

„Osvítil mě duch svatý,“ řekla anglicky.

„Cómo?“

„Co jste tedy?“

„Obchodník,“ řekl a pokrčil rameny. „Snad lidumil. Nerad vidím, když někdo tak krásný jako vy skomírá ve vězení.“ Jeho slova byla zvlášť libozvučná ve španělštině, tekla mu z jazyka jako med. „Languidecidendo in la cárcel.“ Opět se usmál. „Má pas?“ zeptal se Domingueze.

„Ano, opatruju jí ho,“ řekl Dominguez.

„Tím by se snad všechno usnadnilo,“ řekl Hidalgo a opět se obrátil k ní. „Tak,“ řekl, „teď už záleží jen na vás. Když se to dá zařídit, máte zájem?“

Váhala s rozhodnutím jen okamžik. Ani na minutu nevěřila, že je něco jiného než to, nač ho odhadla: je pasák a kupuje si ji. Ale jestliže ji odtud odvede, jestliže s ním vyjde z pevnosti na čerstvý vzduch a do otevřených ulic, má přece jen naději, že jednou v budoucnu unikne.

„Ano, dobrá,“ řekla. „Muy bien.“

„Si est asi, está hecho,“ řekl Hidalgo. V tom případě hotovo.

„Nebude vám dělat potíže,“ řekl Dominguez a pak dodal něco, čemu Marilyn tak docela nerozuměla. „Ya está domesticada.“

Řekl Hidalgovi, že už je ochočená.

14

„A co pak?“ zeptal se Willis.

„Pak přišel šťastný konec,“ řekla. „Byla jsem u Hidalga něco přes rok. Jednou si mě zavolal, dal mi můj pas a řekl, že můžu jít, kam chci.“

„Jak to?“

Marilyn pokrčila rameny. „Třeba jsem si už vydělala, co za mě zaplatil, aby mě dostal z vězení, nevím. Anebo byl opravdu lidumil.“

„V životě jsem se nesetkal s pasákem lidumilem,“ řekl Willis.

„V každým případě jsem odešla, zůstala v Buenos Aires čtyři roky, šetřila každej halíř a přijela sem se slušným balíkem.“

„Dva miliony dolarů jsi říkala?“

„Více méně.“

„Děleno čtyřmi roky je to pět set tisíc dolarů ročně.“

„V Buenos Aires chlapi utrácejí. Dostávala jsem tři sta za číslo. Násob to čtyřmi nebo pěti každou noc a dá to pěknou hromádku.“

Willis přisvědčil. Jestliže vydělala pět set tisíc ročně, při třech stech dolarech za číslo, tak měla co dělat s přibližně sedmnácti sty muži ročně. Přibližně třicet až pětatřicet mužů týdně. Řekněme pět každou noc, jak je týden dlouhý. Celé čtyři roky.

„Brakový zboží, co?“ řekla, protože četla jeho myšlenky.

Willis neodpovídal.

„Poslyš, to přece dělala ta holka v Odsud až na věčnost, ne? V tý knize? Ta holka na Havaji?“

„Já jsem tu knihu nečet,“ řekl Willis.

„Film jsi taky neviděl?“

„Ne,“

„Aha, tak…“ Sklopila oči. „Dělala to.“

Přemýšlel o sedmnácti stech mužích ročně. Krát čtyři roky je šest tisíc osm set mužů. K tomu rok, co pracovala pro Hidalga, a vychází osm nebo devět tisíc. Dalo by se říct, že Marilyn Hollisová spala s mužským obyvatelstvem slušně velikého města. Jestli byli všichni muži. Je v tom taky několik stovek žen? Půl tuctu policejních psů? Arabský hřebec? Panebože!

Potřásl hlavou.

„Tak a sbohem,“ řekla.

Chvíli neodpověděl. Pak řekl: „Nikdo z nich tohle nevěděl?“

„Jestli myslíš…“

„Myslím McKennona, Hollandera a Rileyho.“

„Nikdo,“ řekla tiše.

„A co Endicott? Tomus to řekla?“

„Řekla jsem to jen tobě jedinýmu.“

„Mám štěstí,“ řekl.

V pokoji zavládlo ticho.

Dívala se na něho.

„Co řekneš svýmu kolegovi?“ zeptala se konečně.

„Tohle zaručeně ne.“

„Myslela jsem… o tom, že jsem sahala na tu láhev.“

„Řeknu mu, cos mi řekla.“

„Ty věříš tomu, co jsem ti řekla?“

Váhal dlouho, jak se jí zdálo.

Pak řekl „Věřím“, a objal ji.

Muž s pouty na rukou, který seděl s Meyerem a Hawesem v místnosti, kde se vyslýchalo, mohl být padesátník. Byl to důstojně vyhlížející pán v hnědém sportovním saku a světle hnědých kalhotách, krémové sportovní košili a hnědých mokasínech. Spánky a knír měl prošedivělé. Na stole ležela pistole Smith & Wesson ráže 38.

„Seznámil jsem vás s vašimi právy,“ řekl Meyer, „a sdělil jsem vám, že výslechu může být přítomen váš právní zástupce, pokud si ho vyžádáte, a také, že můžete hned odmítnout odpovídat na jakékoli otázky, a kdykoli během výslechu odmítnout odpovídat na další…“

„Právního zástupce nechci,“ řekl pán, „a odpovím na všechno, co se mě budete ptát.“

„Jste si vědom, že tady na stole je magnetofon a že všechno, co řeknete, se natáčí a…“

„Ano, jsem si toho vědom.“

„Jste tedy ochoten odpovídat na otázky, které vám bude klást detektiv Hawes nebo já?“

„Řekl jsem, že ano.“

„Pochopil jste, že máte právo na zástupce, pokud…“

„Pochopil. Zástupce nechci.“

Meyer se podíval na Hawese. Hawes přikývl.

„Jak se prosím jmenujete?“ zeptal se Meyer.

„Peter Jannings.“

„Hláskoval byste laskavě své příjmení?“

„Jannings. J-A-N-N-I-N-G-S.“

„Peter Jannings, je to tak správně? Druhé křestní jméno?“

„Nemám.“

„Vaše adresa, pane Janningsi?“

„South Knowlton Drive 5318.“

„Má váš byt číslo?“

„3 C.“

„Kolik je vám let, pane Janningsi?“

„Devětapadesát.“

„Vypadáte mladší,“ řekl Meyer a usmál se.

Jannings přisvědčil. Meyer si pomyslel, že to asi neslyší poprvé.

„Je tohle vaše pistole?“ zeptal se Meyer. „Ukazuju vám revolver Smith & Wesson ráže 38 model 32, běžně známý jako dvoučinný Teriér…“

„Je můj.“

„Máte na něj povolení?“

„Mám. Jsem obchodník s diamanty.“

„Měl jste tuto zbraň… mluvím opět o revolveru Smith & Wesson model 32… měl jste ji při sobě, když vás policie zatkla?“

„Měl.“

„Bylo to dnes odpoledne ve tři čtvrtě na čtyři?“

„Nedíval jsem se na hodinky.“

„Tento čas je uveden ve zprávě policistů, kteří vás zatýkali…“

„Jestli říkají, že to bylo ve tři čtvrtě na čtyři, tak je to určitě pravda.“

„A byl jste, pane Janningsi, zatčen v budově, která se jmenuje Twin Plaza?“

„Ano.“

„Na Knightsbridge Road číslo 3748?“

„Adresu neznám.“

„V té budově jsou dvě kina, pane Janningsi. Twin Plaza jedna a Twin Plaza dvě. Uvádím správně budovu, kde jste byl zatčen?“

„Ano.“

„A vy jste byl v kině nazvaném Twin Plaza jedna, ano?“

„Ano.“

„Držel jste při zatčení v ruce revolver Smith & Wesson, model 32?“

„Držel.“

„Krátce předtím jste z něj vystřelil?“

„Ano.“

„Vystřelil jste na nějakou osobu?“

„Ano.“

„Kolikrát jste vystřelil?“

„Čtyřikrát.“

„Na koho jste vystřelil?“

„Na jednu ženskou.“

„Víte jak se jmenuje?“

„Nevím.“

„Uvědomujete si, pane Janningsi, že žena, která seděla na sedadle přímo za vaším… za sedadlem, v němž jste seděl vy, dostala čtyři střelné rány do prsou a do hlavy?“

„Ano, uvědomuju si to. Postřelil jsem ji já.“

„Vy jste postřelil ženu, která seděla za vámi, je to tak?“

„Je.“

„Víte, že ta žena cestou do nemocnice zemřela?“

„Nevěděl jsem to, ale jsem rád,“ řekl Jannings.

Meyer se znova podíval na Hawese. Na stole se neúnavně otáčel magnetofonový kotouč.

„Pane Janningsi,“ řekl Hawes, „můžete nám říct, proč jste na ni střílel?“

„Žvanila,“ řekl Jannings.

„Prosím?“

„Celou dobu, co se promítal film.“

„Žvanila?“

„Žvanila.“

„Pane Janningsi?“

„Celou dobu za mnou žvanila. Vysvětlovala, kdo je kdo. Jéje, koukni, to je její manžel! No ne, heleď, teď přichází milenec! Šmarjá, lev! Šmarjá ne, dva lvi! Vysvětlovala, kde kdo je. To je její farma. A teďkonc jsou v džungli! To je doktorova ordinace. Tenhleten je doktor. Předem hádala, co se bude dít. Sázím se, že s ním vleze do postele. Sázím se, že ten její na to přijde! V jedny chvíli, když doktor řekne Máte syfilis, zeptala se ta ženská: Cože má? Otočil jsem se k ní a řekl: Syfilis, madam. Řekla: Hleďte si svýho, pane, já mluvím s manželem. Díval jsem se dál na film, snažil jsem se dívat. Ta ženská řekla: Ať je to co chce, určitě to chytla od manžela. Ovládal jsem se během celýho filmu, pořád, i když to žvanění za mnou nepřestávalo. Potom, ke konci filmu, jsem to už nevydržel. Je tam dlouhá pohřební řeč a Meryl Streepová čte tu nádhernou báseň, pak jde až na konec hřbitova a dívá se do dálky
a divák pochopí všechno, co si v tu chvíli myslí. A ta ženská za mnou povídá: Ta holka s tím manželem je ta prachatá, co si ji vzal. Otočil jsem se a řekl: Madam, když se chcete bavit, proč nezůstanete doma a nekoukáte na televizi? Řekla: Pokud vím, tak jsem vám řekla, abyste nestrkal nos do cizích záležitostí. Já jsem odpověděl: Tohle je moje záležitost. Zaplatil jsem si za sedadlo. A ona na to: Tak seďte na zadku a zavřete zobák! A tak jsem ji zastřelil.“

Hawes se podíval na Meyera.

„Jenom lituju, že jsem s tím čekal tak dlouho,“ řekl Jannings. „Měl jsem ji zastřelit dřív, byl bych měl aspoň něco z filmu.“

Meyer uvažoval, jestli vyvázne se zabitím v nutné obraně.

Kapitán Samuel Grossman se hrbil nad mikroskopem, když tu sobotu odpoledne chvíli před pátou přišel do policejní laboratoře Carella. Dny se dloužily. Obloha za velikánskými okny vedoucími na Hlavní třídu začínala teprve teď růžovět nastávajícím soumrakem, okna v okolních budovách se leskla odraženým světlem. Grossman byl úplně ponořen do práce. Byl to veliký rozložitý chlap a patřil spíš někam na farmu v Nové Anglii než do sterilního pořádku policejní laboratoře. Seděl na vysoké židličce, otočil knoflíkem, znova se podíval do mikroskopu. Carella čekal.

„Vím, že jste tady, i když nevím, kdo jste,“ řekl Grossman, otočil se na stoličce a sesunul si brýle z čela zase na kořen nosu. „I to se podívejme,“ řekl, „dlouho jsme se neviděli.“ Slezl ze stoličky a šel ke Carellovi s napřaženou rukou. Oba muži si potřásli rukama.

„Znáš tu anekdotu o pánovi, který jde navštívit svýho urologa?“ zeptal se Grossman.

„Ne, povídej!“ Carella se usmíval předem.

„Urolog povídá: Tak copak je s váma? Pán povídá: Nemůžu čurat. Urolog se ptá: Kolik je vám? Pán povídá: Devadesát dva. Urolog povídá: Tak to jste si svoje už odčural.“

Carella se rozesmál.

„Jinej pán jde k stejnýmu urologovi,“ řekl Grossman. „Urolog povídá: Tak copak je s váma? Pán povídá: Ztratil jsem svůj úd při automobilovým neštěstí. Urolog povídá: To je maličkost, dostanete novej. Pán povídá: To jsem nevěděl, že to jde. Urolog: Bodejď by ne, ukážu vám vzorky. Vytáhne vzorky údů, pán povídá: Moc krátkej. Urolog vytáhne další. Pán se podívá a povídá: Já jsem doufal, že máte něco průraznějšího. Urolog vytáhne úd jak hrom. Pán se podívá. To by šlo, povídá. Máte to v bělošským vydání?“

Carella se smál. „Tohle musím povědět Artiemu,“ řekl.

„Já miluju urologický vtipy,“ řekl Grossman. „Co tu chceš?“

„Volal jsem tě už včera,“ řekl Carella.

„Nikdo mi nic neřek. O co jde?“

„Jak získám čistej nikotin z vajglů?“

Grossman zamrkal.

„Dělám na otravě nikotinem,“ řekl Carella. „Dokonce snad na dvou.“

„To je dneska vzácnost,“ řekl Grossman, „otrava nikotinem.“

„Proto potřebuju vědět, jak se nikotin vyrobí po domácku. Vycházím z předpokladu, že můj vrah by to nedovedl vyrobit z insekticidu.“

„Tak ty chceš vědět, jak se dělá nikotin z vajglů. Chceš vědět, jak ho vyextrahovat.“

„Z vajglů, fajfkovýho tabáku, z čehokoli.“

„Hmmm,“ řekl Grossman.

„Jde to?“

„Jakpak by ne,“ řekl Grossman.

„Tak jak se to dělá?“

„Umíš vyrábět whisky?“

„Ne. Můj otec umí dělat víno.“

„Fermentace. Podobný, ale my mluvíme o destilaci.“

„Což je?“

„Máš hodinku čas?“

„To je to tak složitý?“

„Pro mě ne, ale pro tebe…“ Grossman pokrčil rameny.

„Co potřebuju?“

„Předpokládáš, že tvůj vrah má přístup k laboratornímu vybavení? Ne, asi ne. Jinak by se dala použít titrace.“

„Jo.“

„Tak potřebuješ příbuznýho v Georgii, kterej ví, jak se dělá chlast.“

„Když takový příbuzný nemám…“

„Musíš si udělat svůj vlastní.“

„Jak?“

„O destilaci víš houby, viď?“

„Nic.“

„Skvělý. Pošlou mi třídního blbečka. Dobrá. Destilace je proměna kapaliny v plynný skupenství a převedení takovýho plynu na jiný místo, kde opět zkapalní.“

„Proč se to dělá?“

„Aby se ta kapalina oddělila nebo vyčistila.“

„Co myslíš tím jiným místem? New Jersey? Kansas?“

„Haha,“ řekl Grossman a nesmál se. „Skutečně mi poslali třídního blbečka. Dávej pozor.“

„Dávám,“ řekl Carella.

„Chlast se dělá předestilováním zfermentovaný směsi obilovin – žita, ječmene atd. Směs zahřeješ, odvádíš plyn – páru, jestli chceš – a necháš ji zkondenzovat. Když se páry srazí, dostaneš tekutinu. Voilá! Chlast!“

„A co jed?“

„Totéž v růžovým. Řekněme, že použiješ tabák, ať už v jakýkoli podobě. Rozmočíš ve vodě dejme tomu tucet cigaret. Průměrná cigareta obsahuje něco mezi patnácti a čtyřiceti miligramama nikotinu. To neznamená, že když si vykouříš jednu cigaretu, natáhneš bačkory na to tata, i když za smrtelnou dávku nikotinu se pokládá asi 40 miligramů. Kdybys ale cigaretu rozžvejkal a sněd, bylo by ti zatraceně blivo. A kdybys z ní extrahoval alkaloid…“

„Už zas,“ řekl Carella.

„Prosím, tak krok po kroku. Krok první: rozmočíš ve vodě tucet cigaret, dva tucty, stovku, kolik chceš. Druhej krok: břečku zahřeješ. Za normálního atmosférickýho tlaku bude nikotin vřít, aniž se rozloží, při dvě stě čtyřiceti stupních.“

„Je to důležitý?“

„Jen vědeckej přípodotek. Třetí krok: páry se odvádějí trubicí. Viděls někdy na obrázku destilační přístroj používanej v černejch vinopalnách? Všechny ty roury a trubičky zavinutý jako cívka? Rourky tam jsou proto, aby odváděly páry, v zakroucenejch trubičkách se páry pak zase srážejí. To je čtvrtej krok: kondenzace.“

„Jak to funguje?“

„Je to přirozenej proces. Jakmile se kapalina ochladí, zkondenzuje. Takže teď máš bezbarvou kapalinu, což je víceméně ten tvůj alkaloid, jedovatej nikotin, kterej jsi chtěl získat.“

„Co to znamená víceméně?“

„Více či méně čistej. Takže krok pátej: vezmeš tu svou kapalinu a znova ji předestiluješ. Krok šestej: předestiluješ ji potřetí. A tak ji destiluješ pořád dál, dokud alkaloid nevyčistíš úplně. Bezva. Kápneš ji někomu do drinku, ten se svalí a je tuhej.“

„Myslel jsem, že jsi říkal, že je to složitý,“ řekl Carella a smál se. „Uděláš mi ještě jednu laskavost, jo?“

„Jakou?“

„Namaluj mi schéma destilačního přístroje!“

V pondělí časně ráno šel Carella znova do města, tentokrát ne do laboratoře na Hlavní třídě, ale do soudní budovy o několik dveří dál a tam předložil hlavnímu soudci dvě písemné žádosti o povolení k domovní prohlídce. První žádost zněla takto: 1. Jsem detektiv městského policejního sboru a pracuji na 87. pátracím oddělení.

2. Z pitevních zpráv u úřadu policejního lékaře jsem se dozvěděl, že ve dvou vraždách, které vyšetřuji, bylo použito jako jedu nikotinu.

3. Z rozhovoru s kapitánem Samuelem Grossmanem z policejní laboratoře jsem dále zjistil, že jedovatý nikotin může být vyextrahován z obyčejných cigaret, doutníků nebo dýmkového tabáku.

4. Na základě osobní znalosti a přesvědčení jsem dále zjistil, že se tzv. destilační přístroj (schéma přiloženo), pomocí něhož se nikotin dá vyextrahovat, možná nachází v domě sl. Marilyn Hollisové na adrese Harborside Lane č. 1211, Isola.

5. Na základě těchto spolehlivých informací a mých osobních znalostí a přesvědčení je pravděpodobné, že přístroj nalézající se v držení Marilyn Hollisové by byl důkazem pro případ úmyslné vraždy.

Dovoluji si proto požádat soud, aby mi na připojeném formuláři vystavil povolení k prohlídce místností v domě na adrese Harborside Lane 1211, Isola. V této věci jsem dosud nepožádal o povolení u tohoto či jiného soudu, ani u jiného soudce.

Druhá žádost byla stejná až na jméno a adresu. Místo Marilyn Hollisové tam stálo Charles Endicott ml., místo Harborside Lane č. 1211 Burton Street č. 493. K oběma žádostem bylo přiloženo Grossmanovo schéma.

Soudce si pozorně přečetl první žádost, začal číst druhou, pak vzhlédl a řekl: „Jsou obě stejné, že?“

„Ano, Vaše Ctihodnosti,“ řekl Carella. „Až na jména a adresy.“

„A říkáte, že došlo k dvěma otravám nikotinem?“

„Ano, Vaše Ctihodnosti. A k jedné vraždě bodnou zbraní, ale k té se žádost o povolení prohlídky nevztahuje.“

„A čemu říkáte rozumný důvod, pane Carello?“

„Vaše Ctihodnosti, dva lidé byli otráveni…“

„Ano, ano, ale já chci ten důvod.“

„Všechny tři oběti byly důvěrnými přáteli slečny Hollisové. Pan Endicott je také její důvěrný…“

„Já se ptám na důvod, který by vás opravňoval vniknout do soukromého bytu občana a provést jeho prohlídku.“

„Uznávám, Vaše Ctihodnosti, že důvod se může zdát slabý…“

„Jsem rád, že to přiznáváte.“

„Ale jestli si někdo vyrobil ten jed…“

„V tom to právě vězí. Jestli si ho někdo vyrobil. Ale proč myslíte, že tím někdo je buď slečna Hollisová nebo pan Endicott?“

„Vaše Ctihodnosti, slečna Hollisová udržovala důvěrné vztahy se všemi třemi oběťmi.“

„A s panem Endicottem?“

„S ním taky.“

„Pan Endicott znal oběti?“

„Ne, Vaše Ctihodnosti. Podle…“

„Tak co chcete vlastně říct? Že jednali ve vzájemné dohodě?“

„Pro takovou teorii nemám důkaz.“

„Máte důkazy, na jejichž podkladě byste mohl někoho zatknout?“

„Nemám, Vaše Ctihodnosti.“

„Jaký máte důkaz na potvrzení domněnky, že přístroj je buď v tom, nebo onom bytě?“

„Žádný, Vaše Ctihodnosti. Až na to, že právě destilace…“

„Nejsme v Rusku, pane Carello.“

„Ne, Vaše Ctihodnosti, jsme v Americe. A tři lidé byli zavražděni. Kdyby se mi podařilo najít destilační přístroj…“

„Obě žádosti se zamítají,“ řekl soudce.

Takhle začalo pondělní dopoledne.

Ještě k tomu pršelo.

Když se Carella dostal do služebny, byl mokrý na kůži. Na jeho stole ležela promáčená úřední obálka. Pečeť Úřadu policejního lékaře v levém rohu. Carella na ni zběžně pohlédl, šel k umývadlu v rohu místnosti, odtrhl pár papírových ručníků a snažil se osušit si vlasy. Andy Parker seděl za svým stolem a prokousával se svazkem zpráv o vloupání.

„Slyšel jsem včera dobrej vtip,“ řekl Carella.

„Nepovídej,“ řekl Parker.

Carella mu pověděl Grossmanovu anekdotu o údu, který byl černý.

„Nechápu,“ řekl Parker. „Od našeho doktora ti přinesli nějakou obálku.“

„Všim jsem si,“ řekl Carella, vrátil se ke stolu a roztrhl obálku. Obsahovala na stroji psanou Blaneyovu zprávu o McKennonově vraždě.

Carella se podíval na kalendář na svém stole.

14. dubna.

McKennon byl zavražděn 24. března.

Zpráva ve třech týdnech, to je na tohle město ucházející. Prolistoval stránky. Většina zprávy popisovala detailně to, co mu Blaney řekl už telefonem. Byla tam i karta se stavem chrupu a na tu se teď díval:

Přečetl si, co Blaney napsal o jednotlivých zubech:

1. Zub chybí.

3/4 korunka, zlatá.

7. Kompozitní plomba.

9. Kořenová nástavba, porcelánová žaketka.

12. Facetovaná korunka, porcelán s kovem.

14. Kaz, stříbrná plomba.

16. Zub chybí.

17. Kaz, stříbrná plomba.

20. Stříbrná plomba.

21. Stříbrná plomba.

28. Facetovaná korunka, porcelán s kovem.

29. Facetovaná korunka, porcelán s kovem.

30. Kořenová výplň, provizorní korunka.

31. Stříbrná plomba.

32. Stříbrná plomba.

Pak prolistoval zbytek zprávy, strčil ji zpět do obálky a odnesl do zásuvky registratury označené M-Z, kde ji šoupl do desek nadepsaných McKennon. Podíval se na hodiny. Čtvrt na deset a pět minut.

„Je tu už poručík?“ zeptal se Browna.

„Od devíti.“

„Willis má službu, že jo?“

„Už by tu měl bejt.“

Carella se rozmýšlel, jestli ho má zavolat do Marilynina bytu.

Podíval se na své hodinky.

Čtvrt na deset a šest minut.

Šel k poručíkovým dveřím a zaklepal.

„Dále,“ křikl Byrnes.

Poručík seděl v paprsku slunečního světla, které proudilo dovnitř otevřenými okny. Vypadal jako náboženské zjevení.

„Jak ti to dopadlo?“

„Zamítnuto.“

„Já to věděl.“

„Já taky. Ale za zkoušku to stálo.“

„Co teď?“

„Chci čtyřiadvacítku pro Hollisovou a Endicotta.“

„Ochranu?“

„Ne, hlídku.“

Byrnes přikývl. „Máš to mít,“ řekl.

V Marilynině příběhu bylo něco, co podle Willise nehrálo.

Okamžitě se zeptal „Jak to?“, když mu řekla, že ji Hidalgo za necelý rok propustil. Pořád nechápal, jak to. Nevěděl, co Hidalgo zaplatil za to, že ji dostal z toho mexického vězení, ale věděl o mexické justici dost na to, aby mu bylo jasné, že výkupné není žádná maličkost. Při setkání ve správcově kanceláři jí Hidalgo řekl, že je obchodník. Ano, ovšem, dokonce lidumil, ale především obchodník. Willisovi se zdálo divné, že by se nějaký obchodník – obzvláště pasák – tak ochotně vzdal něčeho, zač draze zaplatil. I kdybychom předpokládali, že si za ten rok, co pro něho pracovala, vydělala víc než jen na živobytí, proč by jí vydal pas a propustil ji? Takhle se pasáci nechovají, aspoň ne ti, které znal Willis. Pasáci jsou ziskuchtiví. Pasáci využívají a berou. Hidalgův šlechetný čin zněl nějak falešně. Willis jí chtěl věřit, ale nevěřil.

Nebyl to ráno ve služebně, protože se zaměstnával pátráním mimo policejní stanici.

Marilyn odešla z domu v půl jedenácté a jela do města ke kadeřníkovi. Teď bylo tři čtvrtě na jedenáct a Willis byl v tom křídle domu, které sloužilo jako skladiště, a hrabal se v krabicích krámů, které tam Marilyn schovávala. Hledal něco, co by vrhlo aspoň trochu světla na dobu, kterou strávila v Buenos Aires. Rok a něco u Hidalga, další čtyři roky na volné noze.

Dopisy tam nebyly žádné.

Konečně, to se dalo pochopit. Spojení se svými přáteli v Los Angeles a v Houstonu ztratila, a kde je její matka, v tu dobu nevěděla. Kromě toho měla tak napilno, že jí na psaní nezbyl čas.

Nenašel žádné bankovní výpisy ani výkazy, žádné stvrzenky ani kopie zaplacených účtů, což bylo divné u ženy, která byla na volné noze čtyři roky, „nezávislá“, jak se sama vyjádřila, u ženy, která nashromáždila dva milióny dolarů. Kde měla všechny ty peníze? Pod matrací?

Možná že patří k lidem, kteří zahodí bankovní výpis, jakmile je účet uzavřen, účet, jakmile je zaplacen, výkaz z banky ve chvíli, kdy přijde další. Takoví lidé existují, hromady papírů prostě nesnášejí. Ale proč tedy schovává tuhle horu výstřižků? Kdo schovává věci, schovává všecko, kdo nevyhazuje, nevyhazuje nic, proč tu tedy není sebemenší papírek z těch let v Argentině?

Začal se probírat výstřižky.

Byla to sbírka přímo encyklopedická; Marilyn zřejmě schovávala cokoli a všechno, co ji v určitou chvíli zaujalo. Byl tam článek o něčem zvaném labonotace, což byl zřejmě systém pozic v baletu, dále článek o japonském čajovém obřadu původem z Číny a později užívaném v Japonsku vyznavači Zen. Byly tam stati o Marii Curieové a o starobylém egyptském nábytku, o technice masáže a Robertu Burnsovi, o registraci údajů. Dále články o anglickém malířství a architektuře, o Wolfgangu Amadeu Mozartovi, punských válkách, motocyklech a barevné fotografii a Indiánu Geronimovi. A potom nahoře na hromádce článků v jedné krabici našel Willis toto: GAGGIŮV ELEKTRICKÝ DESTILAČNÍ PŘÍSTROJ

Pomocí tohoto destilačního postroje z italského Milána můžete extrahovat vonné složky, silice a aromatické oleje z květů, ovoce, léčivých rostlin nebo z jakéhokoli jiného organického materiálu. Můžete si tak doma připravit své vlastní čerstvé koření do kuchyně, parfémy nebo léky. Elektrický topný článek dokáže postupně ohřát až 1 1/4 l kapaliny nebo pevné látky organického původu podle vlastního výběru a pozvolna extrahovat esenci či vonnou složku v podobě par. Tyto páry procházejí kondenzátorem z varného skla chlazeným 3 l vody (neustále cirkulující pomocí pumpičky o výkonu 5 W) a destilát kondenzuje ve skleněné nádobce. Čistota destilátu je zaručena užitím měděných a skleněných trubic a mosazných spojů. Cirkulující vodu chladí větrák o výkonu 18 wattů. Rtuťový teploměr (je součástí výbavy) vložený na vrcholek destilačního přístroje pomáhá určit teplotu, za níž se určitá složka
proměňuje v plyn. Přístroj je vybaven podložkou ze speciálního plastu, měřičem objemu vody a vypínačem. Lze jej napojit na domácí elektrickou zásuvku. Výška 63 cm, délka 42 cm, šířka 28 cm, váha 14 kg.

206598 395 USD

Poštovné hrazeno, stoprocentní záruka.

15

Meyer měl představu, že sledovat právníka je nuda, právníci jsou nudní už svou podstatou. Poznal ve svém životě jen tři zajímavé právníky, ti ostatní byli nudní jak telefonní seznam. A většinou byli jeho protivníky. Řekněte mi, pane Meyere, uvědomoval jste si, když jste zatýkal zde přítomného, že…

Meyer ovšem neznal všechny právníky na světě a bylo možné, že jednoho krásného dne padne na čtvrtého zajímavého. Naděje neumírá nikdy, naděje má křídla. Prozatím však o právníky nestál. A Charles Endicott ml. byl právník.

Mimoto byl právník, který mohl, ale taky nemusel, dva lidi otrávit a třetího podříznout. Pokud by to byla pravda, byl by zajímavější, ale taky daleko nebezpečnější než ti Meyerovi obvyklí učení protivníci. To, že ho má sledovat, Meyera netěšilo a litoval, že poručík nevybral někoho jiného.

Ještě k tomu lilo jako z konve.

Meyer začal se sledováním vlastně o dvě hodiny dřív, a to čtením zpráv, které založili Willis a Carella. Pak zavolal do Endicottovy kanceláře, představil se jako poručík Charles Wilson, vedoucí oddělení styků s veřejností, a zeptal se, jestli policisté, kteří byli určeni k jeho ochraně, byli slušní a zdvořilí. Endicott řekl, že ano, a chtěl vědět, proč byli odvoláni. Meyer řekl, že o tom nic neví, ale vyjádřil potěšení, že policisté provedli svůj úkol jaksepatří.

Zavolal jen proto, aby zjistil, jestli je Endicott v kanceláři.

To bylo sedm minut po jedenácté, pět minut poté, co dočetl zprávy. Chtěl se dostat do města před obědem a hned začít se sledováním. Poručík mu řekl, že ve čtyři ho vystřídá Hawes, a o půlnoci vystřídá zase Hawese O’Brien. Aby nevznikla mezera.

Ve tři čtvrtě na dvanáct zavolal Meyer Endicotta znova, tentokrát z telefonní budky naproti jeho kanceláři, a zeptal se hlubokým hlasem, jestli Endicott bere také rozvody. Když byl ujištěn, že firma Rackett, Rawlings, Pearson, Endicott, Lipsteinn a Marsh samozřejmě takové případy přijímá, představil se jako Martin Milstein a sjednal si s Endicottem schůzku na pátek v půl páté. Později v týdnu zavolá a schůzku zruší; ale teď ví, že Endicott je dosud ve své kanceláři. Snad půjde na oběd mezi dvanáctou a jednou jako většina lidí, aspoň doufal.

Jediný detektiv z jejich skupiny, který věděl, jak Endicott vypadá, byl Hal Willis. Z důvodů, které Meyerovi neřekli, se soudilo, že bude lepší, když se sledování nezúčastní. Proto čekal na Meyera, když vyšel z telefonní budky, pochůzkář v civilu, jeden z těch šesti, kteří předtím hlídali Endicotta. Setkal se s Meyerem jen kvůli identifikování. Jakmile Meyerovi ukáže Endicotta, je povinen vrátit se ke svým normálním povinnostem.

Pro tuto chvíli stáli oba muži v dešti před budovou, v níž byly kanceláře.

Pochůzkář si trpce stěžoval na počasí.

Meyer nespouštěl oči ze vchodu do budovy. Jinudy se jít ven nebo dovnitř nedalo. Jestliže Endicott odejde, musí projít těmito otáčecími dveřmi.

„Koukej na dveře,“ řekl pochůzkáři.

„To vím taky,“ řekl pochůzkář.

Meyer si tím nebyl jist.

Ve dvanáct deset šťouchl pochůzkář do Meyera.

Muž, který právě procházel otáčecími dveřmi, byl vysoký a štíhlý, měl hnědé oči a bílé vlasy. Stejně popisovaly Endicotta zprávy. Pochůzkář kývl hlavou a Meyer se odlepil. Endicott měl plášť do deště od firmy Burberry, což pro toho, kdo ho měl sledovat, nebylo dobré. Když v tomhle městě prší, vyrůstají pláště od pana Burberryho jako houby po dešti.

Endicott byl zdatný chodec, přímo se hnal, a vypadalo to, že se deštěm kochá. Byl bez klobouku a mašíroval si to jako Gene Kelly, tu šlápl do louže, tam zas přeběhl ulici bez ohledu na světla jako člověk, který má velice naspěch. Meyer nerad sledoval rychlé chodce. Dával přednost sledování v útulných hospůdkách.

Hrom do všeho! Ten člověk minul v lijáku osm bloků!

Meyer by byl přísahal, že si píská.

Konečně odbočil z Jeffersonovy do vedlejší ulice; vítr vanoucí od severu k jihu přinášel od řeky Harbu souvislé proudy deště. Endicott se ponořil do toho přívalu jako válečná loď s plnými plachtami, ušel pár kroků a vkročil pod červenobílozelenou markýzu, otevřel dřevěné dveře s mosaznými cvočky a zmizel z dohledu. Na markýze stálo, že je to Ristorante Bonatti. Meyer si připadal jako sirotek lowoodský, ale nahrbil se proti větru a dešti a doufal, že se Endicott nebude s obědem loudat.

Sledovat milou svého kolegy je nemilé, člověk si připadá jako padouch. Carella se toho rána dočkal Marilyn Hollisové před domem v Harbourside Lane v půl jedenácté, sledoval ji do kadeřnictví, čekal na ni, když se odtamtud vynořila ve čtvrt na jednu a pět minut a sledoval ji pěšky přes město až na Stem, kde zastavila taxíka. Okamžitě zavolal na dalšího, řekl mu, kdo je a aby se držel taxíku před nimi. Taxikář nestál o to, aby mu do vozu lezli policajti. V hlavě se mu motala představa, že by to mohl škaredě odskákat.

Marilynin taxík mířil do středu města, nejdřív na Stem, pak na Culverovu, objel Van Buren Circle, jel dále k Hall Avenue, zahnul doprava, jel kolem tří bloků, pak zahnul doleva a zastavil před domem s červenobílozelenou markýzou. Marilyn vystoupila, zaplatila taxikáři a rychle zamířila k dřevěným dveřím s mosaznými cvočky. Carellův taxík zastavil u chodníku za dvěma auty. K taxikářovu obrovskému překvapení mu Carella královsky zaplatil a pak vystoupil do deště.

Na markýze stálo Ristorante Bonatti.

Před restaurací stál Meyer Meyer a s oběma rukama přitisknutýma k obličeji nakukoval oknem dovnitř.

Carella k němu přistoupil a poklepal mu na rameno.

Meyer se překvapeně obrátil. „Ale ale,“ řekl.

„Příjemnej deštíček?“ zeptal se Carella.

„Moc prima.“

„Endicott je tam?“

„S nějakou blondýnkou, která právě přišla,“ řekl Meyer.

Ve čtvrt na pět vystřídal Carellu před domem Marilyn Hollisové Arthur Brown. Carella mu pověděl anekdotu o černém údu a Brown se rozchechtal, pak ho ale napadlo, jestli to není rasistická anekdota. Protože Carellu dobře znal, rychle usoudil, že nikoli, a řekl se smíchem: „To musím vyprávět Carolině, až se vrátím domů. Kdo mě vystřídá?“

„Delgado.“

„Doufám, že se neopozdí. Stát tady v dešti je otrava.“

Carella stál na dešti od desíti hodin ráno, plus minus jedna hodina, kterou projezdil v taxíku, když sledoval Marilyn po městě a nakonec domů.

„Informuj mě,“ řekl Brown.

„Blondýnka, běloška, čtyřiadvacet let, 173 cm, zhruba 60 kg. Jmenuje se Marilyn Hollisová.“

„Oč přesně jde?“

„Možná že je vražedkyně. Možná že se pokusí o něco dalšího.“

„Hezký,“ řekl Brown.

„Ráno si to povíme,“ řekl Carella a zmizel v dešti.

Prvního překvapení se Brown dočkal v půl páté, když na druhé straně ulice Harbourlane, kde stál v parčíku pod stromem, zastavilo auto a z něho vystoupil muž, auto zamkl a zamířil k č. 1211. Muž byl buď Hal Willis nebo jeho dvojník. Vyšel po nízkých schodech vedoucích k vchodovým dveřím, vytáhl z kapsy klíč, odemkl a vešel dovnitř.

Brown zamžikal.

Byl to doopravdy Willis?

Jako Willis vypadal.

Ale Carella se nezmínil, že by Willis byl taky pověřen sledováním. Otevřel si snad paklíčem? Nevypadal jako člověk, který hledá ve svazku paklíčů ten pravý. Vypadal jako člověk, který má klíče od domu obývaném ženou, o níž Carella prohlásil, že by mohla být vražednice.

Podruhé byl Brown překvapen v půl osmé, když se dveře znova otevřely a nejdřív vyšla ta blond Marilyn Hollisová, kterou mu Carella popsal, a za ní Willis, který za sebou zamkl dveře. Pak se ta blondýnka do Willise zavěsila a oba šli spolu po ulici až na roh, kde zahnuli doprava směrem k Stemu.

Brown uvažoval, co se to tady krucinál děje.

Šel za nimi až na Stem a pak po Stemu dál do města, neonová světla pronikala slabým a jemným mrholením, auta svištěla po černém asfaltu. Dodržoval mezi sebou a jimi slušnou vzdálenost, vždyť Willise přece neměl sledovat, nechtěl být odhalen zkušeným policistou. Ale jestli Willis nemá stejný úkol, tak co tu proboha dělá s ženskou, která snad někoho zavraždila?

Před nimi byla čínská restaurace nazvaná Buddhovy hody.

Willis otevřel dveře a pustil dívku napřed, dívka vešla dovnitř a Willis ji následoval.

Brown nakoukl dovnitř oknem a byl překvapen potřetí.

Protože v jednom boxu seděl člověk, který se velice podobal Bertu Klingovi, totiž – byl to Bert Kling, a vedle Klinga seděla jeho milá Eileen Burkeová, taky policistka, a Willis a ta Marilyn Hollisová přišli k nim do boxu a vypadalo to, že jim ji Willis představuje, a pak si Willis a ta holka sedli a Willis přivolal číšníka.

No teda, říkal si Brown, tohle je větší věc, než jsem si myslel! Nasadili nás na to všecky.

Eileen Burkeová se snažila zakrývat si levou část obličeje. Willisovi se zdálo, že její plastická operace dopadla výborně, skoro nikdo by neřekl, že ji nedávno někdo pořezal, i kdyby jizvu hledal. Ale všiml si, že Eileen často zvedá levou ruku a zakrývá si tvář.

„Eileen pracuje většinou s partou, co má na starosti znásilnění,“ řekl Marilyn.

„Vážně?“ řekla Marilyn.

„Jako volavka,“ řekl Willis.

„Nevím, jestli by se mi taková práce líbila,“ řekla Marilyn a obrátila oči v sloup.

Willis a Kling seděli vedle sebe na jedné straně boxu, Marilyn a Eileen proti nim na druhé, Willis si říkal, že jim to spolu ohromně sluší, Eileen měla rezavé vlasy a zelené oči a Marilyn byla blond a modrooká, jedna byla urostlá žena s plnými ňadry, ta druhá, štíhlá a bledá, vypadala z jakýchsi důvodů křehce. Hezká kombinace.

Přál si, aby dnešní večer byl výjimečný, Marilynin první krok do společnosti, tak říkajíc. Představí ji lidem, které má rád a které obdivuje. A co je snad ještě důležitější, představí oba kolegy policisty jí. Carellu znal natolik dobře, aby si byl jist, že ostatním detektivům neprozradil nic z Marilyniny minulosti. Poručíkovi ano, Carella určitě pokládal za svou povinnost říct mu, že Willis bydlí s bývalou prostitutkou, kterou on, Carella, podezírá z vraždy. Ale mimo poručíka nikomu jinému. Carella byl detektiv a ne klepna. Carella byl přítel.

Ten stůl přetékal tajemstvími.

Marilyn skrývala, že kdysi šlapala chodník.

Eileen se tajila tím, že byla při výkonu svého povolání znásilněna a pořezána.

Willis by byl rád věděl, jestli těm dvěma zkušeným detektivům bude stačit jediný pohled na Marilyn, aby poznali, čím kdysi byla.

Klinga zajímalo, jestli se Marilyn bude ptát na věci, které by rozpoutaly vzpomínky na nejstrašnější noc v Eileenině životě. Willisova zmínka, že Eileen pracuje jako volavka, ho mrzela.

Willis si přál, aby se nikdo nezeptal Marilyn, jaké má zaměstnání.

„Co děláte vy?“ zeptala se Eileen.

„Nic, já jsem bohatá a nezávislá,“ řekla Marilyn bujaře a pak řekla: „Co takhle kuře na pomerančích?“

Eileen se podívala na Klinga.

„Co má člověk podniknout, aby nedělal nic a měl prachy?“ zeptal se Kling.

„Mám bohatýho tatínka,“ řekla Marilyn a usmála se.

Kling myslel na to, jak byl jednou manželem ženy, která měla mnohem víc peněz než on. Byl by rád věděl, jestli to Willis s tou dívkou myslí vážně. Jestli ano, ví ta holka vůbec, kolik vydělává detektiv 3. třídy?

„Co s váma dělají?“ zeptala se Marilyn. „To vás prostě vyženou na ulici?“

„Tak nějak,“ řekla Eileen. „Chtěl by někdo rybu v těstíčku?“

„Já bych se příšerně bála,“ řekla Marilyn.

Vždyť já se taky příšerně bojím, myslela si Eileen. Od tý noci jsem vyplašená k smrti.

„Člověk si zvykne,“ řekla a zase zdvihla ruku k obličeji.

„Co kdybysme si prostě objednali tu jejich specialitu,“ řekl Kling. „Myslíte si, že to nesníme?“

„Já umírám hlady,“ řekla Marilyn.

„To se ví, to bude nejlepší,“ řekl Willis a přivolal číšníka.

Číšník se k nim rozběhl.

„Vaši specialitu pro čtyři,“ řekl Willis. „A ještě jednou pití, prosím.“

„Já od půlnoci sloužím,“ řekl Kling. „Pro mě už nic.“

„To nemyslíš vážně,“ řekla Eileen.

„Úplně vážně, opravdu,“ řekl Kling a přikryl sklenici dlaní.

„Noční služba je dobrá, aby si to člověk rozdal,“ řekla Eileen.

„Co aby si rozdal?“ zeptala se Marilyn.

„To znamená spát při práci,“ řekl Willis.

„Domácí specialita pro čtyři,“ řekl číšník. „Pití.“ A odešel.

„Proč se čínský číšníci chovají vždycky tak povýšeně?“ zeptala se Marilyn. „Všimli jste si toho?“

„Protože jsou povýšený,“ řekl Kling.

„To zavání rasismem,“ řekla Eileen.

„Ale běž! Já proti žlutejm nic nemám,“ řekl Kling.

„Čím dál, tím líp,“ řekla Eileen. „Jen si přitěžuješ.“

Marilyn uvažovala, jestli budou hovořit policejní hantýrkou celou noc.

Eileen uvažovala, jestli Marilyn ví, že Kling ty „žlutý“ nemyslel vážně.

„Řekl to naschvál,“ vysvětlila.

„Co?“ zeptala se Marilyn.

„Slovo ‚žlutý‘.“

„Já mám Číňany rád,“ řekl Kling. „A Japonce taky. Jednoho Japonce máme u nás.“

„Vtipkuje,“ řekla Eileen. „To je jeho smysl pro humor.“

„Nemám smysl pro humor,“ řekl Kling s vážnou tváří.

„Napadlo vás někdy, proč Číňani nemají modrý oči?“ zeptal se Willis.

„Na to je Mendelův zákon,“ řekla Marilyn. „Když dáte dohromady černou kočku s bílou, narodí se jedno bílý kotě, jedno černý a dvě šedivý.“

„Jak to souvisí s modrookým Číňanem?“ zeptal se Willis.

„Hnědá je dominantní, modrá recesivní. Kdyby byli v nějaký zemi všichni lidi hnědooký, byly by hnědooký i všechny děti. Ne, vlastně to není tak docela pravda. U lidí to vždycky nedopadne tak jako u mšic nebo koček, pokud každej nemá na začátku dominantní geny. Například můj otec měl hnědý oči a maminka modrý, ale někdo musel mít modrý už v předchozích generacích. Když se spojí dva recesivní, dostanete dalšího recesivního, a to je to, co jsem já, recesivní modrý.“

„Jak tohle všechno víš?“ zeptal se Willis.

„Vystřihla jsem si o tom článek,“ řekla Marilyn.

Uvažoval, proč si asi schovala výstřižek o elektrickém destilačním přístroji. Ještě se jí nezeptal. Sotva přišel odpoledne domů, oznámila mu, že se rozešla s Endicottem. Šli spolu na oběd a tam mu řekla, že se s ním už nechce stýkat. Takže dotaz na destilační přístroj odložil, i když v Carellově poslední zprávě stálo, že doma se nikotin dá vyrobit destilací tabáku.

„Vaši rodiče jsou oba mrtvi?“ zeptal se Kling.

Ach jé, pomyslil si Willis. Detektiv si všímá nesrovnalostí. Když se poprvé zmínila o otci, použila přítomný čas: Mám bohatýho otce. A teď přešla na minulý: Můj otec měl hnědý oči.

Kling čekal na odpověď. Neslídil, nebyl ve službě, neměl podezření, jen se v tom nevyznal. Čekal na vysvětlení.

„Ano,“ řekla Marilyn.

„Nejdřív jsem měla dojem, že váš otec žije,“ řekla Eileen.

Ta taky, myslel si Willis.

„Ne, umřel před několika lety. Odkázal mi spoustu peněz,“ řekla Marilyn a sklopila oči.

„Já myslela, že takový věci se dějou jen v pohádkách,“ řekla Eileen.

„Někdy i v životě,“ řekla Marilyn.

„Já jsem strašně ráda čítávala pohádky bratří Grimmů,“ řekla Eileen smutně, jako by mluvila o dávných a prostých časech.

„Věděla jste, že Jacob Grimm… ten, co napsal ty pohádky… je autorem Grimmova zákona?“

Šikovná, řekl si Willis. Obrátit situaci, změnit předmět rozhovoru. Dobře, Marilyn.

„Co říká Grimmův zákon?“ zeptal se Kling.

„Článek 314, 76,“ řekla Eileen. „Obcování s vílami.“

„To zavání sexismem,“ řekl Kling.

„Něco jako že z p se stalo b a z v zase w nebo obráceně, už jsem to zapomněla,“ řekla Marilyn. „Měla jsem schovanej výstřižek. V němčině, samozřejmě, v německém jazyce.“

„Ten výstřižek byl v němčině?“ řekla Eileen.

„Ne, ne, ten Grimmův zákon. Týká se němčiny. Grimm byl totiž Němec.“

„Proč se ten člověk tak loudá s tím pitím?“ řekl Willis a zamával na číšníka.

„Už se to nese,“ řekl číšník a odešel do kuchyně.

„Vidíte?“ řekl Kling. „Protivnej jak tágo.“

„Třeba nerozumí anglicky,“ řekla Eileen.

„Mluví tady někdo čínsky?“ zeptal se Kling.

„Marilyn mluví plynně španělsky,“ a vzápětí si nadal do pitomců. S tímhles šlápnul vedle!

„Já bych chtěl umět plynně španělsky,“ řekl Kling. „Ve službě by se mi to hodilo.“

„Pár slov přece umíš,“ řekla Eileen.

„To jo, člověk něco pochytí, ale to neznamená, že mluví plynně. Kde jste se naučila španělsky?“ zeptal se Marilyn. „Ve škole?“

„Ano,“ řekla ihned.

„Tady?“ zeptala se Eileen.

„Ne. V Los Angeles.“

Zamotává se víc a víc, myslel si Willis.

„Chodila jste tam na univerzitu?“

„Ne, na střední školu.“

Už je v tom až po krk.

„Je to vlastně mnohem snadnější jazyk než angličtina,“ řekla Marilyn a znova uhnula. „Cizinec, co se má naučit anglicky, je chudák, nemyslíte? Všechny ty slova, který se stejně vyslovujou a píšou jinak, nebo slova, který se stejně píšou a jinak vyslovujou! Zbláznila bych se z toho.“

„Řekni něco španělsky,“ navrhl Willis.

„Yo te adoro,“ řekla a usmála se.

Pití přišlo zároveň s jídlem.

„Ohromný,“ řekl Willis rozladěně.

Ale to přerušení přivítal. Před několika minutami měl pocit, že Marilyniny úhybné taktiky začínají být nápadné – ta horlivá snaha mluvit o něčem jiném než o tom, kde a jak se naučila španělsky. Spolkli ti dva zkušení policisti, kteří dovedli rozlišovat odstíny v řeči a chování, opravdu všechno, co jim napovídala?

Dost o tom pochyboval.

Ale při jídle došlo k otevřené srážce jen jednou, srážce mezi občanem a policistou, mezi policejní mentalitou a – dá se říct – mentalitou děvky. Kling hovořil o jednom svém nedávném případu, kde jakýsi chlap pravidelně a opakovaně znásilňoval ženu svého souseda, a ona to manželovi neřekla, protože se bála, že by ji zmlátil.

„Já bych je zabila oba,“ prohlásila Marilyn náhle a tak důrazně, že rozhovor okamžitě ustal.

Eileen se na ni podívala.

Kling řekl: „Ono se to vlastně skoro stalo. Vzala na souseda sekáček. Další soused slyšel kravál a zavolal 911. Než policie přijela, manžel se vrátil. Ona už zatím usekla záletníkovi ruku a právě se mu sápala po hlavě, když se objevil manžel. Tak se vrhla se sekáčkem na něj. Vtom se dostavila policie. Čtyři policajti měli co dělat, aby jí ho vyrvali.“

„Koho, manžela?“ zeptala se Eileen.

„Samo. Záletník ležel v kuchyni na zemi jako špalek.“

„A co s ní bude?“ zeptala se Marilyn.

„Obvinili jsme ji z dvojího pokusu o vraždu.“

„Její obhájce se to bude snažit změnit na napadení,“ řekl Willis.

„Ba ne, já myslím, že to zkusí se sebeobranou,“ řekla Eileen.

„Pokud jde o souseda, tak snad,“ řekl Kling. „Ale manžel nic neudělal, jen přišel domů.“

„V každým případě ji zavřou, že?“ řekla Marilyn.

„No, zřídila je oba,“ řekl Kling.

„Měla z nich strach,“ řekla Marilyn. „Zasloužili si to.“

„Na takový jednání jsou zákony,“ řekla Eileen.

„To povídej Lizzii Bordenový,“ řekl Kling. „Ta vyvázla.“

„Takže ta písnička nemá pravdu,“ řekla Eileen.

„Která písnička?“

„O tom, jak vytáhnout kudlu na maminku v Massachussets.“

„Mně se to moc legrační nezdá,“ řekla Marilyn a celý stůl zase rázem umlkl. Kling od ní odvrátil oči; vyklepávala cigaretu z balíčku Virginia Slims a přidržovala u ní sirku. Ruce se jí třásly. Pak zuřivě vyfoukla hustý kouř.

Eileen se podívala na hodinky.

„Ty máš vážně funebráka?“ zeptala se Klinga.

„O funebrákovi se nevtipkuje,“ řekl Kling.

„Tak jdem,“ řekla Eileen. „Svezu tě taxíkem.“

V taxíku řekl Kling: „Co si o ní myslíš?“

„O kom, o tý Britský encyklopedii?“ řekla Eileen a začala se docela úspěšně opičit po Marilyn: „Znáte Mendelův zákon? Černý kočky a bílý kočky, hnědý oči a modrý oči, dominantní a recesivní! Víte, že moře anglickejch slov se čte stejně a píše jinak? Nebo taky obráceně? Víte, že Grimmův zákon dělá z modrejch víl růžový víly? Věděli jste to? Věděls, že Yo te adoro znamená španělsky Zbožňuju tě? Věděls…“

„Tohle to znamená?“

„Ne, znamená to, jestli si se mnou nechceš pohrát. Tohle je práskaná holka, Berte, můžeš mi věřit, a pěkně otrlá. Postřehnul jsi to vražednický odhodlání v těch nebesky modrejch očičkách, když řekla, že by ty dva zabila? Takový oči jsem naposledy viděla u jednoho člověka, co postřílel kulometem celou svou rodinu.“

„Třeba je to výsledek nezávislosti a bohatství,“ řekl Kling.

„Jo a co tohle?“ řekla Eileen. „Zdálo se mi to, nebo opravdu řekla ‚Mám bohatýho otce‘?“

„Slyšelas správně.“

„Tak jak to, že za pět minut z ní byl sirotek?“

„Přeřekla se.“

„To jistě, protože v angličtině znamená všechno něco jiného, viď? Hal to s ní myslí vážně?“

„Pokud vím, tak s ní žije.“

„Doufám, že si neprosí o malér,“ řekla Eileen.

„Takže se ti nezalíbila.“

„Ne moc,“ řekla Eileen.

„Mně se tak špatná nezdála,“ řekl Kling.

„Normálka,“ řekla Eileen a pokrčila rameny. „Vkusy jsou různý.“

„Jak se ti líbili?“ zeptal se Willis.

„Dobrý,“ řekla Marilyn.

Vraceli se pěšky do své ulice. Přestalo pršet, ale ochladilo se, v tomhle městě se nedá dubnu důvěřovat. Zavěsila se do něj a tiskla se k němu, hlavu skloněnou proti větru, který vanul od řeky.

„Jen dobrý?“

„Taktak,“ řekla. „Proč hájila Eileen ty surovce?“

„Nehájila je. Hájila zákon. Eileen je policistka. Ta ženská na ně opravdu vzala sekáček na maso…“

„A proto je Eileen ochotná zavřít ji do basy, okolnosti vem čert. Měla by na chvilku okusit vězení. Pak by možná nevtipkovala o tom, jak vzít kudlu na maminku v Ma…“

„Eileen je na tom špatně,“ řekl Willis. „Ať si vtipkuje, já jí to vyčítat nebudu.“

„Život je zatraceně těžkej,“ řekla Marilyn.

„Pro ni obzvlášť,“ řekl Willis. „Nedávno ji jeden mizera znásilnil a ještě k tomu ji pěkně zřídil.“

„Cože?“

„Pracovala na jednom případu. Ten chlap ji pořezal a znásilnil. Z něčeho takovýho se člověk hned tak nevzpamatuje. Zvlášť když je to jeho zaměstnání, courat po ulici jako volavka.“

Marilyn chvíli mlčela.

Pak řekla: „Měls mi to povědět dřív.“

„No… ona je to taková rodinná záležitost,“ řekl Willis.

„Já jsem myslela, že k tý rodině patřím.“

„Chtěl jsem říct… zkrátka, my o tom, co se stalo Eileen, nemluvíme.“

„My,“ řekla Marilyn.

„Naše parta,“ řekl.

Přikývla. Kráčeli dál mlčky, zahnuli za roh.

„Mrzí mě, že jsem o ní tak mluvila.“

„To nic, nelam si tím hlavu.“

„Opravdu mě to mrzí.“

„V pořádku.“

Blížili se k domu. Myslel na to, že se jí musí zeptat na ten elektrický destilační přístroj, na výstřižek, který si schovala. Ten přístroj si koupila? Je někde v domě? Použila ho už někdy? Příliš mnoho nejasností. Zhluboka vzdychl.

„Co je?“ zeptala se.

„Musím popojet s vozem.“

„Proč?“

„Dneska se parkuje na druhý straně ulice. Musím s ním hnout ještě před půlnocí.“

„Nemáš na tom nějaký označení?“

„Mám, ale…“

„Jako že jsi policajt?“

„Nerad přestupuju zákon,“ řekl Willis a usmál se. „Za minutu jsem hotov, běž dovnitř.“

„Pospěš si,“ řekla a šla odemknout dveře.

Willis se vydal po ulici k zaparkovanému autu.

Brown se za nimi pustil hned, jak vyšli z čínské restaurace. Držel se ve slušné vzdálenosti, ale nebylo nebezpečí, že je ztratí, ulice byly v tuhle noční dobu prakticky prázdné. Půl dvanáctý, počká, až ta holka zalehne a za patnáct minut ho přijde vystřídat Delgado. Jestlipak tam Willis hodlá strávit noc? Dal se snad dohromady s touhle Holliskou? Nebo je to součást sledování?

Právě zatáčel kolem rohu, když spatřil Willise, jak jde po ulici k němu. Rychle zacouval a schoval se v nejbližším vchodu. Co teď, říkal si, a pak viděl Willise, jak odemyká dvířka svého vozu. No ne, říkal si, on s ní nic nemá, on si jde domů ke svý malý –

Chladným nočním vzduchem třeskly dva výstřely.

Dva výstřely jeden za druhým odněkud z parčíku na protější straně ulice.

Willis se vrhl k zemi.

Brown vyrazil ze vchodu už s pistolí v ruce a rozběhl se k parčíku.

Další výstřel a další, kulky se odrážely od dveří auta nad Willisovou hlavou.

„Já jsem tady, Hale,“ zařval Brown přes rameno. „Artie Brown!“

Pojistil se, aby mu Willis nevypálil pár ran do zad.

Willis byl už na nohou, vytahoval pistoli z pouzdra a běžel přes ulici k cestičce v parčíku. Brown už tam byl. Willis ho slyšel, jak dupe někde před ním, v dálce se ozývaly další kroky, někdo běžel po cestičce, pak to zachrastilo v keřích. Co tady krucinál dělá Brown? A okamžitě si uvědomil, že sleduje Marilyn.

„Policie!“ křičel Brown. „Stůjte, nebo střelím!“

Dva výstřely zazněly ve tmě před ním, záblesky z hlavně ozářily tmu. Doběhl k Brownovi, který stál na kraji cestičky s pistolí v ruce, těžce oddychoval a nahlížel do křovin.

„Dostals ho?“ zeptal se Willis.

„Nedostal.“

„Je tam ještě?“

„Myslím, že ne,“ řekl Brown. „Pojď, koukneme se!“

Vlezli do houští, pohybovali se pomalu a systematicky ve slušné vzdálenosti od sebe, až konečně došli na konec parku tam, kde už se blíží k řece.

„Zdejchnul se,“ řekl Brown.

„Viděls ho?“

„Ne, ale chtěl tě odprásknout.“

„Vypadá to tak.“

Prodírali se houštím zase zpátky na cestičku.

„Ty tu hlídáš?“ zeptal se Willis.

„Jo,“ řekl Brown. „Ty taky?“

„Ne. Kdo to nařídil?“

„Poručík.“

Což znamená, že si to vyžádal Carella.

„Radši se koukni, jestli se tu neválejí vystřelený nábojnice,“ řekl Brown.

„Potřebujeme světlo,“ řekl Willis. „Přinesu něco.“

Vyšel z parčíku a byl už u svého auta, když se dveře u domu otevřely. Stála v nich Marilyn převlečená do domácího.

„Střílelo se, nebo ne?“ zeptala se.

„Střílelo,“ řekl.

„Kdo?“

„Nevím, utek nám.“

„Střílel po tobě?“

„Ano.“

Přistoupila k autu. Z otevřených dveří se na chodník vylilo světlo. Willis otevřel zásuvku na rukavice a vyndal krátkovlnku.

„Osmdesát sedm,“ řekl. „Tady je Willis.“

„Mluv, Hale.“

„Kdo je tam?“

„Murchison.“

„Dave, já jsem tady v Harborside Lane č. 1211. Právě se mě někdo pokoušel odbouchnout. Brown a já potřebujeme světlo.“

„Máš ho mít,“ řekl Murchison.

„Kdo má službu nahoře?“

„Právě přišli Kling a Fujiwara.“

„Řekni jim, ať prověří Charlese Endicotta ml., jeho adresa je v kartotéce, v McKennonově obálce. Chci vědět, jestli je doma. Jestli není, chci, aby čekali, dokud se nevrátí.“

„Vyřídím,“ řekl Murchison.

„Dík,“ řekl Willis. Vytáhl z rukavicové zásuvky baterku, vyšel z auta, přivěsil si vysílačku k opasku a zavřel a zamkl dvířka. „Myslím, že nakonec ho nechám tady,“ řekl.

„Ty myslíš, že to byl Chip, viď?“ řekla Marilyn.

„Nevím, kdo to byl,“ řekl Willis.

„Tak proč za ním posíláš policajty?“

„Protožes mu dneska odpoledne dala kopačky.“

„Nač potřebuješ světlo?“

„Jestli používal automatickou pistoli, budou tady někde vystřelený nábojnice. Měla bys jít radši dovnitř, tohle bude chvilku trvat.“

Posvítil si baterkou na dvířka.

„Zatracenej chlap, udělal tam dvě díry,“ řekl. „Akorát nad mou hlavou.“

Marilyn se podívala na díry ve dvířkách. Jedna byla asi půl metru nad zemí. Jedna o pět centimetrů výš. Viděl její udivený výraz.

„Tak malej přece jen nejsem,“ řekl a usmál se. „Plácnul jsem sebou na břicho.“ Začal si svítit baterkou na chodník u svých nohou.

„Co hledáš?“ zeptala se.

„Střely,“ řekl.

„K čemu ti budou?“

„Poznám, čím střílel.“

Objala ho a přitiskla se k němu. „Vidíš?“ řekla. „Já se snažím taky patřit do rodiny.“

Reflektory svítily v parčíku až do dvou hodin ráno. Kolem se shromáždil dav sousedů a pozoroval hemžení policie. Nikdo nevěděl, co se děje. Pokud někdo zaslechl střelbu, pokládal ji za rány z výfuku. Když policie konečně zhasla reflektory, vrátili se lidé do svých domovů. Říkali si, že se něco udalo, ale pořád ještě nevěděli, co. Policejní náklaďák s přenosným vybavením odjel. Hlídkové vozy jeden po druhém předjely, zacouvaly a zmizely ve tmě. Willis šel k domu na protější straně ulice, odemkl si a vešel dovnitř.

Marilyn už byla v posteli. Mlčky se svlékl a lehl si k ní. Okamžitě se k němu přitiskla.

„Našels něco?“ zeptala se.

„Tři střely a čtyři vystřelený nábojnice.“

„To je dobrý, ne?“

„Pokud kápneme na zbraň, z který byly vypálený.“

„Máš studený nohy,“ řekla a přitiskla se ještě těsněji. „Chceš se pomilovat?“

„Ne, chci si povídat,“ řekl.

„O tom, co se stalo dneska večer?“

„Ne. O tom, co se stalo dneska odpoledne, když jsi obědvala s Endicottem.“

„Už jsem ti to pověděla. Byl moc milý… on je totiž moc milý člověk. Přál mi všechno nejlepší a…“

„Marilyn,“ řekl, „našel jsem dneska v komoře výstřižek. Inzerát na elektrický destilační přístroj. Stojí tři sta devadesát pět dolarů.“

„Chceš mi ho koupit?“ zeptala se.

„Ne, chci vědět, jestli sis ho koupila ty.“

„Proč bych si kupovala něco takovýho?“

„To musíš vědět ty. Proč sis schovala ten výstřižek?“

„Myslela jsem si, že by byla legrace vyrobit si vlastní voňavku.“

„Nebo vlastní jed,“ řekl Willis.

Chvíli mlčela.

„Ach tak,“ řekla konečně. „Co tedy chceš dělat? Prohledat dům?“

„Musím?“ zeptal se.

„Jestli si myslíš, že tady vyrábím jed…“

„Vyrábíš nebo ne?“

„Prohledejme ten zatracenej barák.“

„Stačí, když řekneš, jestli sis ten přístroj koupila.“

„Nekoupila.“

Přikývl.

„Stačí ti to?“ zeptala se.

„Stačí,“ řekl a divoce ji políbil.

Hovořili celou noc, milovali se celou noc tak jako tenkrát poprvé tady v tom domě, ale tentokrát byla ve vzduchu vůně kouře ze dřeva, někdo topil v krbu a vůně sem vanula otevřeným oknem, a když Marilyn vykřikla rozkoší, snažila se ucpat si ústa, protože nechtěla, aby policajti klepali na dveře a ptali se, koho to tady kdo vraždí. Nevraždili nikoho. Když ponecháme stranou maličké smrti, nikdo nikoho nezabil.

Ale jestliže se v teoriích o spiknutí počítá s okamžikem, kdy se ruce sevřou v nerozlučném stisku a přísahá se věčná věrnost, pak ano; byl tu Macbeth, který vyslechl šeptání čarodějnic, i jeho ctižádostivá choť, a oba se při zkoušce ohněm za ranního rozbřesku utvrzovali v tom, že se oba kovy slily v jedinou směs a že ať se děje, co děje, oni dva jsou navěky spojeni tak nerozlučně jako železo a uhlík, když se z nich vytaví ocel.

„Mám tě rád,“ řekl, „Ježíši, já tě mám tak strašně rád!“

„Já tě mám taky ráda,“ řekla.

A plakala.

16

15. dubna v úterý ráno se Willis a Carella sešli s Byrnesem v jeho kanceláři. Po celém městě dávalo bezpočet občanů na poštu daňová přiznání. Ale smrt je zrovna tak nevyhnutelná jako daně a ti tři muži se tady sešli, aby si promluvili o třech mrtvolách. A o útoku na Willise, při kterém se mohl stát mrtvolou i on.

„Máte už něco z balistiky?“ zeptal se Byrnes.

„Mají nás někdy dneska zavolat,“ řekl Willis.

„Čtyři výstřely?“

„Tři střely jsme našli a čtyři vystřelené nábojnice.“

„Jestli je vypálil ten stejnej chlap, tak není jednostrannej,“ řekl Byrnes suše.

„Nebo je ke všemu odhodlanej zoufalec,“ řekl Carella.

„Kde byl v tu dobu Endicott?“ zeptal se Byrnes.

„Hajal doma,“ řekl Willis. „Kling se spojil s Hawesem – mimochodem, nevěděl jsem, že Kling sleduje Endicotta – a Hawes mu zaklepal na dveře pět minut po tom, co se střílelo. Že by se Endicott dostal odtamtud do města v tak krátký době, je vyloučeno. Když otevřel dveře, byl v pyžamu.“

„Takže Endicotta můžeme vynechat,“ řekl Byrnes. „Co ta ženská?“

„Doma,“ řekl Willis.

„Přes ulici?“

„Ano.“

„Střílelo se z parku?“

„Ano.“

„Takže ta taky nepadá v úvahu.“

„Jestli si jeden z nich nenajal ostřelovače,“ řekl Carella.

„Prosím tě, Steve,“ řekl Willis, který okamžitě vzplanul.

„Možnost to je,“ řekl Byrnes. „Ale krajně nepravděpodobná. Já bych řekl, že jsme právě přišli o dva podezřelý.“

„Doufám, že o ně nepřijdeme nadobro,“ řekl Willis.

„Jak to myslíš?“

„Chci doporučit, aby byli znovu hlídaný.“

„Promluvím s Frickem.“

„Čím dřív, tím líp,“ řekl Willis.

„Dověděl jsem se, že ty s tou Hollisovou žiješ,“ řekl Byrnes.

„Ano, pane poručíku. A musím říct, že mě naštvalo, když jste mi neřekli, že jste ji a Endicotta dali sledovat.“

„Už se stalo…“

„Ne, prosím. Podávám to jako oficiální stížnost. Pokud vím, tak je to pořád ještě můj případ, a nejsem-li informován…“

„Dobrá, máš v podstatě pravdu. Ale my jsme si mysleli…“

„Kdo my?“

„Já a Steve.“

„Dobrá, ale příště mi laskavě sdělte, co si myslíte. A podnikáte.“

„Řekl jsem, že máš v podstatě pravdu,“ řekl Byrnes. „A jak to tedy vypadá teď?“

„Dneska se dovíme, jak je to s tou bouchačkou,“ řekl Carella. „Ta bodná zbraň může být všelicos. A pokud jde o nikotin, ten se mohl izolovat z nějakého pesticidu nebo vyextrahovat z rozmočenýho tabáku.“

„Ale to chce přístroje.“

„To chce, pane poručíku.“

„A ty se můžou nacházet kdekoli ve městě.“

„Můžou, prosím.“

„V držení kohokoli.“

„Ano, prosím.“

„Tak kde máme ksakru začít? Případ je starej tři týdny a my teprve začínáme, ježíšmarjá!“

„Pane poručíku,“ řekl Carella. „To, co se stalo včera večer…“

„A vy mi vlezte už jednou na záda s tím panem poručíkem! Jak s tím nějakej policajt začne, začínám si myslet, že nedělá svou práci jak má.“

„Promiň,“ řekl Carella a spolkl pana poručíka, kterého měl na jazyku.

„Co je s včerejším večerem?“

„Až do včerejšího večera jsme uvažovali o dvou možnostech. Buď je to záležitost On a Ona nebo odvádění pozornosti. Někdo oddělává blízké přátele Marilyn Hollisový – například žárlivec nebo odmítnutej nápadník, milá někoho z nich, tak něco. Anebo je posílá na onen svět z nějakýho záhadnýho důvodu ona sama a snaží se, aby to vypadalo jako případ On a Ona. Jenže včera večer se někdo pokoušel odprásknout Hala. Hollisová nestřílela a Endicott taky ne. Takže nepřistoupíme-li na najatýho ostřelovače…“

„Myslím, že toho můžem škrtnout,“ řekl Byrnes.

„Možnost to pořád je,“ řekl Carella. „A On a Ona taky. Jedinej problém je teď…“

„Já vím, co je problém,“ řekl Byrnes. „Problém je, že už nám došly podezřelý osoby.“

„Anebo jich máme příliš moc,“ řekl Carella. „Rozhodující je Hollisová.“

„Pročpak?“ řekl Willis už zase naježený.

„Její dosavadní počínání.“

Byrnes se podíval z Carelly na Willise.

„Jak dlouho tu žije?“ zeptal se.

„Něco málo přes rok,“ řekl Willis.

„Chci seznam všech lidí, který tu zná,“ řekl Byrnes, „jak mužů, tak žen. Lidí, s kterýma chodila, lidí, s kterýma se stýkala…

„To nestačí, Pete,“ řekl Carella. „Já bych chtěl jména úplně všech lidí, s kterýma měla kdy co dělat dokonce i jen povrchně – kadeřníka, doktora, ševče, hokynáře, prostě všech. Jestli má na ni někdo z nich kvůli něčemu pifku…“

„Souhlasím,“ řekl Byrnes a otočil se k Willisovi. „Můžeš to od ní dostat?“

„Pokusím se,“ řekl Willis.

„Jdi do háje s pokusím se, prostě to přineseš. Já zatím promluvím s Frickem, že ji i Endicotta chceme znova hlídat. Ve dne i v noci. Ty chceš taky ochranu?“

„To je řečnická otázka?“ zeptal se Willis.

„Nevím, co je řečnická otázka,“ řekl Byrnes. „Jo nebo ne?“

„Ne.“

„Správně,“ řekl Byrnes a krátce pokýval hlavou. „A teď se do toho dejte.“

„Všechny lidi, co znám?“ zeptala se Marilyn. „To je pitomost.“

„Všechny,“ řekl Willis. „I když se ti zdají bezvýznamný, to je jedno…“

„Já přece vím, že ten chudák v čistírně nikoho nezabil!“

„Pohádala ses s ním někdy?“

„Nikdy.“

„Nikdy sis nestěžovala na nějakou skvrnu, kterou nevyčistili? Nikdy…“

„Já nevím, snad. Ale…“

„To je právě ono,“ řekl Willis. „Jestli máme co dělat s nějakým bláznem…“

„Flek na sukni není důvod, abys někoho zavraždil!“

„Pro tebe to není důvod, pro mě taky ne. Ale pro cvoka to důvod může být.“

„To znamená, že tady v městě podezíráte každého?“

„Ty se tady znáš s každým?“

„Ne, ale cvoci jsou tu všichni.“

„Já chci jen lidi, který znáš. Začni se všema, s kterýma jsi chodila, když jsi sem přijela. Pak chci jména všech přítelkyň. Pak jména ostatních – tvýho internisty, gynekologa, zubaře…“

„Starýho nebo novýho?“

„Obou. Tvýho kožního doktora…“

„Nemám.“

„Neurologa, právníka…“

„Toho už máš.“

„Dej ho do seznamu znova. Tvýho účetního…“

„Toho máš taky.“

„Agenta, co ti zprostředkoval koupi domu…“

„Koupila jsem dům od majitele.“

„Napiš ho do seznamu.“

„Jo.“

„Bankéře, instalatéra, elektrikáře, řezníka, pekaře…“

„Kostelníka, tesaře.“

„Začínáš chápat?“

„Začíná mě z toho bolet hlava.“

„To není nic proti tomu, jak bude bolet nás.“

Marilyn vzdychla.

„V pořádku?“ zeptal se.

„Budu potřebovat tunu papíru,“ řekla.

Člověk z balistiky zavolal to úterý odpoledne ve tři.

Ze střel a nábojnic, které jim dali, se zjistilo, že rány byly vypáleny z automatické pistole Colt Super ráže 38.

Vysvětlil Carellovi – Carella to už věděl, ale vždycky ochotně umožnil odborníkům, aby se uplatnili – že u automatické pistole je možné identifikovat náboje, které z ní byly vystřeleny. Při automatické činnosti je v pohybu řada součástek, které jsou vyrobeny z ocele, kdežto nábojnice se dělají z měkčích kovů jako je měď nebo mosaz. Proto zanechávají ocelové součástky na nábojnicích stopy. A jelikož žádné dvě pistole nejsou na chlup stejné, nezanechávají po sobě ani na chlup stejné stopy. Potřebuje Carella vědět v této chvíli ještě něco? Carella řekl, že v této chvíli nic jiného vědět nepotřebuje.

Podíval se na nástěnné hodiny.

Proč to tomu zatracenýmu Willisovi trvá tak dlouho, než přinese seznam od Marilyn?

„Tady je máš všechny,“ řekla Marilyn a odhodila tužku. „Mám z psaní křeč v ruce.“

Willis se letmo podíval na seznam.

„Kolik bys řekla? Šedesát nebo víc?“

„Mám pocit, že aspoň sto šedesát.“

Přistoupil k ní a políbil ji na vlasy.

„Děkuju,“ řekl.

„De nada,“ řekla.

„Musím zpátky do služebny. Zavolám tě později, domluvíme se, co budeme dělat večer, ano? Budeme mít společnost. Budou tě zase hlídat.“

„To je skvělý,“ řekla a obrátila oči v sloup.

Byl už u dveří, když řekla: „Hale?“

„Ano?“

„Je možný, že by to byl někdo, kdo má na mě vztek?“

„Je.“ Podíval se na ni a pak řekl: „Proč?“

„Jen tak,“ řekla a pokrčila rameny.

Vrátil se k židli, na níž seděla.

„Někdo tě napadá?“ zeptal se.

„Vlastně ne. Může to přece být kdokoli. Kvůli flekům na blůze, že?“

„Anebo něčemu důležitějšímu než je flek.“

Upřeně se na ni díval.

Jejich oči se setkaly.

„Hale,“ řekla, „co kdyby… co kdybych byla kdysi dávno provedla něco, co… za co se mi někdo možná… teď chce pomstít.“

„Cos provedla?“ zeptal se okamžitě.

„Říkám jen co kdyby.“

„Dobře, dejme tomu, že bys byla něco provedla. Co například?“

„Například jako… kdyby na to někdo přišel a chtěl by… víš… oddělat mě za to. Anebo oddělat mý přátele. Třeba jako varování, víš? Že po mně jdou, chápeš?“

„Kdo, Marilyn? Kdo by po tobě šel?“

„Já jsem znávala spoustu špatnejch lidí, Hale.“

„Mluvíš o pasácích? Myslíš, že by po tobě moh jít Seward? Za to, žes mu v Houstonu utekla?“

„Ne, ten mi dal na cestu požehnání, to jsem ti přece říkala.“

„Tak kdo? Ten hulvát z Los Angeles? To je přece stará…“

„Ne, ten ne. Ale… třeba někdo z Buenos Aires.“

„Hidalgo? Ten, co tě vykoupil z mexickýho kriminálu?“

„Ne, ten taky ne. Ale třeba… kdyby někdo v Buenos Aires myslel, že jsem něco spáchala…“

„Co jsi spáchala, Marilyn?“

„Nic. Říkám jen, že někoho mohlo napadnout, že jsem tam něco spáchala…“

„Koho? A jak by ho to mohlo napadnout?“

„Lidi napadá všelicos.“

„Který lidi?“

„Znáš přece lidi, jaký jsou. V životě se člověk setká se spoustou lidí. Hidalgo měl moře přátel.“

„Hidalgo tě nechal odejít. Vrátil ti pas a propustil tě. Proč by někdo z jeho přátel…?“

„To víš, lidi mají všelijaký myšlenky.“

„Jaký myšlenky?“

„Znáš přece Španěly.“

„Ne, neznám. Řekni mi, jaký jsou.“

„Mají plný huby mužnosti. Znáš to. Pokrevní bratři. Pomstít se. Však víš.“

„Pomstít se za co?“

„Za něco, co si myslí, že někdo proved.“

„Marilyn, řekneš mi už jednou, cos provedla?“

Mlčela a dlouho. Pak řekla: „Rozejdeš se se mnou.“

„Nerozejdu. Pověz mi to.“

„Rozejdeš, vím to.“

„Krucifix, jestli po tobě někdo jde…“

„Hidalgo mi pas nedal,“ řekla Marilyn. „Já jsem si ho vzala.“

„Ty…“

„Ukradla jsem mu ho.“

„Nic víc?“ řekl Willis. Ulevilo se mu. „Moje milá, zlato moje…“

„To není všechno.“

Posadil se vedle ní. „Tak dobře,“ řekl. „Poslouchám.“

Hidalgo byl zámožný člověk, ctižádostivý pasák s velkou klientelou, kterou obsluhoval nepočetný personál. Narodil se v Caracasu, ale usadil se v Buenos Aires a byl tak úzkostlivý, jak může být jen člověk, který má co ztratit. I když si byl vědom, že mu Marilyn nemůže uniknout, pouštěl ji z očí jen zřídka, protože se bál, že mu buď uteče nebo půjde na americké velvyslanectví. Mohla to klidně udělat, kdyby si byla uvědomila všechny okolnosti svého postavení. Pro americké i mexické úřady už Američanka jménem Mary Ann Hollisová neexistovala, peníze prošly různýma rukama, záznamy byly zničeny, byla doopravdy prodána Hidalgovi.

Ale ona věřila, že kdyby ho neposlechla, byla by kauce (nebo co to bylo) neplatná a poslali by ji zpátky do Fortalezzy. Hidalgo tuto její domněnku od samého začátku podporoval. Okamžitě jí sdělil, že má její pas, což byla pravda, a že kdyby šla na americké velvyslanectví žádat o nový s odůvodněním, že se jí ztratil nebo byl ukraden, zjistilo by se bez prodlení, že už byla jednou odsouzena za trestný čin a že je na kauci svěřena Albertu Hidalgovi, který je v Argentině osobou se značným vlivem.

„Vliv, to určitě,“ řekla. „Jsi pasák.“

„Ano,“ řekl, „jistě, nicméně mexický úřady tě svěřily pod můj dohled na dobu, než vyprší tvůj trest. Jak víš, budeš moct jít kam chceš a dělat co chceš, teprve až si ho odpykáš. Ale Mariucho, milenko,“ – to všechno tím tichým přesvědčivým hlasem – „když tě dali pod můj dohled, odkroutila sis teprve čtyři měsíce, zbývá ti ještě pět let a osm měsíců, než úřady usoudí, že jsi splatila svůj dluh. A pak samozřejmě uvědomí vaše ministerstvo. Ale prozatím nejsi volná, Mariucho. Na to nesmíš zapomenout.“

Hidalgo pásl šest dalších děvek, všechny velice hledané maso, závodní koně se jim říkalo v branži a jejich cena byla stovka za hodinu a víc. Většinu z nich si koupil Hidalgo ve vězeních stejně jako Marilyn, některé byly prostě odvlečeny do bílého otroctví, jak to o sobě tvrdila jedna baculatá blondýnka z Mnichova. Všechny – Hidalgo jim říkal las muchachitas, moje holčičky – věděly, že jejich životy a osudy jsou na něm naprosto závislé. Když si některá stěžovala na ponižování, kterému se musela podvolit, nebo na hanebnosti, které ji čekají v budoucnu, okamžitě se jí dostalo výhrůžek a připomínek, že si nemůže dělat, co chce.

„Nepůjdu,“ řekla mu Marilyn.

„Ale půjdeš,“ řekl Hidalgo.

„Ne. Nejsem tvůj majetek.“

„Ovšem, že ne, nejsi. Patříš mexickýmu vězeňskýmu systému. Jsem jen tvůj zákonem stanovený poručník. Ale, Mariucho, musím ti říct, že jestli mi budeš dělat potíže, bude pro mě jednodušší, když si nad tebou definitivně umeju ruce.“

„To bys neudělal,“ řekla. „Zaplatils za mě velký peníze. Neposlal bys mě zpátky.“

„Pokládal bych tě prostě za špatnou obchodní investici,“ řekl Hidalgo a pokrčil rameny. „Řekl bych úřadům, že jsi nenapravitelná.“

„Jsi pasák. Neuvěřili by ti.“

„Zato by určitě uvěřili tobě,“ řekl Hidalgo. „Ženě, která byla odsouzena za obchodování s narkotiky.“

„Já jsem s nima neobchodovala.“

„Laciná děvka,“ řekl Hidalgo.

„Já nejsem laciná děvka,“ řekla Marilyn a dala se do pláče.

Objal ji. „No tak, no tak, holčičko,“ řekl, „pročpak se máme takhle hádat? Myslíš, že mě těší ti vyhrožovat?“

„Ano,“ řekla se vzlykáním.

„Ale ne, holčičko. Tak a teď už žádný slzičky, co říkáš? Jdi hezky na schůzku s tím pánem a udělej všechno, co na tobě bude chtít. Bude na tebe hodnej, Mariucho, slibuju.“

„Ne,“ řekla. „Uteču. Nenajdeš mě. Půjdu až do Santa Cruz, budu…“

„Vždyť nemáš pas,“ řekl jemně.

„V Argentině pas nepotřebuju. Mluvím španělsky, lidi si budou myslet…“

„To určitě, při těch blond vlasech si určitě budou myslet, že jsi zdejší.“

„Obarvím si vlasy na černo.“

„A co oči? Ty taky nabarvíš na černo? Mariucho, Mariucho, policie okamžitě pozná, že jsi Američanka. Budou na tobě chtít pas.“

„Kašlu na to. Nemůžeš mě tu držet.“

„Víš, co se ti stane, když utečeš? Řekněme, že se ti podaří dostat do jinýho města tady v Argentině. Řekněme – i když to není možný – že se ti dokonce podaří přejít hranici do Chile nebo Bolívie, řekněme, že jo. Víš, co se s tebou stane? Se ženou, která nemá ani vindru? Ženou bez pasu? Stane se z tebe sprostá coura, která na ulicích zastavuje turisty. To bys chtěla?“

„Chtěla.“

„Mariucho, Mariucho!“

„Nejsem tvůj majetek,“ řekla.

Ale věděla, že je.

Neměla ani vindru, která by jí patřila. Za povinnostmi a zpět jezdila taxíkem, ale taxikáře platil Hidalgo, než odjela z bytu, kde bydlela s ním a ostatními děvčaty. Za jídlo platila penězi, které jí dával Hidalgo a obvykle se stravovala s ostatními v nedaleké malé restauraci za rohem. Hidalgo jí koupil oblečení, které pokládal za elegantní, ale které bylo jen vyzývavé. Když chtěla někdy jít do kina, dal jí Hidalgo peníze na lístek a když se vrátila, obvykle žádal nazpátek. Když se mračila nebo byla vzdorovitá, nutil ji do klientů, o nichž věděl, že je nenávidí; tak upevňoval svou nadvládu.

„Prosím tě, co máš proti tomuhle?“ ptal se. „Vím přece, co se dělo v pevnosti, ty myslíš, že nevím, co tam s tebou dělali?“

„Bojím se ho,“ řekla.

„Víš přece, že nepřipustím, aby ti někdo ublížil. Chlapi v pevnosti byli zvířata, ale tihle pánové jsou gentlemani…“

„To určitě.“

„Jsou, věř mi. A žádali výslovně tebe.“

„Pošli nějakou jinou.“

„Ne, to nemůžu.“

„Alberto, prosím! Jestli ti na mně záleží…“

„Záleží, Mariucho, to přece víš.“

„Tak pošli některou jinou. Prosím tě, Alberto, prosím, querido, udělej to pro mě.“

„Začínám ztrácet trpělivost,“ řekl. „Jsi objednaná na čtyři a už je půl čtvrtý. Okamžitě běž, dělej, co budou chtít, a dělej to dobrovolně nebo – to ti slibuju – budeš svý nezdvořilosti litovat.“

„Jednoho krásnýho dne ti ukážu,“ řekla.

Ale neukázala nikdy.

A železná obruč se sevřela ještě těsněji.

„Mariucho, co zase máš? Co ti vadí tentokrát? Já tě nechápu, někdy si myslím, že jsi přišla o rozum. Co se zas děje?“

„Papá,“ řekla – začala mu říkat papá jako všechny ostatní – „já nepůjdu. Radši mě pošli zpátky do vězení. Zavolej na příslušný místo. Řekni jim, ať si pro mě přijdou.“

„Zavolám okamžitě na mexický velvyslanectví,“ řekl a šel k telefonu. „Jak si přeješ. Ale neřekneš mi aspoň…“

„Ano, řeknu,“ odpověděla. „Řeknu ti to na rovinu. Jestli mě budeš zase posílat k těm hajzlům“ – španělsky to bylo k těm patanes – „tak se radši vrátím do vězení. Myslím to doopravdy, jdi a zavolej, teď hned.“

„Kdo je ten člověk, o kterým mluvíš?“ zeptal se Hidalgo.

„Mluvím o tom chlapovi, za kterým jsi minule poslal Arabellu, o tom, ke kterýmu právě posíláš mě. Mluvím o sviňákovi, co…“

„Je to gentleman,“ řekl Hidalgo.

„Ano, Arabella mi vyprávěla, jakej gentleman.“

„Pochází z nóbl rodiny.“

„Proto snad rád sere lidem na obličej.“

„Nesnáším, když mluvíš sprostě,‘ řekl Hidalgo.

„Já nesnáším…“

„Promiň, Mariucho, ale mám dojem, že se ti v hloubi duše stejská po pevnosti. Zavolám tam. Hned.“

„Dobrá. Udělej to.“

„Udělám.“

„Protože tobě je to úplně jedno, papá. Kašleš na to, jak člověku je.“

„Mně na tobě moc záleží, Mariucho, mám rád všechny svý holčičky. Ale musím ti říct, že už toho mám dost. Už to stačí.“ Zvedl sluchátko.

„Proč nepošleš Konstancii?“ řekla. Konstancie byla ta Mnichovanka. „Ta udělá cokoli.“

„Ano, není nevděčnice jako ty. Možná že ji pošlu, ale až ty budeš na cestě. Zavolám jim, aby si pro tebe přišli. Máš nějaký osobní věci, který by sis chtěla zabalit? Víš přece, jak to ve vězení vypadá. Vem si všechno, co by se ti tam mohlo hodit. Nebudu ti vyčítat dárky, který jsem ti věnoval, i když jich není málo.“

„Papá, prosím tě,“ řekla. „Prosím tě, neposílej mě k tomu člověkovi, papá, moc tě prosím.“

„Ale já tě k němu neposílám. Já tě posílám do vězení,“ řekl a začal vytáčet číslo.

„Por favor,“ řekla, „por favor.“

Praštil sluchátkem. „Tak a už je toho akorát dost,“ křikl. „Nebo to mám poslouchat od rána do večera?“

„Já…“

Potřásla hlavou.

„Ano, co je?“

„Nic,“ řekla. „Dej mi tu adresu.“

„Budeš potřebovat peníze na taxík,“ řekl.

„Ano,“ řekla a odvrátila se, protože nechtěla, aby viděl, že pláče.

V pátém roce poddanství se přes všechnu opatrnost stalo, že s jedním z Hidalgových „gentlemanů“ otěhotněla. Hidalgo se šlechetně nabídl, že zaplatí za potrat, ale neprozradil jí, na čem ještě se dohodl s „el médico“, který provedl operaci ve špinavém kamrlíku za železářským obchodem v jedné z nejvykřičenějších městských čtvrtí. Marilyn při operaci omdlela. Když se po několika hodinách probrala, silně krvácela. A tehdy jí Hidalgo řekl, že doktor – trval na tom, že ten člověk byl doktor – jí taky vzal dělohu.

Vrhla se na Hidalga a na toho řezníka pěstmi a pak běžela do koupelny, a vyzvracela se do špinavé záchodové mísy, kde dosud plavalo embryo. Znova omdlela a probudila se za dlouhou dobu. Když si připomněla, co se s ní dělo, začala křičet a křičela jako tehdy v Mexiku, když po ní lezly krysy, křičela, dokud jí jedna z dívek nedala políček a neřekla jí, ať kušuje. A Hidalgo ji poslal do práce dřív, než se docela zotavila.

Tehdy se rozhodla, že ho zabije.

„Ne,“ řekl Willis, „to jsi neudělala. Prosím tě, Marilyn, ne…“

„Udělala. Zabila jsem ho.“

„Nechci to slyšet. Prosím tě, já to nechci slyšet!“

„Myslela jsem, že chceš pravdu.“

„Já jsem policista,“ zařval. „Jestli jsi zabila člověka…“

„Nezabila jsem člověka, zabila jsem stvůru! Vyrval mi vnitřnosti, nemůžu mít děti, chápeš to? Ukradl mi moje…“

„Prosím tě, moc tě prosím,“ řekl a potřásal hlavou, „Marilyn, prosím tě…“

„Zabila bych ho znova,“ řekla. „V tu ránu.“

Seděl a potřásal hlavou, nemohl přestat. Měl strach, že se dá do pláče. Zakryl si obličej rukama.

„Otrávila jsem ho,“ řekla Marilyn.

Pořád potřásal hlavou.

„Jedem,“ řekla. „Na krysy.“

Vrtěl hlavou. Zhluboka dýchal, lapal po dechu.

„A pak jsem šla do jeho ložnice a hledala jsem kombinaci sejfu, protože jsem věděla, že můj pas je tam. Našla jsem kombinaci, otevřela jsem sejf. Můj pas tam byl. A skoro dva milióny dolarů v argentinský měně.“

Willis zhluboka vzdychl. Sňal ruce z obličeje.

„Tak a co teď?“ zeptala se. „Dáš mě zavřít?“

Konečně vytryskly slzy. Vytáhl z kapsy kapesník a utřel si oči. Znova začal potřásat hlavou, vzlykal a utíral si oči.

Nenacházel slova.

Byl policista.

Miloval ji.

Byl policista.

Miloval ji.

Vzlykal a šel ke vstupním dveřím a hmatal po klice, otevřel dveře –

„Hale?“

– a vyšel do odpoledne, které vonělo jarem.

17

Podle opuchlých a zarudlých očí Carella poznal, že plakal, ale neptal se proč. Seděli vedle sebe za Carellovým stolem, Willis v židli, kterou si přitáhl, a oba studovali seznam jmen, který pořídila Marilyn. Tuhle část policejní rutiny by byli pokládali za úmornou i za jiných okolností, ale Willis byl tak melancholický a skleslý, že se ta nudná rutina zdála ještě nesnesitelnější. Jako by se nad stolem stahovalo mračno hrozící bouří. Carella byl v pokušení zeptat se „Co je, Hale?“, říct „Povídej“, ale místo toho se zabýval seznamem, jako kdyby to byla běžná každodenní záležitost. Přitom každou žilkou cítil, že není.

Probírali první stránku, na níž byli uvedeni muži, s nimiž se Marilyn scházela od svého příjezdu do města loňského roku. Seznam nebyl ani moc dlouhý. Carella hádal přibližně na pětadvacet jmen.

„Málo adres,“ řekl.

„Jen ty, který zná,“ řekl Willis. Mluvil nezvučně. Nezdvihl ke Carellovi oči, upíral je na list papíru se jmény naškrábanými její rukou. Uhádnout, jaké obrazy ty oči vidí, nebylo v Carellově moci.

„To znamená, že začneme telefonovat,“ řekl.

„Jo.“ Týž mrtvý hlas.

„Řekla ti o těch lidech něco?“

„Všechno, nač si dokázala vzpomenout. S některýma se sešla jen jednou nebo dvakrát.“

„A nějaký to jméno ti něco řeklo?“

„Žádný. Nic.“

„Tak jo,“ řekl Carella a vzdychl. „Jdem na to.“

Šli se seznamem do úřadovny a oxeroxovali si ho. Když teď měli její rukopis dvakrát, zdálo se jmen dvakrát víc, ačkoli seznam byl stejně dlouhý jako předtím. Carella začal s isolským telefonním seznamem, Willis si vzal na starost Calm’s Point. Hrbili se nad tím jako účetní nad svými knihami. Pracovali bok po boku, tiše, zapisovali si adresy a telefonní čísla, pokud je našli, označovali si jména, k nimž číslo nenašli a hodlali ho získat později od telefonní společnosti. Willisova skleslost byla téměř hmatatelná. Trvalo téměř hodinu, než ze všech pěti městských seznamů našli k jménům mužů adresy a telefonní čísla, a to ještě jen částečně. Seznam žen byl kratší; vyhledávání adres a telefonních čísel trvalo jen čtyřicet minut.

Bylo už skoro šest, když se pustili do seznamu podniků a řemeslníků.

Byli asi v polovičce, když Carella řekl: „Tohohle už jsme měli, ne?“

„Cože?“ řekl Willis. Úporně se prokousával svou částí seznamu jako automat, oči nepřítomné.

„Tohohle.“

„Kterýho?“

„Tady.“

Willis se podíval na jméno. „Aha,“ řekl a přikývl. „Její zubař.“

„Víš to na beton? Není taky v tom druhým…?“

„Patřil tam, kdysi. Chodila…“

„Ale já jsem přece viděl jeho jméno v tom prvním seznamu?“ řekl Carella a vrátil se k prvnímu listu a začal ho shora číst, ukazoval si přitom prstem. „To se ví,“ řekl. „Ronald Ellsworth. Jeden z těch, s kterýma chodila.“ Podíval se znova na jméno. „Ellsworth,“ řekl a zamračil se. „Nebyli jsme…“ Znova se zamračil. „Nebyl…“ A najednou prudce vzhlédl a obrátil se k Willisovi. „Hale,“ řekl.

„Na cos přišel?“ řekl Willis okamžitě.

„Chodil k němu taky McKennon,“ řekl Carella, odstrčil prudce židli a vyskočil. „Kde je hergot ta obálka?“ řekl, obešel stůl a vrhl se ke kartotékám. „Opravdu s ním chodila? Nebo je to omyl? Že je jeho jméno na tom prvním seznamu?“

„Ne, chodila s ním asi tak měsíc.“

Carella vyškubl zásuvku, vytáhl mapu se záznamy o McKennonovi, vrátil se ke stolu a listoval v papírech. „Mám to,“ řekl. „Mluvil jsem s Ellsworthem hned jak nám přidělili Hollandera. Tady je zpráva. Z 2. dubna. Mluvil jsem s ním v jeho bytě, tady je adresa.“

Oba muži se na sebe podívali.

„Zavolej Marilyn,“ řekl Carella. „Zjisti, kdy s ním chodila, kdy s ním přestala chodit a proč s ním přestala chodit. Kde je ta karta se stavem chrupu, kterou nám poslal Blaney?“

Willis už vytáčel Marilynino číslo. Carella mrkl na McKennonův chrup a pak začal vytáčet číslo policejního lékaře.

„Marilyn,“ řekl Willis do telefonu, „to jsem já. Pověz mi o Ellsworthovi.“

„Haló, ano,“ řekl Carella do svého telefonu. „Paula Blaneyho, prosím.“

„Kdy to bylo?“ řekl Willis. „Aha. Jak dlouho? Jo. A proč ses s ním přestala scházet?“

„Paule,“ řekl Carella. „Tady je Steve Carella. Chci se tě zeptat na něco ohledně karty se stavem McKennonova chrupu.“

K Ellsworthovi se dostali až v půl osmé večer. Bydlel totiž ve Front Street a museli jet až do města. Když přišli, Ellsworth a jeho žena právě večeřeli. Paní Ellsworthová – představil ji jako Claire – byla mile vyhlížející žena mezi třicítkou a čtyřicítkou, jak odhadl Carella, a měla pozoruhodně krásné hnědé oči.

„Právě se chystáme pít kávu,“ řekla. „Nedáte si taky?“

„Děkujeme, ne,“ řekl Carella. „Jen bychom rádi položili několik otázek vašemu manželovi.“

„Tak si aspoň sedněte,“ řekla.

„Mezi čtyřma očima,“ řekl Carella a pozoroval Ellsworthův obličej. Ani se nepohnul. Paní Ellsworthová se na okamžik zdála překvapená. Podívala se na manžela, pak na Carellu, a pak řekla: „Já vás tedy nechám o samotě.“ Ještě jednou se podívala na manžela, poté odešla do místnosti, o níž Carella usoudil, že je to ložnice. Za okamžik uslyšel, jak pustila televizi.

„No tak,“ řekl Ellsworth, „jak jste daleko s vyšetřováním?“

Měl na sobě modré džíny a plandavý svetr s vyhrnutými rukávy. Svetr byl modrý jako jeho oči a ty oči se za brýlemi s tmavými obroučkami usmívaly. Na ústech pod pískově zbarveným knírkem byl taky úsměv, jako kdyby oznamoval pacientovi, že nemá na zubech ani jeden kaz.

„Pane doktore,“ řekl Carella a otevřel notes, „když jsem tu byl 2. dubna, položil jsem vám několik otázek…“

„Ano?“ řekl Ellsworth.

„Zeptal jsem se vás, jestli se pan McKennon nezmínil o některých lidech, jejichž jména jsou Marilyn Hollisová, Nelson Riley, Charles Endicott a Basil Hollander. Řekl jste mi, že ne.“

„Správně,“ řekl Ellsworth.

„Řekl jste mi to, že?“

„Jestli jste si to tak poznamenal…“

„Ano, tak jsem si to poznamenal,“ řekl Carella a sklapl notes. „Pane doktore, byla Marilyn Hollisová někdy vaší pacientkou?“

„Marilyn… jakže je to příjmení?“

„Hollisová. H-O-L-L-I-S-O-V-Á.“

„Ne, myslím, že ne.“

„Nebyla vaší pacientkou od loňského prosince až do začátku letošního února?“

„Pokud se pamatuju, tak ne.“

„Nebyla to ve skutečnosti ona, kdo vás doporučil Jeromu McKennonovi?“

„Nemyslím, že ke mně McKennon přišel na něčí doporučení,“ řekl Ellsworth.

Snaží se zapírat, řekl si Carella. Máme ho a on se z toho zkouší vyvlíknout.

„Pane doktore,“ řekl Willis, „je pravda, že vloni v prosinci, když byla Marilyn Hollisová ještě vaší pacientkou, jste ji několikrát žádal o schůzku…“

„Ne, to není pravda,“ řekl Ellsworth ostře a podíval se ke dveřím do ložnice.

„… a sešel se s ní všehovšudy šestkrát, než ona…“

„Vůbec jsem se s ní nesešel! O čem to mluvíte?“ zeptal se Ellsworth rozhořčeně.

Vždycky říkají totéž, myslel si Carella. To rozhořčené o čem to mluvíte?!

„Pane doktore,“ řekl Willis, „máme velmi dobré důvody k domnění, že jste se stýkal s Marilyn Hollisovou společensky, že jste s ní ve skutečnosti měl důvěrné styky a že ona se s vámi rozešla v únoru, když se dověděla…“

„Myslím, že už jsem toho vyslechl právě dost,“ řekl Ellsworth.

Taky to už Carella slyšel mnohokrát předtím.

„Pane doktore,“ řekl, „mám povolení podepsané dnes večer soudcem Nejvyššího soudu, které nás opravňuje prohledat osobně vás a váš byt, jakož i vaši ordinaci na Carrington Street číslo 257. Chcete se na to povolení podívat, pane doktore?“

„Povolení? Povolení k prohlídce? Co hledáte?“

„Jmenovitě automatickou pistoli Colt Super ráže 38. Vlastníte takovou zbraň?“

„Je v hořejší zásuvce prádelníku,“ řekla paní Ellsworthová.

Detektivové se rázem otočili. Stála v otevřených dveřích do ložnice.

„Ty mizero,“ řekla.

A Ellsworth se vrhl ke dveřím.

Willis vytáhl revolver z pouzdra.

„Stůjte!“ křikl.

Ellsworth se nezastavil.

„Stůjte nebo střelím!“ zařval Willis. Zbraň se mu třásla v ruce. Hlaveň mířila Ellsworthovi doprostřed zad.

„Nenuťte mě!“ zařval.

Ellsworth strnul na místě.

Otočil se.

Podíval se přes detektivy na ženu, která dosud stála ve dveřích do ložnice, televize hlasitě vyřvávala komický program.

„Odpusť,“ řekl jí.

I to už Carella slyšel nejmíň stokrát.

Výslech se konal v kanceláři poručíka Byrnese ve tři čtvrtě na deset téhož večera. Přítomni byli detektiv poručík Peter R. Byrnes, detektiv 2. třídy Stephen L. Carella, detektiv 3. třídy Harold O. Willis, zástupce okresního státního žalobce Martin J. Liebowitz a muž, kterého obvinili ze tří vražd a jednoho pokusu o vraždu, MUDr. Ronald B. Ellsworth. Protože s Marilyn Hollisovou o jejím vztahu k Ellsworthovi mluvil Willis, ujal se první fáze výslechu on. Protože s Blaneym o McKennonově chrupu mluvil Carella, pokračoval tam, kde Willis přestal, Carella.

Ot.: Můžete nám říct, kdy Marilyn Hollisová přišla poprvé k vám do ordinace?

Odp.: Někdy v prosinci. Vloni v prosinci.

Ot.: Slečna Hollisová říká, že to bylo 4. prosince, podle jejího kalendáře to byla středa.

Odp.: Přesný datum si nepamatuju. Jestli to takhle stojí v jejím kalendáři…

Ot.: Ano, tak. Setkával jste se s ní jako s pacientkou po tomto datu pravidelně?

Odp.: Ano. Potřebovala důkladné ošetření: její zuby byly ve špatném stavu. Nechápu, proč to nechala dojít tak daleko.

Ot.: Slečna Hollisová říká, že jste ji krátce před vánoci požádal o schůzku. Je to pravda?

Odp.: Je.

Ot.: A scházeli jste se více méně pravidelně…

Odp.: Sešel jsem se s ní šestkrát.

Ot.: Celkem šestkrát v prosinci, lednu a únoru – kdy se s vámi přestala stýkat.

Odp.: Ano. Šestkrát.

Ot.: Došlo mezi vámi a slečnou Hollisovou někdy k důvěrnostem?

Odp.: Došlo.

Ot.: Můžete nám vysvětlit, proč se s vámi slečna Hollisová přestala stýkat? Promiňte, raději se nejdřív zeptám, jestli k vám přestala v téže době chodit jako k lékaři.

Odp.: Ano.

Ot.: Bylo to na začátku února, že?

Odp.: Bylo.

Ot.: Proč se s vámi přestala stýkat, pane doktore?

Odp.: Udělal jsem chybu.

Ot.: Prosím?

Odp.: Vždycky mluvila o bezvýhradný upřímnosti. Udělal jsem chybu, že jsem k ní byl upřímný.

Ot.: Jak to?

Odp.: Řekl jsem jí, že jsem ženatý.

Ot.: Jak na to reagovala?

Odp.: Prohlásila, že mě už nechce vidět. S ženatými muži prý nechodí.

Ot.: Jak jste reagoval vy?

Odp.: Jak byste mysleli? Zuřil jsem.

Ot.: Ale váš hněv na ni neúčinkoval, že? Skutečně se s vámi přestala stýkat.

Odp.: Přestala.

Ot.: A teď, pane doktore: Kdy k vám začal chodit pan McKennon jako pacient?

Odp.: Koncem ledna.

Ot.: Přišel na doporučení slečny Hollisové, že ano?

Odp.: Ano. Řekla mu, že jsem výborný zubní lékař. To bylo předtím, než jsme se rozešli, samozřejmě. Pak už jsem nebyl tak výborný. Pak ke mně přestala chodit.

Ot.: To vám řekl on, že vás doporučila jako výborného zubního lékaře?

Odp.: Řekl, že ho doporučil někdo z jeho známých. Nevím určitě, jestli mi tenkrát řekl, že to byla Marilyn. Možná že jsem to zjistil až později.

Ot.: Při své první návštěvě ji nejmenoval?

Odp.: Možná že ano, nepamatuju se. Asi ano. Ale tehdy jsem neznal jeho pravý vztah k Marilyn. Řekl jen, že někdo z jeho známých. Nevěděl jsem, že spolu spí.

Ot.: A kdy jste se to dozvěděl?

Odp.: Někdy v únoru.

Ot.: Jak k tomu došlo?

Odp.: Byl už u mne poněkolikátý. Udělal jsem mu jednu extrakci, pokud se pamatuju, a několik plomb. Taky jsem mu doporučil přeléčení kořenových kanálků první stoličky vpravo dole. Docela jsme se spřátelili – v rámci vztahu pacienta a lékaře, samozřejmě. Myslím, že o Marilyn se zmínil při jedny z těch prvních návštěv.

Ot.: Řekl, že jejich vztah je důvěrný?

Odp.: Víte přece, jak se muži baví mezi sebou.

Ot.: Co přesně řekl, pane doktore?

Odp.: Řekl, že s tou báječnou ženskou spí, řekl, že takovou ženu v životě neměl.

Ot.: Mluvil samozřejmě o Marilyn Hollisové?

Odp.: Ano. Jenže já jsem to zpočátku nevěděl. Teprve pak mi řekl její…

Ot.: Během téže návštěvy?

Odp.: Ano. Zrovna si vyplachoval ústa, pokud se pamatuju. Vzpomínáte si na tu krasavici, která mě sem poslala? Tak to je ta, s kterou spím.

Ot.: Jak jste na to reagoval vy?

Odp.: Dopálilo mě to.

Ot.: Proč?

Odp.: Protože mě hodila přes palubu – mě, odbornýho lékaře – a dala se dohromady s tímhle idiotem, zaměstnancem u firmy, která prodává zařízení proti zlodějům!

Ot.: Zmínil jste se mu, že jste se předtím scházíval se slečnou Hollisovou?

Odp.: Co vás napadá! Jsem ženatý!

Ot.: Takže on nevěděl, že jste se znali důvěrně?

Odp.: Nevěděl.

Ot.: To, že jste se rozhněval…

Odp.: Rozzuřil!

Ot.: … na vás bylo vidět? Pan McKennon si uvědomil…?

Odp.: Ne, ne, kdepak! Neměl ani tušení.

Ot.: O čem, pane doktore?

Odp.: Přece o tom, že ho hodlám zabít.

Ot.: Vy jste ho tedy zabil?

Odp.: Zabil.

Ot.: Zabil jste taky Basila Hollandera?

Odp.: Taky.

Ot.: Proč?

Odp.: Ze stejnýho důvodu. Účetní, nezdá se vám, že to volá do nebe? Totiž, chápejte, když jsem se zbavil McKennona, začal jsem uvažovat, jestli neexistujou ještě další. Tak jsem ji začal sledovat. A samozřejmě, že měla další, hromadu dalších, je to pěkná děvka, to mi věřte!

Ot.: Zabil jste pana Hollandera nožem?

Odp.: Skalpelem. Vzal jsem si ho z ordinace.

Ot.: Nelsona Rileyho také?

Odp.: Taky. To byl další, chápete. Scházela se celkem se čtyřma chlapama. Po něm jsem chtěl zabít Endicotta, toho právníka. Ale pak…

Ot.: Ano.

Odp.: Neberte to osobně.

Ot.: Oč jde, pane doktore?

Odp.: Začala se scházet s váma, že ano? Takže… abych se dostal k Endicottovi, musel jsem mít přesný plán, zrovna tak jako u Rileyho. Dostat se do toho podkroví nebyla legrace, to mi věřte. Dostat se k Endicottovi chtělo čas. A vy jste byl na ráně. Vy jste s ní žil, že ano? Předpokládal jsem, že ano. Takže stopovat vás byla hračka. Mám tu bouchačku už dlouho, mám na ni dokonce zbrojní pas. Řekl jsem jim, že někdy u sebe nosím zlato na korunky, víte, je to trcfchu přitažený za vlasy, ale zbrojní pas jsem dostal.

Ot.: Pokusil jste se mě zabít – uvádím svou totožnost do protokolu. Harold O. Willis, detektiv 3. třídy, 87. pátrací skupina – touto pistolí, že ano? Ukazuji vám automatickou pistoli Colt Super ráže 38, výrobní číslo 3478-842-106.

Odp.: Správně. Je to moje pistole.

Ot.: Jak jste zabil Nelsona Rileyho?

Odp.: Dal jsem do flašky whisky, kterou jsem našel na polici v jeho podkroví, nikotin.

Ot.: Jak jste zabil Jeroma McKennona?

Odp.: Nikotinem. Byl bych zabil nikotinem i Hollandera, ale neměl jsem možnost se k němu dostat. Tak jsem za ním prostě šel se skalpelem.

Ot.: Jak jste se dostal k němu do bytu?

Odp.: Prostě jsem vešel dovnitř.

Ot.: On vás pustil do bytu?

Odp.: Ale ne, kdepak. Vzal jsem za kliku a dveře byly otevřený, nechtěl jsem tomu věřit! Tady v našem městě? Nechat dveře otevřený? Tak jsem vešel a on seděl v obýváku a četl si a já jsem ho bodnul.

Ot.: Kdyby byly dveře zavřené, co byste byl udělal?

Odp.: Zaklepal. A bodnul ho hned, jak je otevřel.

Ot.: Protože jste zuřil i na něho, rozumím tomu správně?

Odp.: Ovšem, zuřil jsem na všechny.

Ot.: Protože se s váma slečna Hollisová přestala stýkat.

Odp.: Proto.

Ot.: A stýkala se s nima?

Odp.: Já jsem ji miloval.

Ot.: Steve?

Ot.: Pane doktore, předkládám vám kartu se stavem chrupu, kterou jsme dostali od doktora Paula Blaneyho z kanceláře policejního lékaře. Je to karta, na níž je zachycen stav chrupu Jeremyho McKennona při pitvě. Když se na kartu podíváte, řekl byste, že je přesná?

Odp.: Ano, řekl bych, že ano. Tady je ta extrakce, kterou jsem provedl na šestnáctce a tady je několik mých plomb, ano, jsou to jeho ústa. To ostatní bylo ošetřeno už předtím, než přišel ke mně.

Ot.: A ten kořenový kanálek?

Odp.: Ano, na třicítce. První stolička vpravo dole.

Ot.: Ten kořenový kanálek je vaše práce, že?

Odp.: Ano.

Ot.: Vytáhl jste nerv, pokud se pamatuju, jak jste mi řekl, když u vás pan McKennon byl v únoru.

Odp.: Jestli to bylo tehdy, tak ano.

Ot.: A kanálek jste uzavřel.

Odp.: Ano.

Ot.: A 8. března jste na něj nasadil provizorní korunku…

Odp.: Ano, provizorní pryskyřičnou korunku.

Ot.: A když přišel po týdnu, udělal jste otisk pro definitivní korunku a – jak jste mi taky řekl – přicementoval jste zpátky tu provizorní.

Odp.: Ano.

Ot.: Pan doktor Blaney z kanceláře policejního lékaře se domnívá, že jste při té návštěvě mohl udělat ještě něco jiného. Je to pravda?

Odp.: Je.

Ot.: Co jste udělal, pane doktore?

Odp.: Přicementoval jsem tu provizorní korunku.

Ot.: Do zubu jste dal kapsli?

Odp.: Ano.

Ot.: A na to nasadil provizorní korunku.

Odp.: Ano.

Ot.: Co bylo v té kapsli, pane doktore?

Odp.: Letální dávka nikotinu.

Ot.: Doktor Blaney z kanceláře policejního lékaře označil na kartě – tady je to znamínko, pane doktore, ten kroužek kolem třicítky – že v provizorní korunce byla dutina. O tom, jak se tam ta dutina dostala, má svou teorii, ale já bych rád slyšel vaše vysvětlení.

Odp.: Já vám to povím. Zeslabil jsem spodní stranu žvýkací plošky provizorní korunky. Než jsem ji zase přicementoval. A řekl jsem Jerrymu – panu McKennonovi -, že může kousat a čistit si zuby normálně do příští návštěvy…

Ot.: Ta měla být 23. března, dva týdny po 15. březnu.

Odp.: Ano.

Ot.: Co jste očekával, že se stane, pane doktore?

Odp.: Očekával jsem, že žvýkací pohyb dolní a horní stoličky při kousání prodře provizorní korunku.

Ot.: A potom co?

Odp.: Pak se želatinová kapsle rozpustí a jed bude moct uniknout.

Ot.: A v několika minutách zabije pana McKennona.

Odp.: Kapsle č. 5 má obsah od šedesáti pěti do sto třiceti miligramů, to záleží na chemický látce. Tolik jsem ani nepotřeboval.

Ot.: Smrtelná dávka je 40 miligramů nikotinu, že?

Odp.: Ano.

Ot.: Jak jste přišel k tak koncentrovanému nikotinu, pane doktore? Extrahoval jste ho z tabáku?

Odp.: Ne, použil jsem prostředek proti hmyzu, jmenuje se Spot Forty. Koupil jsem ho v sousedním státě v obchodě. Obsahuje 40 procent nikotinu.

Ot.: A jak jste dostal nikotin z…

Odp.: Jsem zubař. Mám přístup k laboratorním přístrojům.

Ot.: Ve vaší ordinaci?

Odp.: Ne, v jedny vědecký laboratoři. Řekl jsem jim, že dělám pokus o účinnosti fluoridu na odstranění nikotinového zbarvení zubů. Dovolili mi dokonce, abych použil chromatografický přístroje.

Ot.: Pokud tomu správně rozumím, přinesl jste si do laboratoře plechovku insekticidu Spot Forty…

Odp.: Ne, bylo to několik plechovek. A nejdřív jsem je nalil do zkumavek.

Ot.: A titroval jste roztok tak dlouho, dokud jste nezískal tak čistý nikotin, jaký jste chtěl.

Odp.: Ano.

Ot.: Jak dlouho vám to trvalo?

Odp.: Ne moc. Měl jsem ve škole výborný známky z chemie, samý výborný, pokud se pamatuju. Rozhodl jsem se, že Jerryho zabiju ten den, když mi pověděl o sobě a o Marilyn. 8. března, když jsem ošetřoval kanálek, jsem byl už připraven. Jed byl hotový.

Ot.: Hale?

Odp.: Nemám žádný otázky.

Ot.: Pan Liebowitz?

Odp.: Nemám.

Ot.: Chtěl byste k tomu, co jste už řekl, něco dodat, pane doktore? Něco na tom změnit?

Odp.: Nic. Snad jen…

Ot.: Ano?

Odp.: Víte, já jsem si myslel, že se ke mně vrátí. Když ostatní budou z cesty. Představoval jsem si, že by se mohla vrátit.

Ot.: Chápu.

Odp.: Ano. Proto jsem to udělal, víte.

Ot.: Ještě něco, pane doktore?

Odp.: Ne. Jen…

Ot.: Ano?

Odp.: Ne, nic.

Ot.: Tak vám děkuju, pane doktore.

Odp.: Jenom… přehráli byste mi ten pásek, prosím vás?

Vyšli z policejní stanice na ohrazený dvůr vzadu, kde měli zaparkovaná auta. Noc byla lahodná, konečně přišlo jaro.

„Neměl jsem pravdu,“ řekl Carella.

„Neměli jsme pravdu ani jeden,“ řekl Willis. „Soustředili jsme se na příliš malej prostor. Měli jsme pátrat víc do šířky.“

„Tak jsem to nemyslel, Hale.“ Řekl to znovu. „Neměl jsem pravdu.“

„Okej,“ řekl Willis.

Carella napřáhl ruku. „Tady tedy dobrou noc,“ řekl.

Willis ji přijal. „Dobrou noc, Steve.“

Nastoupili do vozů, vyjeli z parkoviště a rozjeli se opačnými směry. Carella domů do Riverheadu, Willis k domu v Harbourside Lane.

Nechybělo mnoho do půlnoci, když tam dorazil. Seděla v obývacím pokoji, skleničku brandy na stolku vedle židle. Na sobě měla bílý chalát. Nevěděl, jestli je to ten, který nosila před těmi mnoha lety, kdy byla známá jako Arabská Zlatovláska ve vězení, které se jmenovalo Pevnost. Nebyla nalíčená. Oči měla opuchlé od pláče. Šel k příborníku a nalil si koňak.

Pověděl jí o Ellsworthovi, řekl jí, že jim podepsal přiznání.

Hodiny na římse nad krbem odbily půlnoc.

Dvanáct tlumených úderů do ticha pokoje.

Šel k ní.

„Ty jsi plakala,“ řekl.

„Ano.“

„Proč?“

„Protože vím, že jsem tě ztratila.“

„Marilyn…“

„Nech toho.“

„Marilyn, jsem malej, ošklivej, nepatrnej…“

„Jsi krásnej.“

„A ty jsi velká a nádherná…“

„To určitě, když mám červený oči a teče mi z nosu.“

„Za celej život jsem spal snad jen s šesti děvčatama…“

„Ty ostatní přišly o moc.“

„A ty jsi poznala deset tisíc mužů…“

„Jsi jedinej muž, kterýho jsem opravdu poznala.“

„Marilyn, jsi prostitutka…“

„Byla jsem.“

„A zlodějka…“

„Pravda.“

„A vražedkyně.“

„Ano, zabila jsem toho darebáka, protože mě ničil.“

„Marilyn…“

„A zabila jsem ho s potěšením. Tak jako ty jsi s potěšením zabil toho kluka, co na tebe namířil Magnum 357. Jenže já jsem měla lepší důvod.“

„Marilyn…“

„Tak co mi řekneš? Jsi policajt? Dobrá, jsi policajt. Tak si mě zatkni.“

„Vědí, žes ho zabila?“

„Kdo? Argentinská policie? Prosím tě, co těm je po jednom mrtvým pasákovi? Ale vlastně ano, já jediná jsem se od něho trhla, ano, a sejf byl otevřenej a spousta prachů pryč, takže ano, pravděpodobně je napadlo, že já jsem pachatel, jestli se to takhle říká?“

„Byl na tebe vydán zatykač?“

„Nevím,“ řekla.

A pak bylo ticho.

„Tak co uděláš?“ zeptala se. „Zavoláš do Argentiny? Zeptáš se, jestli vydali zatykač na Mary Ann Hollisovou, osobu, kterou já už neznám? Co uděláš, Hale? Prokristapána, já tě mám ráda, chci s tebou žít do smrti, miluju tě, ježíšikriste, já tě miluju, co uděláš?“

„Nevím,“ řekl.